Včera byla popeleční středa. A nějaká pofiderní katolická iniciativa uspořádala jakoby poslední, předpostní spektákl pod okny arcibiskupského paláce v Praze. Již několik dní předem tato iniciativa dostala příležitost publikovat svůj veřejný dopis, který byl včera údajně odeslán do Vatikánu. Jeho obsahem bylo asi toto. Duka už bude mít 75 let, jmenujte prosím nového arcibiskupa pražského. Kohokoliv, jenom ne Duku. On nám hnědne. Ne že by už neudržel stolici, ale podpořil Okamuru. Tolik samozvaní ochránci katolické církve. Jak je vidět, odvíjí se u nás další kolo nesmiřitelného chápání politiky. Onen nenávistný antagonismus v pojímání politiky, je jediným opravdovým přežitkem totalitarismu v naší zemi. Je případné, že se tak projevují pozdní antikomunisté a jejich nohsledi nejmladší generace, kteří o reálném socialismu vědí pouze z vyprávění. Absolutní nesmiřitelnost je natolik zrůdná, že je schopná plodit právě takové podlosti, jakým je dopis údajně podepsaný asi stovkou laiků. Že by obdoba dopisu 99ti pragováků z roku 1968? Jenom víc takových lumpáren, možná že se o církvi alespoň dovíme nějaké zajímavé věci. V emocích se všelicos vyžvaní. Osobně mne na věci zajímá ona „pseudorevolučnost“ spočívající v názoru, jmenujte si koho chcete, jenom ne Duku. Je to stejné, jako kampaň před prezidentskými volbami v podání havlérky a ostatních skupin lepšolidí, kteří se stejnou zarputilostí rozeštvávali veřejnost – chceme kohokoliv, jen ne Zemana.