Dalo se očekávat, že v letošním roce budou antikomunisté pořádat orgie. Jejich první díl byl očekáván v únoru. Před sedmdesáti lety totiž došlo k politické krizi. 17. února 1948 nekomunističtí členové Gottwaldovy vlády podali demisi a přesvědčovali prezidenta Beneše, aby vládu rozpustil. Jenže nejmladší syn z deseti dětí chudého rolníka byl ve své podstatě socialista, i když do komunismu měl daleko, jako třeba i TGM. Navíc dobře znal atmosféru v zemi a vliv SSSR, který většinu Československa osvobodil. Demisi politiků měšťáckých a dalších stran proto přijal a dal šanci Gottwaldovi, aby sestavil vládu svou. Ten toho dokonale využil a vytvořil čistě komunistickou vládu, kterou Beneš 25. února jmenoval. Zmíněný týden byl pak v naší zemi mocnými oslavován jako Vítězný Únor. V třídně nepřátelském světě bylo od počátku celé řešení krize označováno za komunistický puč. Je nabíledni, že po pádu vlády KSČ v roce 1989 se o oné události jinak nehovoří. Pro každého člověka jedinečný, učebnicově ukázkový příklad „dvojakosti“ historie. Komunisté vždy a všude budou onen historický jev považovat za úspěch, kladný dějinný jev a celou dobu po něm za alternativu vůči nenáviděnému kapitalistickému řádění. Naopak všechny typy antikomunistů budou onu událost hodnotit jako zločin a to dokonce nejen politický, Benešovo chování za zradu demokracie a následnou etapu našich dějin za úpadkovou až zločineckou. Jenže?? Není všem dnům konec!!! Komunismus sovětského typu, jako první reálný pokus o opravdovou změnu vlády bohatstvím privilegovaných, reálně skutečně skončil. Díky tankům Jelcina, které rozstřílely první, demokraticky zvolený parlament SSSR. A to pro další vývoj v oné části světa nebylo dobrým začátkem. Což se v dějinách vždycky nakonec projevilo.