Pokud OSN BY bylo co k čemu, tak by si za léta své existence vytvořilo mechanismy, kterými by skutečně ovládalo svět. Jelikož se nic takového, skoro za tři čtvrtiny století nestalo, měla ba se globalizace pod nátlakem prostých lidí konečně transformovat na diktaturu míru, proti níž by celosvětoví predátoři jenom velice těžce hledali argumenty, aniž by tím odhalili ve své zvrhlé zájmy a zvrácené myšlení. Diktatura míru by každého, kdo veřejně už jenom vyzývá k válčení, měla právní cestou zbavit svéprávnosti a tím všech veřejných funkcí, ba i vlivu, bez ohledu, zda jde o pětihvězdičkového generála, prezident přitroublé zemičky, nebo jiného intelektuála, přesvědčeného o tom, že na něj osobně žádná válka nedosáhne. Následně takové lidi izolovat do zvláštních táborů, v nichž by jim bylo provedeno vymytí mozku, což se už dneska velice dobře umí. Druhým krokem diktatury míru by byl přísný zákaz prodeje zbraní, čímž by se dosáhlo toho, že trvající konflikty by doslova „vyhnily“, na nedostatek munice. Následně by pak mohla diktatury míru pokračovat zákazem výroby zbraní a potom jejich „přetavením v pluhy“, jak zněl starý slogan této politiky. Pokud lidstvo nedokáže nějakým způsobem nastolit takovou, či obdobnou diktaturu míru, nemá žádnou šanci na přežití. Čímž by mělo začít svou propagandu v této věci. Každému člověku vnutit myšlenku, že se vzdá nejen válčení, ale dokonce i myšlenek na válčení, jinak bude celou společností považován za zločince proti existenci lidstva a vyhlášen nepřítelem lidství a proto je povinen vzít na vědomí, že „jako takový“ musí být zlikvidován.

Hitem evropských médií jsou v posledních dnech hromadná utonutí ve Středozemním moři utečenců ze Sýrie, Libye a dalších zemí Blízkého východu, v nichž se bojuje. V prvé řadě si musím klást otázku nad slovním obratem „se bojuje“ a oprávněně se ptám, kdo tam bojuje a proč? Že se válčí jen a jenom o ropu nejen nikdo nepochybuje, ale nikdo z aktérů to nepopírá, i když se snaží všechno zakrýt „burkou“ demokracie, lidských práv a dalších frází vývozního artiklu Západu. Z první otázky logicky ihned vyplyne druhá; kdo to platí a především kde k válčící získávají zbraně, když se v těch zemích nikde nevyrábí? Odpověď je lehce zjistitelná. Jen za loňský rok do oblasti dodaly USA zbraní za 12 miliard dolarů. A aby toho nebylo málo, tak letos se přidalo i Rusko a region prý obdrží zbraní za 18 miliard dolarů. V souvislosti s uprchlíky se v EU i jejích zemích žvanilo pouze o tvrdších krocích proti pašerákům utečenců, ovšem když se koncem minulého týdne utopilo najednou víc jak pět stovek lidí, začaly především lidsko-právní instituce a organizace politikům EU spílat. To ve mně vybudilo další otázku. Proč jenom EU? Vždyť lidé utíkají před vraždění americkými zbraněmi a dokonce před vojenskou přítomností nepřiznaných amerických žoldáků v oněch státech. Kdyby byla Evropa, nebo alespoň EU opravdu suverénním soustátím, tak by všechny uprchlíky dobře zaopatřila a okamžitě doslova odlifrovala do USA. A při tom by donutila Británii, aby to všechno uhradila, protože tato pátá kolona zájmů globálních financiérů v EU, má v celé věci máslo na hlavě. Jenže celá slavná EU není nic jiného než otrok militantů USA. Nejenže doplácí na politiku jejich neokonů na Ukrajině, ale ještě trpí důsledky chaosu, který globální panstvo z Wall Streetu rozsévá po celém glóbu.

Na Ukrajině za poslední 2 měsíce bylo zavražděno celkem 9 bývalých politiků a novinářů známých kritickým postojem k současné vlně fašismu na Ukrajině, psal v posledních dnech prakticky každý mediální kanál. Byla to reakce na zabití Olese Buziny, ne nepodobné zastřelení Němcova v Moskvě. O té druhé vraždě lumpeninteligence Prahy žvanila déle jak týden. O sprosté vraždě Buziny ale prakticky ve svých rádoby komentářích ani nepípla. Kdyby nebylo oficiálních zpráv ČTK, tak by se naše veřejnost o ní snad ani nedověděla. Proč o tom píši? Protože zmíněná sorta českých a nejen těchto psavců, po celou dobu Ukrajinské krize popírá, že tam probíhá občanská válka. Bez jakýchkoliv důkazů neustále pouze omílají mantru, že jde o agresi ze strany Ruské Federace. Kdyby totiž připustili existenci občanské války, museli by zákonitě dospět k tomu, že jde o válku nacionální a museli by hledat její motivy. Ruské obyvatelstvo Ukrajiny po majdanském politickém převratu totiž ihned pocítilo národnostní útlak a navíc ohodnotilo nové, samozvané vládce jako diktátory a následně dokonce jako fašisty. Oslavování Stepana Bandery, které začalo již dávno za prezidentování Juščenka, je pro Ruskou národnost naprosto nepřijatelné. Když se k němu současná politická moc hlásí ještě důsledněji, tak to Rusové považují za ohrožení své holé existence. Znají teroristické, až genocidní činy jeho kohort, prováděné dokonce ještě před vypuknutím války Hitlera se Sovětským svazem. Rusové na východě Ukrajiny ani nepotřebovali ke svému přesvědčení zákon zakazující ruštinu jako úřední jazyk, aby věděli, že budou novou mocí doslova zdecimováni. Mýlí se pouze v jediném. Na Ukrajině nezvedl hlavu fašismus, ale jeho hnusnější, nacistická forma. Znakem fašismu je jednoznačně mimo jiné i nedávný zákaz komunistické ideologie a symbolů a na druhé straně „zbožštění“ bývalých odpůrců SSSR. Leč znakem nacismu jsou veškeré činy současné vlády namířené proti ruskému obyvatelstvu v zemi. Typickým znakem nacismu jsou pak především i zmíněné vraždy předních aktivistů ruské národnosti.

. Nejméně rok již provládní, proameričtí a především protiruští politici, novináři a další aktivisté ujišťují veřejnost, že jsme vstoupili do nové studené války. Ptám se ale, kdo to vlastně vstoupil do oné války. Jmenovaní, nebo my všichni. Odpověď je jasná. Oni a teď musejí udělat všechno, aby nás do ní zatáhli. Prvním rysem minulé studené války bylo černobílé vidění světa, čti, my jsme jenom dobří, naši nepřátelé jsou jenom špatní. Tomuto schématu jen v posledních dnech naše média propadla hned ve čtyřech případech. Solidně je pojmenovává web http://www.halonoviny.cz/articles/view/36898127 . Nebudu jej proto opakovat. Dneska chci jenom tvrdit, že minulá studená válka byla dobře skrývanou celoplanetární válkou, tedy pokračováním druhé světové, čti první protikomunistické války, která se v té době uskutečňovala mimo Evropu a severní Ameriku. Současně se rodící nová studená válka má vyšší cíle. Je nesporně první fází globální války, která se už Evropě vyhýbat nemíní. Jen Rusku se při tom může podařit, aby takovou válku přeneslo až na americký kontinent. Pak to bude opravdová a tedy skutečně prvá světová válka.

Říká to alespoň Zbyněk Fiala, skoro sedmdesátiletý český ekonom a nezávislý novinář, který ve svém profesním životě byl mimo jiné i moderátorem ČT, mluvčím vlády ČSFR (od té doby jej osobně znám a jeho myšlenek a názorů si vysoce cením) a šéfredaktorem týdeníku Ekonom. V současnosti své texty vyvěšuje na webu http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ , kde je pravidelně sleduji, a kde jsem si právě přečetl text s názvem „Co říká propad zemědělských cen“ publikovaný na jeho stránce http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ekonomika/zbynek-fiala-co-rika-propad-zemedelskych-cen . Autor tam svůj názor zdůvodňuje tvrzením, cituji: „Z totality jsme uchovali to nejhorší, obrovské rozlohy monokulturních polí se zemědělci bez pravomocí, a přidali to nejhorší z neoliberalismu, kdy je zajímavý jen okamžitý zisk…“, konec citace. Kdo si najde čas a přečte si celý jmenovaný text, doví se mimo jiné, že v našem státě asi osmdesát procent zemědělců nepracuje na půdě, jež je v jejich vlastnictví. Což vůbec neplatilo za nadvlády KSČ, protože družstevní půda nebyla majetkem státu, jako průmyslové podniky, ale skutečně ve vlastnictví samotných družstevníků. I když, jak říká Fiala, jejich rozhodovací právo bylo silně limitováno stranou a vládou té doby. Z textu se dále lze kupříkladu dovědět, že od roku 1990 do roku 2008 klesly reálné příjmy zemědělců na 35 procent původní kupní síly. To proto, že inflace vzrostla na 438 procent a ceny zemědělských produktů jen na 154 procent. Navíc na příklad v roce 1998 za litr mléka obdržel zemědělský výrobce 7,95 Kč, jeho průmyslový zpracovatel 9,72 Kč a spotřebitelská cena byla 12,25 Kč. O deset let později se ony cifry změnily na 6,44 Kč, 13,77 Kč a 16,23 Kč. Když jsem si to jen trošinku srovnal v hlavě, tak musím Fialovo tvrzení doplnit. Opravdu jsme idioti, ovšem ovládaní darebáky.

Když jsem se včera z internetu dověděl o Grossově úmrtí, chtěl jsem v první chvíli napsat do svého blogu nějakou osobní reakci. V průběhu dne jsem si to ale rozmyslel, především pod tlakem záplavy hnusu, který se linul z diskusí ke vzpomínkovým textům o předčasně zemřelém. Nakonec ale snad právě proto jsem si to v noci rozmyslel a hned brzy ráno sedám, abych napsal to, co jsem měl udělat již včera. Když jsem byl v letech 1991 až 1993 členem nejužšího vedení Horákovské ČSSD, jejího tak zvaného předsednictva Ústředního výkonného výboru, poznal jsem Grosse jako nesporně nejtalentovanějšího politika obnovované strany a vůbec jsem se nedivil, že se stal kandidátem do parlamentu České republiky v tehdejším federativním Československu. Naděje do něho vkládané potvrdil naprosto přesvědčivě hned v prvních letech jako poslanec České národní rady, když se stal předsedou poslaneckého klubu své strany. Poslanecký klub ČSSD v ČNR byl totiž pytlem blech, který se nebyl schopen dohodnout ani na svém předsedovi, takže se jeho členové domluvili, že každého půl roku bude předsedou někdo jiný, pěkně po řadě podle abecedy. Gros nastupoval do zmíněné funkce jako třetí. A už v ní zůstal až do konce volebního období, dokonce i když ČNR se stala po rozpadu Československa sněmovnou ČR, čímž se zásadně zvýšila odpovědnost všech jejích členů a tím víc funkcionářů. Osvědčil se totiž ve zmíněné funkci především tím, že uměl sjednocovat vyjednáváním. V tom byl rodilý demokrat, leč v tom byl také základ jeho pozdějších problémů a já jsem přesvědčen, že i konečné tragedie, jíž je tak předčasné smrt. Příliš brzy se totiž stal významným nejen ve své straně, ale po jejím převzetí Zemanem i celostátním politikem, což se při tak raném mládí mezi ambiciózními vlky nezapomíná. Zemanovi šlo vždycky v prvé řadě, ne-li jenom, pouze o vlastní kariéru. Proto si nikdy kolem sebe systematicky nebudoval tým, dokonce ani tehdy, když se stal předsedou ČSSD. Pro stranu pak bylo doslova personální katastrofou, když vyhrál volby a sestavoval vládu, dokonce menšinovou, jen z ČSSD. Bral kde bral a proto v ní měl i několik bývalých členů KSČ, jediných to ověřených manažerů. Druhým rysem oné katastrofy nebývalého vzestupu voličských preferencí ČSSD bylo, že se na novou vládnoucí stranu okamžitě nalepila spousta všehoschopných kariéristů především lidí tušících lehce získatelný lup. Ti ve straně vytvořili postupně atmosféru, které se nezkušený, leč schopný mladík a nyní již rovněž ambiciózní mladík musel přizpůsobit. Zvláště když mu Zeman z vděčnosti nabídl post ministra jednoho ze silových ministerstev po odsunutém Grulichovi. Zeman mu totiž prokazatelně vděčil za své zvolení předsedou strany v roce 1993. Což jako předseda volební komise tehdejšího sjezdu vím naprosto jistě. Zeman v další činnosti strany a předsedy vlády dobře z atmosféry ve straně i v zemi vycítil, že další volby už nevyhraje a tak se již předem vzdal funkce předsedy strany a do jejího čela prosadil Špidlu. Sice zásadového, leč až příliš na tu dobu levicového a především nevýrazného, ba až byrokratického politika a hlavně pak slabého manažera. Nebylo proto divu, že vedle něj okamžitě vyrostl Gross se svými schopnostmi vyjednavače a doslovně stmelovatele. Zeman Grossovi v té době navíc v médiích prokázal medvědí službu, když o něm hovořil jako o korunním princi ČSSD. Zeman si na post svého nástupce a jeho adjutanta záměrně vybral jmenované dva politiky, aby se pod jejich vedením ukázalo, jaký on byl vůči nim velikán. A tak si dneska, vlastně včera uvědomuji, že Zeman byl nepřímým strůjcem celé Grossovi životní tragédie. Když pak dávno po politické smrti Grosse a již v době jasného jeho lidského konce si ve své neovladatelné ješitnosti ještě kopl do skoro již dvojí mrtvoly, projevil v celé nahotě svou ubohost. Gross pod tlakem vědomí svého konce se veřejně omluvil za své chyby, k čemuž jeho už prezidentské veličenstvo zhovadile poznamenalo, že by měl raději vrátit ty miliony, které podivně získal. Nikdy nebyl Zeman ubožejší, než v onom prohlášení. A podle mne právě toto jeho vystoupení je jeho nejpřirozenější podstatou. Tento text ale má být o Grossovi. Takže alespoň v poslední větě si dovolím říct, že se sice stal mužem nesplněných nadějí, ale jeho chyby byly tak nicotné, že vedle nich chyby tří největších postav polistopadové doby u nás jsou nejen do nebe, ale vysoko nad nebe trčící.

V roce 1774 Amschel Rothschild na shromáždění nejbohatších mužů Pruska v debatě o budoucnosti světa vyslovil mimo jiné zásadní myšlenku, cituji: »Války by měly být řízeny tak, aby národy obou stran upadly hlouběji do dluhů…takto vzniklé paniky a finanční krize by měly nakonec vyústit v celosvětovou vládu, nový řád celosvětové vlády«. Konec citace. Kdo sleduje dění ve světě po rozpadu SSSR, musí přiznat, že slova starého bankéře tvoří samou podstatu globalizační doktríny, kterou se snaží realizovat současní vládci USA. Vlivové a jiné mocenské struktury USA jsou tedy nezpochybnitelnými dědici myšlenek nejbohatších lidí světa, kteří s ním manipulují celá staletí. Političtí představitelé Ameriky nejsou nic víc než paňácové, vodění na drátcích finančními feudály světa. Jejich úkolem je rozeštvávat státy, či jiná uskupení, vyvolávat mezi nimi válečné konflikty, následně finančně podporovat obě válčící strany a tím je zadlužovat. V konečném pak financovat obnovu válkou zničených hodnot a dlouhodobě si nechat splácet půjčky z válečných dob. Globální financiéři tak vytváří již po staletí skutečnou světovládu, která samozřejmě veřejně není zřejmá. Ale o to silněji existuje a působí na celou planetu.

James Dimon je nejen šéfem největší americké banky JP Morgan Chase & Co. , jejíž aktiva se pohybují kolem hodnoty 2,3 bilionů dolarů, ale má přezdívku král Wall Streetu. Je v oboru uznávanou autoritou, mimo jiné je týdeníkem Times opakovaně řazen mezi stovku nejvlivnějších lidí světa a minulou finanční krizi přestál prakticky „bez ztráty kytičky“, jako málokterý bankéřský boss. Na webu banky http://www.prisonplanet.com/jpmorgan-chase-ceo-economic-crisis-inevitable.html před dvěma dny nechal uveřejnit následující myšlenky, cituji: „Některé věci se nikdy nemění – dojde k další krizi a její dopad pocítí finanční trhy…Teď je celkový globální dluh na rekordních 199 bilionech $, což je o 57 bilionů $ více než za Velké recese a největší americké banky jsou exponovány více než 40 biliony $ rizikovými deriváty…Deriváty mohou být neuvěřitelně složité, ale v podstatě jsou to jen papírové sázenky na něco, co se má stát v budoucnu napsal na webu analytik Michael Snyder…Pravdou je, že obchodování s deriváty se moc neliší od sázek na baseball nebo na fotbal…Obchodování s deriváty je jen forma legalizovaného gamblerství a ty banky, ‚příliš velké, aby padly,‘ Wall Street přetvořily na největší kasino v historii planety…Až ta derivátová bublina praskne (a během toho, co píšu, už určitě praská), tak budou útrapy, které to vyvolá v globální ekonomice, větší, než lze slovy popsat“. Konec mnou vybrané citace z jeho výročního dopisu akcionářům. Původně jsem k tomu nechtěl nic přidávat, ovšem nyní při psaní jsem se rozhodl přece jenom přidat ještě tři poznámky. Dimonem řízená banka přežila minulou krizi se ctí především proto, že byla víc jak opatrná při obchodování s deriváty. Za druhé je jednou z prvních bank, které zřídily kapitálovou kontrolu a přísnou regulaci vybírání hotovosti. Za třetí Dimon ve svém dopise mimo jiné upozorňuje, že v budoucí krizi budou zavedeny obrovské regulace výběru hotovosti, takže doporučuje, aby na to období měl každý, cituji: „…po ruce ulitou hromádku hotovosti“. Když něco takového doporučuje superbankéř, tak to už opravdu nepotřebuje komentář. Pro úplnost a spíše poctivost celé mé informace jen přidávám, že i při vší té pečlivosti se stalo, že neuváženým nakupováním jednoho londýnského zaměstnance na trhu tzv. swapů „Dimonova banka“ ztratila jen během května r. 2012 dvě miliardy dolarů. Sice v celém zmíněném obchodu od roku 2010 vydělala přes pět miliard, ale uvedená ztráta je přece jenom skvrnou na pověsti krále bankéřů.

Zeman se nechal v tisku celého světa celé týdny prezentovat jako jediný státník, který se z tak zvaného Západu, zúčastní oslav Dne vítězství v Moskvě. Užíval si pocitu hrdiny a svou účast neustále zdůrazňoval jako vzdání úcty k ruským obětem při osvobozování Československa. Když se pomalu blíží lámání chleba, najednou se dovídáme, že vlastně nejde na oslavy ruského dne slávy, ale zaletí si do Moskvy pokecat s Ficem. Pravdu tedy musím dát Němcové. Neproplaťte Zemanovi tento zbytečný výlet. Chová se totiž jako zbabělý šašek. Jak je vidět, tak se nakonec zalekl amerického gubernátora a bude prakticky v Moskvě šaškovsky napodobovat Merkelovou. Šaškovsky proto, že reprezentuje dneska už pro Rusko fakticky naprosto bezvýznamnou zemi.

Graduovaný filosof Lubomír Zaorálek byl již za nadvlády KSČ mužem s ambicemi vysoko přesahujícími jeho schopnosti. Jakmile jsem ho poznal ve funkcích ČSSD, označil jsem si jej jako „Zvorálka“, tedy člověka, který umí pouze dobře žvanit, ale nic neumí zařídit a není na něj absolutně žádné spolehnutí. Po dobu svého angažmá v ČSSD se věnoval zahraniční politice, asi proto, že chtěl už jako poslanec hodně cestovat. Svými rétorickými cvičeními na témata o mezinárodní politice se nakonec z poslance vypracoval na stínového ministra zahraničí a jakmile se ČSSD dostala do vlády, tak si ho postpubertální „Sralbotka“ prosadil do vlády jako ministra zahraničí, i proti vážnému nesouhlasu ze strany Zemana. Ten jej poznal stejně dobře jako já a také ho stejně, coby neschopného, ocenil. Přesto si ho Sobotka doslova zamiloval a teď je v mezinárodních věcech nejen jeho verbálním otrokem, ale zneužívá ho jako protizemanovského beranidla. Brzy po nástupu do židle ministra zahraničí, jsem si jej přejmenoval na „Zadolárka“. Že šlo o správné ocenění dokázal víc jak přesvědčivě svými aktivitami v posledním roce. Po průjezdu kolony US Army, což zdůrazňuji, protože nešlo o žádné vojsko NATO, ale pouze a jenom o vojenskou techniku USA, s ním uskutečnil deník Právo rozhovor. Po něm už nemám pro Zaorálka pojmenování, které by jej ještě víc dehonostovalo. Pouze zveřejňuji, že se pro mne stal klasickým až učebnicovým příkladem socdemokratického politika, zdaleka ne pouze českého a vůbec ne pouze současného. Ta strana svými činy totiž prakticky od samého počátku své existence vždycky popírala své ideály. Lháři, je pro jejich chování příliš slušným oceněním. Nejlíp na ně sedí velice výstižné, leč příliš vulgární česlé pojmenování, podobné slovu „zmr(šenec)“.