Dneska má na Slovensku proběhnout série demonstrací. Ty z minulého týdne prý byly pietní, ty dnešní už mají být politické. Dneska už se ví, že mladičkému, čti hloupoučkému, leč o to víc ambicióznějšímu novináři, byl podstrčen „výbušný“ materiál. A dokonce se už i ví, kdo mu jej dodal. Ten ve své horlivosti se ho chytil a i když byl příbuznými varován, ať dá od toho ruce pryč, začal se angažovat v jeho publikování. Důsledek byl předvídatelný. Po jeho zastřelení ale prezident poněkud brzy odkryl své karty. Vyzval národ k akci, prakticky ke změně výsledků voleb. Premiér ho napadl a nepřímo jej obvinil, že jedná v zájmu cizí moci, protože se nedávno v USA sešel, bez účasti člena vlády, s vlivnou osobností. Prokázané dále je, že v hotelích Slovenska je již několik dnů nebývalé množství cizinců, kteří se mají zúčastnit dnešních „akcí slovenského lidu“. Je to na Slovácích, zda se nechají zblbnout, jako Ukrajinci před čtyřmi lety, nebo nakonec vykopou z Hradu toho lichváře, podvodníka a nyní, jak se zdá, i agenta cizích zájmů. Že je pravda na straně Ficově nepochybuji od té chvíle, kdy byla zveřejněna informace, podle níž velvyslanectví USA v Bratislavě poskytlo tiskové agentuře SR následující prohlášení, cituji v překladu: „Vláda Spojených států i nadále pozorně sleduje vývoj na Slovensku po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové…Jelikož slovenská společnost zápasí s důsledky tohoto zločinu, vyzýváme všechny strany, aby se zdržely používání konspiračních teorií a dezinformací“, konec citace. Už toto prohlášení ve mně vzbudilo oprávněné podezření, že ve věci má prsty buď samotné velvyslanectví USA v SR, nebo nějaká velmi vlivná osobnost USA. Dodatek k němu mne o vlivu USA ovšem přesvědčil definitivně. V něm se totiž říká, že Úřad právního atašé FBI v Praze nabídl a poskytuje pomoc slovenským orgánům, které případ vyšetřují. Z mého pohledu agenti FBI si hlídají, aby se věci vyvíjely v zájmu USA. Závěr je jednoznačný. Konstruktérům a udržovatelům ústavní, liberální demokracie se v moderním věku nových komunikačních technologií už nedaří v tyátru nazvaném volby, udržet nadvládu dosavadní moci a tak všude, kde prohrají jejich zájmy volby, zorganizují akce jejichž cílem je pád legálně zvolené státní moci. Tvrdím již delší čas, asi tak od událostí na Majdanu v Kijevě, že je to definitivní projev zanikání liberální demokracie. Zdůrazňuji zanikání, ne nějaké krize. Krizový stav totiž lze nějakými reformami ještě napravit, ovšem zánik znamená vytvořit alternativu. A ta by nemusela už udržet nadvládu dosavadních, v pohodlí anonymity zatím schovaných, mocných. Proto ty neustálé ataky dobře placených lumpenobčanů. Na nich mne vždycky udivuje, jak jsou skvěle zorganizované a nápadité, což ukazuje, že jsou vedeny profesionálně.

Přechod každé liberální demokracie ve fašismus je nevyhnutelný. Liberální demokracie není totiž ničím jiným, než nadvládou elity, cudně zakrývanou volbami, zmanipulovanými penězi boháčů. Když se liberálním demokratům, čti, oligarchům nepodaří ovlivnit volební výsledky natolik, aby politické funkce získali jejich poskoci, začínají jednat. Nemusí se už snižovat k vojenským pučům, jako tomu bylo po celé dvacáté století. Mají možnost přes sociální sítě zorganizovat různé typy demonstrací až po ty „barevné“ revoluce, a v těch nejnutnějších případech vyprovokují třeba i mejdan. Ve velkých městech, pod rouškou anonymity byly zorganizována kupříkladu v ČR údajné protesty proti tomu, aby byl Ondráček šéfem komise GIPS. Mně zajímá jediné. Kdo to zafinancoval, všechny ty transparenty, dokonce svítidlová mávátka atd. Je příznačné, že teď těm mocipánům luza ulice nevadí. Čili je to jasné. Je to jejich luza. Fašistická, sloužící nejbohatší vrstvě země, vlastně dneska již globální nadvládě.

Nesnáším pojmenovávání společnostních jevů za pomoci předpon neo-, či post-. A přesto se k tomu nyní uchyluji. Od výsledku prezidentských voleb v USA jsem si totiž definitivně uvědomil, že Západ se svou politikou liberální demokracie se blíží ke konci, takže současný její vývoj už považuji za postdemokracii. A jelikož nevím, kam se to všechno zvrtne, nemám možnost pro onen nový jev najít adekvátní pojmenování. Poprvé jsem si tuto situaci připustil po mejdanu na Ukrajině, ale tam jsem si nebyl moc jistý, protože Ukrajina je postsovětskou zemí, takže jí nějaká liberální demokracie nepoznamenala. Leč násilná snaha o změnu výsledku voleb ano. Po zvolení Trumpa už nepochybuji. Reakce poražených na výsledek oněch voleb mi definitivně dokázala, že liberální demokracie nastupuje do nové éry. Je jí násilné zvrácení výsledků voleb. Metod je již v minulosti vyzkoušeno několik, od soudní anulace voleb, až kupříkladu po fašistické násilí. Osvědčeným trikem je vyprovokování „vzpoury ulice“ v metropoli a eventuelně v dalších velkých městech, kde v e skrytu anonymity mohou řádit tajné síly jakéhokoliv druhu. Je k tomu ovšem vždycky potřeba najít zápalnou událost. Třeba jako teď na Slovensku vraždu mladičkého, poněkud přitroublého novináře. Na takové sousto nemyslící dav lehce naletí. Ovšem to by na straně fašistických provokatérů nesměl být politický amatér typu Kisky. Ještě ani nevychladlo tělo brýlatého mladíka a už Kiska volal po odstoupení vlády a vypsání nových voleb. Politický hňup se tím odkopal. I kdyby měl pravdu, že vrahové mají spáry až na vládu, tak ta příliš rychlá reakce spíše budí podezření, že v tom všem má prsty prezident. Reprezentuje totiž síly, které již třikrát prohrály volby do parlamentu a tak silně touží po mocenských prebendách, že už se nemohou dočkat. Tak se snaží vyprovokovat Bratislavský mejdan.

Majitel televize Barrandov zahájil v uběhlém týdnu tažení proti České televizi. Probudil tím ze spánku dřevní demokraty, pohrobky Havlovy a dokonce i celou pražskou kavárnu. Už prý začaly padat na Soukupa trestní oznámení. Jen houšť a větší kapky, řekl bych s klasikem. Soukup ví dobře, co dělá. Má silné spojence, počínaje prezidentem, Babišem, Okamurou a konče třeba exředitelem ČT Jiřím Janečkem. Ten v rozhovoru pro Parlamentní listy tvrdě a nekompromisně prohlásil, že dřevní demokraté, kteří si po spacákové revoltě přivlastnili televizi, fakticky manipulují managementem tohoto veřejnoprávního média. Proto prý je v ČT tolerováno neúplné informování veřejnosti, nálepkování názorových proudů a dokonce „netransparentní nakládání veřejnými zdroji v rámci výroby a koprodukce pořadů skrze loajální tvůrce“, jak řekla doslova. Ve Švýcarsku probíhá referendum o koncesionářských poplatcích. Sám jsem byl od počátku proti této „supermani“. A jenom doufám, že nastal čas zahájení procesu transformace veřejnoprávních médií. Musí se dostat pod skutečnou „moc lidu“. Nemají žádný důvod hrát si na hlídače demokracie. Oni ji mají vytvářet a ne dozorovat. Na to jsou jiní.

Několikrát v životě jsem si u státníků kladl tuto otázku. Nejčastěji v případě Gorbačova. V případě politiků zase nejčastěji u Havla. Oba mi připadali natolik málo vychytralí, že jsem nakonec usoudil, že byli hlupáci. Tedy na tu funkci, ke které se dorvali. Včera jsem se dověděl o dalším kandidátovi na jeden z oněch titulů. Ve sněmovně se hlasovalo o zdanění církevních náhrad. Proti byl, mimo jiné i Sobotka, expremiér, aby bylo jasno. V rozhovoru pro Hospodářské noviny pak řekl doslovně, cituji: „Dnes jsem v pozici, kdy si mohu dovolit větší luxus a postupovat hlavně se svým svědomím…“, konec citace. Co tím vlastně sdělil veřejnosti? V prvé řadě odhaluje velký paradox celé zastupitelské demokracie. Považuje totiž za luxus, že se v ní zastupitel může rozhodovat podle svého svědomí. Čímž jasně upozorňuje, že naše Ústava si protiřečí. Tedy minimálně, pokud dokonce nelže. Za druhé tím otevřeně říká, že systém zastupitelské demokracie doslova znásilňuje svědomí jednotlivých zástupců lidu. Musí totiž většinou hlasovat podle rozhodnutí stranické věrchušky a ne podle svého přesvědčení. To jsou hned dva důvody pro hledání alternativy vůči zastupitelské demokracii, což je v současné době vysoce frekventovaným tématem demokratizace politiky. V mých očích ale vyzrála zásadní otázka. Sobotka jako politik, jako lídr ČSSD a premiér její vlády, dlouhodobě lhal. Před volbami v r. 2013 byla v kampani hlavním heslem sociální demokracie revize církevních restitucí. Za čtyři roky premiér Sobotka v tom směru nejenže neudělal nic, ale jasně veřejnosti sdělil, že s věcí nic vláda dělat nebude. Prý pod tlakem Lidovců, kteří seděli v jeho vládě. Jak je vidět, nebyla to celá pravda. On sám osobně neměl zájem, jako praktikující katolík. Takže mně napadá dominantní otázka. Sobotka přivedl stranu na okraj zániku. Záměrně, nebo z hlouposti. Tady mi to ale na hloupost nevypadá.

Jakmile byl Zeman zvolen znova prezidentem, tak jsem se rozhodl, že budu sledovat ve čtvrtky pořad televize Barrandov, nazvaný „Týden s prezidentem“. Zatím jsem ke každému měl nějaké připomínky, ale nechával jsem si je pro sebe. Včera už mne ale jeho neznalost přece jenom ponoukla k tomu, abych se k jedné věci dneska vyjádřil. Projevila se v ní totiž jedna zásadní Zemanova vlastnost, jíž je povrchní znalost problémů, k nimž se suverénně vyjadřuje. Už když jsem byl v Praze, tak jsme se se znalci shodli, že Zeman u žádného problému nejde do hloubky a proto mnohdy jeho argumentace je lehce vyvratitelná. Včera v části, kdy se hovořilo o starobních důchodech, Zeman opět zaperlil. Už tím, že neopravil Soukupa, jak to s chutí novinářům dělá, že přece nejde o důchody, ale o penze, což je naprosto něco jiného. Ale to byl jenom maličký detail. Hlavním problémem byl vznik sociálního pojištění. Soukup, který vede dialogy se Zemanem totiž řekl, že „důchody“ zavedl již Bismarck. Zeman se toho hned chytil a zdůraznil, že je zavedl proto, aby sebral vítr s plachet socialistům, což se mu prý podařilo. Pravda je však poněkud jiná. Bismarck skutečně byl prvním státníkem, který zavedl penzijní pojištění. Už v roce 1881. Koncem devatenáctého století byl v Německu průměrný věk dožití 55 let a hranice pro získání starobní penze byla stanovena na 70 let. To hovoří za všechno. Lidé, kteří se tehdy z 90ti procent živili manuální prací, se prakticky penzijního věku nedožili, takže je zřejmé, pro koho byla penze vymyšlena. A to nemluvím o dalších drobnostech, které znemožňovaly inkasování penze, i když člověk dosáhl patřičného věku.

Dalo se očekávat, že v letošním roce budou antikomunisté pořádat orgie. Jejich první díl byl očekáván v únoru. Před sedmdesáti lety totiž došlo k politické krizi. 17. února 1948 nekomunističtí členové Gottwaldovy vlády podali demisi a přesvědčovali prezidenta Beneše, aby vládu rozpustil. Jenže nejmladší syn z deseti dětí chudého rolníka byl ve své podstatě socialista, i když do komunismu měl daleko, jako třeba i TGM. Navíc dobře znal atmosféru v zemi a vliv SSSR, který většinu Československa osvobodil. Demisi politiků měšťáckých a dalších stran proto přijal a dal šanci Gottwaldovi, aby sestavil vládu svou. Ten toho dokonale využil a vytvořil čistě komunistickou vládu, kterou Beneš 25. února jmenoval. Zmíněný týden byl pak v naší zemi mocnými oslavován jako Vítězný Únor. V třídně nepřátelském světě bylo od počátku celé řešení krize označováno za komunistický puč. Je nabíledni, že po pádu vlády KSČ v roce 1989 se o oné události jinak nehovoří. Pro každého člověka jedinečný, učebnicově ukázkový příklad „dvojakosti“ historie. Komunisté vždy a všude budou onen historický jev považovat za úspěch, kladný dějinný jev a celou dobu po něm za alternativu vůči nenáviděnému kapitalistickému řádění. Naopak všechny typy antikomunistů budou onu událost hodnotit jako zločin a to dokonce nejen politický, Benešovo chování za zradu demokracie a následnou etapu našich dějin za úpadkovou až zločineckou. Jenže?? Není všem dnům konec!!! Komunismus sovětského typu, jako první reálný pokus o opravdovou změnu vlády bohatstvím privilegovaných, reálně skutečně skončil. Díky tankům Jelcina, které rozstřílely první, demokraticky zvolený parlament SSSR. A to pro další vývoj v oné části světa nebylo dobrým začátkem. Což se v dějinách vždycky nakonec projevilo.

Přikázání desatera jsou vyjmenována ve dvou knihách Starého Zákon. V knize Exodus a v knize Deuteronomium. V obou je jeden zákaz, který říká, cituji: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního…“, konec citace . V druhé knize Mojžíšově jde o přikázání pod číslem deset, v páté knize Mojžíšově je tento zákaz už uveden pod číslem devět. V modlitbě podle katolického Katechismu jde o přikázání deváté a zní doslova, cituji: „Nepožádáš manželky bližního svého“, konec citace. Uvedené citace jsou podle českých ekumenických překladů Bible. Už dávno považuji uvedené přikázání za nerovnoprávné. A v současné době zostřené generové aktivity tvrdím, že jde o diskriminaci mužů. Uvedu to na příkladu z Katechismu. Muž nesmí požádat manželku bližního svého. To je v pořádku. Leč ženám není zakázáno požádat manžela bližní své. Což už v pořádku není. Takže žádám patřičné autority o přepracování desatera božího. Čím si samozřejmě nedovoluji Boha kritizovat.

Před krátkou chvílí se stal Hamáček předsedou ČSSD. Vyhrál druhé kolo, i když v prvém dostal jeho protikandidát více hlasů. Jak je vidět, diktátoři z řad byrokratů stranických sekretariátů drží neustále uzdu členské základny pevně v ruce. Do čela strany se nyní dostal člověk asi tak výrazný, jako je předseda Senátu Štěch, čili politický pan „nemo“. Uhlazený panák, ba až doslova manekýn. S ním to strana nikam nedotáhne, spíše se propadne do nicoty. V prvé řadě se ihned může, podle mého přesvědčení, nechat vyškrtnout ze skupinu levicových stran Evropy, pokud tam vůbec kdy po listopadu byla. Od Sobotky se pan Ham liší skutečně jen tou poměrně dostatečnou vlasovou pokrývkou hlavy. Nerad si hraji na proroka, ale připadá mi to, jako když by se do čela umírajícího Německa, se snahou o jeho záchranu, místo Hitlera postavil do jeho čela Göring.