Co jsem psal před několika dny o Hitlerovi v celosvětovém měřítku, to platí v rámci ČR o Kalouskovi. Jeho jméno je nejfrekventovanějším v médiích a politické části veřejného prostoru, aniž v něm má jakoukoliv adekvátní pozici. Příklad. Velké, celostránkové rozhovory s politiky, které publikuje Právo každou sobotu, věnuje svou pozornost hned 10.2. právě Kalouskovi. Že první sobotu po prezidentských volbách, tedy 3.2. dostal tu možnost Babiš, jsem ještě překousl, protože připravit celostránkový rozhovor je asi pro maloschopné novináře problémem. Ale čtrnáct dní pom nich dát prostor Kalouskovi a ne prezidentovi, je výrazem zpozdilé nenávisti, či dokonce něčeho horšího. Právo se po změně svého názvu zbavilo přídavného jména „Rudé“ a hned také svůj titulek přebarvilo do oranžova. Ovšem již nejméně deset let by mělo mít barvu oslí kůže a v tiráži ksicht šklebícího se Mitrofanova.

Včera byla popeleční středa. A nějaká pofiderní katolická iniciativa uspořádala jakoby poslední, předpostní spektákl pod okny arcibiskupského paláce v Praze. Již několik dní předem tato iniciativa dostala příležitost publikovat svůj veřejný dopis, který byl včera údajně odeslán do Vatikánu. Jeho obsahem bylo asi toto. Duka už bude mít 75 let, jmenujte prosím nového arcibiskupa pražského. Kohokoliv, jenom ne Duku. On nám hnědne. Ne že by už neudržel stolici, ale podpořil Okamuru. Tolik samozvaní ochránci katolické církve. Jak je vidět, odvíjí se u nás další kolo nesmiřitelného chápání politiky. Onen nenávistný antagonismus v pojímání politiky, je jediným opravdovým přežitkem totalitarismu v naší zemi. Je případné, že se tak projevují pozdní antikomunisté a jejich nohsledi nejmladší generace, kteří o reálném socialismu vědí pouze z vyprávění. Absolutní nesmiřitelnost je natolik zrůdná, že je schopná plodit právě takové podlosti, jakým je dopis údajně podepsaný asi stovkou laiků. Že by obdoba dopisu 99ti pragováků z roku 1968? Jenom víc takových lumpáren, možná že se o církvi alespoň dovíme nějaké zajímavé věci. V emocích se všelicos vyžvaní. Osobně mne na věci zajímá ona „pseudorevolučnost“ spočívající v názoru, jmenujte si koho chcete, jenom ne Duku. Je to stejné, jako kampaň před prezidentskými volbami v podání havlérky a ostatních skupin lepšolidí, kteří se stejnou zarputilostí rozeštvávali veřejnost – chceme kohokoliv, jen ne Zemana.

…takže může konat, lečnemusí. Ale celosvětová vrchnost ta pro své zájmy je vše-uskutečňující. Za vrchnost pokládám uzounkou vrstvu superboháčů v pozici mocichtivých financiérů. Aby mohli fungovat jako kdysi bývalá šlechta, opět se musí obklopit obslužnou elitou, čili správci svého bohatství, politickými slouhy hájícími jejich eminentní zájmy, novináři manipulujícími veřejným míněním, generalitou velící jediné reálnu síle světa. Ti všichni pak tvoří novodobou panskou vrstvu, která se od bývalých feudálů liší především tím, že je prakticky neviditelná a vesměs rovněž plně anonymní.

Pokud má pravdu vrchní nositel Havlova odkazu, Michael Žantovský, tak protizemanovská kamarila je buďto nesmiřitelně roztříštěná, nebo naprosto organizačně neschopná. Vždyť už 21. května r. 2016 vydali někteří její příslušníci tak zvanou Kroměřížskou výzvu s podtitulem „Hledáme prezidenta“, která měla již při vyhlášení přes deset tisíc signatářů. Hledání osobnosti příštího prezidenta se dělo, jako vždy, pod rouškou obrany svobody a demokracie, oněch zlatých telat současného politického režimu. Konkrétní hledání protikandidáta Zemanovi však bylo hůř než laické. Sice prý se shodli na tom, že jej vyberou mezi vědci, ale na přesnějších kriteriích nominace se nedohodli. Takže začali oslovovat známé vědce a prvý, který s kandidaturou souhlasil, toho začali propagovat. Takový naivismus nemohl uspět i přes pozdější masivní marketing a různé ty PR agentury. Z lejna prostě bič neupleteš. Z nýmanda možná uděláš populární osobnost, ale to je tak asi vše. V přímém duelu o nejvyšší funkci se musí ukázat, že ten panák je jako dutý sud. Chvála přírodě, že jsou Havlodii, různí ti lepšolidi takoví političtí neumětelové, kteří neumí myslet mozkem, leč jinými orgány.

Pod patronací olympijského komitétu se v Chamonix na úpatí hory Mont Blanc uskutečnil, jako předehra 8. Letních olympijských her Paříži, Týden zimních sportů, ve dnech 25.1. až 5.2.1924, který byl pro svůj úspěch v roce 1925 se zpětnou platností uznán jako první zimné olympijské hry. Vždycky jsem to považoval za diskriminační, zrozené z pýchy Evropských světapánů. Větší polovina lidstva totiž zimní sporty pěstovat nemůže vůbec a další třetina jen ty halové. Takže jakápak celosvětová olympiáda. Jednoduše dítko koloniálních mocipánů, nic jiného. Měly by se zase zrušit a v roce pořádní letní olympiády uspořádat v zimě před nimi pouze jakési mezinárodní zimní přebory. Třeba i se všemi trachtacemi, ale ne s názvem olympijské hry. Vždyť ty původní v Řecku také nebyly zimní.

Už v šedesátých letech se prováděly průzkumy ve světových médiích, které jméno je na nich nejferkventovanější. Jednoznačně to „vyhrál“ Hitler. Řečeno jinak, byl Hitler již tehdy nejpopulárnější osobou světa, alespoň podle teze že není důležité jak se o tobě píše, ale že se vůbec o tobě píše. Nevím sice, jak by to dopadlo dneska, ale mnohem horší však je, že v českých médiích, především v televizích, je již dlouhá léta nejen nejfrekventovanějším jménem Hitler, ale prakticky neustále se vysílají pořady o něm, jeho vládě, Německu té doby, různé pikantnosti atd. Nevím, co se tím sleduje. Ovšem pro ty, kdo zažili na vlastní kůži jeho éru je to děsivé, alespoň tak soudím podle sebe. Ptám se, na co je fakticky těmito pořady nejmladší generace připravována?!

Pokud je novinář svědkem vážného zdravotního problému jiného člověka, včetně svého kolegy a přítele, tak se chová jinak než obyčejný smrtelník. V prvé řadě si ho nafilmuje svým chytrým telefonem. Následně pošle foto, či celý šot na všechny adresy médií, které zná. Pak zavolá záchranku a jelikož nemá odborné znalosti první pomoci, tak v lepším případě se dívá na umírajícího a nebo si ho ještě párkrát vyfotí.

Od dětství, kdy jsem se seznámil s heslem na naší prezidentské vlajce, jsem ho doplňoval slovy: A lež zvítězí. Bez nějaké valné znalosti češtiny jsem vnímal, že heslo TGM, které v té době bylo i na vlajce Indie, poukazuje na neustálý a nikdy nekončící „boj“ o jakousi ideu pravdu. Zatímco jsem v jednotlivých konkrétních případech mnohokrát viděl, že zvítězila dobře promyšlená lež. Což hostuje v mých očích doposud.

Katastrofální volební propad ČSSD je o to horší, že do loňských říjnových voleb tato strany měla všechny čtyři nejvyšší ústavní činitele. Prezidentem expředsedu ČSSD, předsedou Senátu dlouhodobého člena ČSSD, předsedou Sněmovny zrovna tak a předsedou vlády dokonce jejího funkcionáře od chvíle obnovení její činnosti v roce 1989. Analytici všeho druhu už vyprázdnili útroby svých vědomostí, jimiž oblažili veřejnost mnohočetností důvodů pádu ČSSD. Nevšimli si však jednoho závažného, personálního. Sobotka se nejen netajil averzí vůči Zemanovi, ale stále víc a více ji zveřejňoval. Média uvedený spor osobností ihned uchopila a využila především proti Zemanovi, kterého líčila jako pomstychtivého starce. Jelikož Sobotku málokdo považoval za člověka, který by sahal Zemanovi alespoň pom kotníky, nebylo pro média těžké jej za zveřejňovanou averzí doslova zesměšňovat. Do podobné situace se pomalu dostával i předseda Senátu, který dokonce až do dnešních dnů pořád je stále víc a víc unášen pýchou plynoucí z jeho formálního postavení a ne z opravdového významu v české politice. Z této pseudopózy kritizuje Zemana, jehož dokonce veřejně nařkl z rozvracení ČSSD. Předseda Sněmovny je pak doslova „želé číslo 1“, které si v té hře ani nemohlo troufnout na usmiřování „rádoby velikánů“. Druhým hlavním důvodem pádu ČSSD, o němž se moc nemluví není to, že opustila voliče z dolní poloviny sociální tabulky, ale spíše eskapády Dientsbiera,Valachová, či Havlíčka, které se hodí možná do politiky Zelených, či Pirátů a ne do ČSSD. Z toho mi vyplývá, že ČSSD už nemá kam padat. To by totiž přestala existovat.

Štěch je příkladem člověka, který zastává funkci, na níž nedorostl. Už jako předseda odborů ukázal, že je neschopný takovou funkci vykonávat, protože nedokáže burcovat lidi. Velice se proto hodil panské třídě do tehdejší jejich hry na demokracii. Není divné, že jej nalákala do svého středu tradiční oportunistická partaj, sociální demokracie. Ta si vytipovala do funkce předsedy senátu Špidlu, jenže ten tajtrlík se nedokázal do senátu ani provolit. Vedení ČSSD narychlo tedy do této funkce nominovalo jinou, všeobecně známou postavičku. Štěcha. Ačkoliv je v Senátu už čtvrté volební období, tak ve své funkci prakticky nebyl vidět. Začal se zviditelňovat teprve tím, že se pozvolna přidával do antizemanovského tábora. Nedokázal se udržet a prezentoval své názory, zatím co jeho jedinou povinností je řídit, čili organizačně zajišťovat provoz jakési „rady moudrých“. V žádném případě nesmí takový funkcionář prezentovat své, navíc stranicky zabarvené názory na veřejnosti. V opravdu demokratických systémech by zvolený předseda Senátu i Sněmovny měli dokonce přerušit své členství ve straně, aby tak i formálně demonstrovali svou neutralitu a co nejvyšší stupeň objektivity. Jeho veřejné kritiky prezidenta jsou pak vrcholem jeho politického diletantství. On má , coby druhý nejvyšší ústavní činitel přece jedinečnou možnost přístupu k prezidentovi a tím šanci sporné věci si vydebatovat. Jenže to by musel být osobností formátu alespoň trošičku státnického a ne pouhým stranickým pletichářem. Zeman má naprostou pravdu. V parlamentní demokracii není místo pro senát, jakýsi to pozůstatek monarchismu v republikánském zřízení. Smysl má v prezidentském systému alespoň tak silném, jaký je v Rusku a samozřejmě v politickém systému USA. U nás je zbytečný a lze poměrně jednoduchou strategií jej nechat vyhnít. Stačilo by, aby se do volebního zákona kodifikovalo, že senátor musí být zvolen nadpoloviční většinou všech oprávněných voličů. Po každých senátních volbách by se o třetinu zmenšil počet senátorů. Výjimek by, alespoň v naší zemi asi vůbec nebylo, tak je senát u občanů v neoblibě.