Katastrofální volební propad ČSSD je o to horší, že do loňských říjnových voleb tato strany měla všechny čtyři nejvyšší ústavní činitele. Prezidentem expředsedu ČSSD, předsedou Senátu dlouhodobého člena ČSSD, předsedou Sněmovny zrovna tak a předsedou vlády dokonce jejího funkcionáře od chvíle obnovení její činnosti v roce 1989. Analytici všeho druhu už vyprázdnili útroby svých vědomostí, jimiž oblažili veřejnost mnohočetností důvodů pádu ČSSD. Nevšimli si však jednoho závažného, personálního. Sobotka se nejen netajil averzí vůči Zemanovi, ale stále víc a více ji zveřejňoval. Média uvedený spor osobností ihned uchopila a využila především proti Zemanovi, kterého líčila jako pomstychtivého starce. Jelikož Sobotku málokdo považoval za člověka, který by sahal Zemanovi alespoň pom kotníky, nebylo pro média těžké jej za zveřejňovanou averzí doslova zesměšňovat. Do podobné situace se pomalu dostával i předseda Senátu, který dokonce až do dnešních dnů pořád je stále víc a víc unášen pýchou plynoucí z jeho formálního postavení a ne z opravdového významu v české politice. Z této pseudopózy kritizuje Zemana, jehož dokonce veřejně nařkl z rozvracení ČSSD. Předseda Sněmovny je pak doslova „želé číslo 1“, které si v té hře ani nemohlo troufnout na usmiřování „rádoby velikánů“. Druhým hlavním důvodem pádu ČSSD, o němž se moc nemluví není to, že opustila voliče z dolní poloviny sociální tabulky, ale spíše eskapády Dientsbiera,Valachová, či Havlíčka, které se hodí možná do politiky Zelených, či Pirátů a ne do ČSSD. Z toho mi vyplývá, že ČSSD už nemá kam padat. To by totiž přestala existovat.