Rath údajně včera večer nastoupil do vězení. Po sedmi letech souzení dostal sedm let vězení za korupčních sedm milionů v českých. Finanční machinace to byla prakticky stejná, jaká způsobila před dvaceti lety pád Klausovy vlády, když se prolátlo, že ODS lhala kolem svého sponzoringu. Rath totiž nehamonil peníze pro sebe, kterých měl dostatek, ale pro svou stranu, čili ČSSD. Tehdejší výkonný místopředseda ODS údajně anonymní dary pro svou strany rozepsal na neexistující osoby, čímž porušil daňové zákony. Libor Novák vzal na sebe vinu, rezignoval na všechny funkce, včetně poslance sněmovny Parlamentu ČR. Tím nějak zaniklo, že celý skandál se původně roztočil prakticky kolem 170ti, až 200 milionů uložených pro ODS někde na zahraničních kontech. Soud sice Nováka odsoudil do vězení, ale mocnáři ODS správně počkali na opadnutí vlny zájmu o aféru, takže odvolací soud jej už osvobodil a v květnu 2001 tehdejší ministr spravedlnosti se rozhodl, že nepodá po osvobozovacím rozsudku stížnost. Za pozornost stojí, že tehdy vládla Zemanova vláda, údajně to vláda ČSSD a jejím ministrem spravedlnosti byl v tu dobu Jaroslav Bureš. Za stejnou pozornost stojí další kariéra Bureše, včetně toho, že jej Špidlova ČSSD stavěla v prezidentské volbě jako protikandidáta Klausovi. Vstřícnost Zemanovy vlády vůči ODS byla rovněž tichým důsledkem smlouvy mezi ODS a ČSSD, která umožnila čtyřletou existenci menšinového vládnutí Zemanova kabinetu. To všechno vzpomínám jenom proto, abych své nehorázné mudrování ukončil několika tvrzeními. ODS dokázala ochránit svého vysokého funkcionáře před vězněním za mnohem větší finanční manipulace, než měl Rath. ČSSD nejenže vůbec Rathovi nepomohla, ale mu ještě přitěžovala, včetně samotného Zemana, který z dob prvních let předsedávání ČSSD měl se sponzoringem velice husté máslo na hlavě. Podle mého soudu si proto nepřál, aby se financování ČSSD dostalo pod drobnohled slídilů ze sdělovacích prostředků. Sám o tom něco vím, protože jsem v prvních měsících jeho vládnutí v ČSSD byl často v Lidovém domě. Za Špidly, Grosse, nadtož Sobotky, neměla ČSSD ani nejmenší zájem Ratha z problému vysekat, protože upadala a každý její poslanec měl eminentní snahu sám se u koryta udržet. V žádném případě nepotřeboval takovou konkurenci, jakou byl Rath. Ten byl totiž ve své poslanecké funkci jednoznačně nejschopnějším politikem ČSSD a to nejen jako řečník, ale i jako pohotový improvizátor, dokonce vtipnější, než Kalousek.

Pěvecké hvězdě Placido Domingo bylo zrušeno vystupování v newyorské Metropolitní opeře kvůli desítky let starému, údajnému pohlavnímu obtěžování. Sociolog Petr Hampl před necelými čtrnácti dny k tomu napsal, cituji: „Obávám se, že způsobil větší trauma těm ženám, které vynechal, než těm, které obtěžoval. Konec citace. Pro mne jde o další konkrétní případ úpadku celé kultury Západu. V prvé řadě proto, že nectí zásadu, že naprostá většina trestných činů, ba i některá zabití, jsou po deseti letech promlčena. Za druhé pak proto, že fakticky pohrdá spravedlností, protože trestá bez soudu s prokázáním viny. Po tolika letech je totiž naprosto jasné, že žalující strana žádné důkazy nemá a jde o tvrzení proti tvrzení. Především ale, a to naprosto zásadně proto, že podporuje zvrhlé chování. Osoba, která byla v době obtěžování již plnoletá, tak jmenovaný skutek měla ohlásit hned. Pokud tak neudělala, pak určitě příliš dobře věděla proč. Ozvat se až po tak dlouhé době jednoznačně znamená, že jde nejméně o nactiutrhání, ale ve většině případů o zrůdnou mstu. Společnost s dominancí selského rozumu, by každého takového, velice opožděného žalobníčka okamžitě obvinila ze zatajování trestného činu i v případě že by měl nenapadnutelné důkazy pro své tvrzení. Bez nich by měl být okamžitě souzen za poškození osobní svobody žalovaného s patřičným, pěkně vysokým finančním odškodněním.

Pro nemoc jsem nemohl sledovat sdělovací prostředky v době smrti Karla Gotta. Na facebook jsem včera pouze napsal svou vzpomínku. Tady ji opakuji: „OBROVSKY JSEM SE ZMÝLIL. Za dob svých studií jsem jezdil každým rokem na několik týdnů do Prahy. při jednom pobytu jsem se šel podívat na koncert orchestru Karla Kraugartnera ve Vltavě. Zpíval tam, v mých očích ječel, mimo jiné také nějaký mladíček. Jeho jméno jsem si ani nezapamatoval. Mým oblíbencem byl tehdy chlapský hlas Waldy, jehož jsem osobně znal. Sám jsem si docela rád zazpívat jeho písničky, western country a trampské songy vůbec. Za nějaký čas, to už jsem pracoval, na sekretariátě ředitele našeho dolu jsem zaslechl v rozhlase zpívání nějakého Gotta a vzpomněl jsem si, že je to ten ječící vyhublý mladíček z Vltavy. Sekretářka se tehdy rozplývala nad jeho zpěvem a řekla, že to bude náš nejlepší zpěvák, Vysmál jsem se jí. Leč Gottova hvězda, proti mé předpovědi stoupala. Nikterak to ale nezměnilo můj názor na jeho zpěv. Začal jsem si ho vážit až tak kolem jeho pětapadesátky. Hlas se mu usadil, celkový projev ztratil pohyby tajtrlíčka. Skutečně vyspěl. Od té doby jsem si ho začal více všímat a brzy jsem jej začal považovat a budu pořád považovat, za unikát a to nejen mezi českými zpěváky. Sice je pro mne pořád nejoblíbenějším zpěvákem Johny Cash, ale Gott je a především zůstane pro mne víc jak zpěvákem. Bude to pan Někdo, symbol neopakovatelné jedinečnosti. Opravdový „Gott“ Gott.“ Konec citace. Dneska bych k tomu dodal tři poznámky. Děsí mne, jak v naší zemi roste nenávist. Už snad neexistuje jediná událost, která by neprobudila v některých lidech zuřivé projevy naprosto nesmiřitelné zloby, nekontrolovaných negativních emocí až ztráty soudnosti pod tlakem nenávisti. Po několika minutách jsem přestal na netu číst vyjadřování lidí, kteří neměli Gotta v oblibě, nebo mu primitivně záviděli. Chápal bych to u příslušníků jeho branže, kde platí opravdu jen tvrdé lokty. Že se ale do té hnusné debaty nad ještě nevychladlou mrtvolou zapojuje tolik lidí, kteří patří do politické sféry, mne už opravdu naplňuje děsem z budoucnosti této země. Abych se právě k této skupině rádobyvelikánů jasně vyjádřil, tak říkám, že znám jenom tři opravdové České velikány minulého století, jehož většinu jsem prožil a všechny proto znal. Byl to v mých očích nejen sportovec Emil Zátopek, nejen herec Vladimír Menšík a nejen zpěvák Karel Gott. Všichni tři byli ojedinělými fenomény, vymykajícími se ze svých profesí na jakousi vyšší rovinu nedostižnosti. Vedle nich všichni politici, mrtví, či žijící nejsou ničím jiným marionetami parazitujícími na dějinách.

Na událostech 11. září 2001 mne nejvíc zaujala metoda činu. Nikdy dosud nebylo něco takového v dějinách války užito. Japonští kamikadze byli přece jenom něco jiného. Tady šlo o využití civilních letadel k útoku na symbol superbohatství. V mých očích velice nápaditý počin, projev doslova lidové kreativity. Za stejně výborný nápad považuji použití dronů k útoku na ropná zařízení Saudské Arábie. Dosud nikoho nepředstavitelně slabšího nenapadla tato technika boje, proti němuž i to technologicky nejvyspělejší protiraketové vojsko nemá zatím šanci. Dokladuje mi to, mimo jiné, obrovskou kreativitu lidového kumštu, fortelu a vynalézavosti. Něco mi říká, že proti ní nemá šanci ani ta nejhrubější síla globální generality. Ukazuje se tu názorně, že k odporu proti moci to prostě potřebuje jen nové a nové nápady. A snad se pak „lidu“ skutečně definitivně podaří vymanit z tisícileté poroby superbohatých.

Čekal jsem celý týden, zda někdo v ČR letos vzpomene na kardinální událost dějin Evropy, která byla začátkem úpadku tisícileté Osmanské říše. Jelikož ale dneska psát proti islámu nejenže není in, ale je dokonce postihováno, našel jsem jen jedinou připomínku jmenovaného historického zlomu. Tady je, cituji: „Na výročí vítězství u Vídně (12.9.1683 – má poznámka) je dobré připomenout tiché hrdiny, na které se dočista zapomnělo. Osmanskou armádu rozstřílely desetitisíce císařských žoldnéřů, a následující útok polské jízdy do zdecimovaných tureckých řad skončil po pouhých 30 minutách takovým masakrem, že se z toho islámské impérium nevzpamatovalo několik generací. Ty žoldnéře ale musel někdo zaplatit. Peníze vyplácel rakouský císař, ale byly to převážně peníze vydřené z českých rolníků a řemeslníků. Ne náhodou bitvě u Vídně předcházelo několik vln selských bouří v Čechách – výbuchů zoufalství lidí dohnaných na hranici smrti hladem. Zaplatit kompletní náklady vybudování a výcviku čtyřicetitisícové žoldnéřské armády, v situaci, kdy si každý šlechtic a úředník po cestě mohutně přilepšil, to vyžadovalo z dnešního pohledu nepředstavitelné prostředky. Bylo by férové, kdyby stál u Vídně pomník českého zemědělce – zachránce křesťanské civilizace“. Konec citace z webu https://petrhampl.com/0-glosy-z-osobniho-profilu v den 11.9.2019. Jak znám úctu Rakušanů k historii, tak by takový pomník nikdo ve Vídni neboural ani za oněch třistatřicetšest let a jeden týden.

Pokud existuje reinkarnace, pak se už nikdy nechci znovu narodit v této planetární soustavě a už vůbec ne na třetí planetě od její centrální hvězdy. Jsem totiž, pro mne z neznámého důvodu, tvorem naprosto nesoutěživým a tedy pro existenci na Zemi nevhodným. Mému naturelu rovněž absolutně nevyhovuje fundamentální princip života na této planetě, jímž je agrese. Uznávám z Darwinovy teorie nutnost adaptace na měnící se prostředí, ale neuznávám boj mezi druhy, uprostřed druhů a každý jiný, který potvrzuje jeho objev principu přežití nejsilnějšího. Je to princip vyvolaný neřízeným rozmnožováním v prostředí omezeného množství zdrojů. Jsem přesvědčen, že mohou existovat i jiná prostředí k životu, dokonce i té nejvyšší představitelné formy, která rozpor mezi nedostatkem zdrojů a přebytkem živých bytostí nedopouští. Tím si přirozeně zajišťuje, že o zdroje se nemusí soupeřit. Jakékoliv soupeření totiž ve svém důsledku přináší vymizení života v daném teritoriu. Což odporuje nutnosti věčnosti života ve vesmíru.

. USA ústy Bushe staršího musely uznat, že rozpad SSSR byl pro ně neúspěchem. Bush to dokonce nazval svým nevětším neúspěchem. Rusko se totiž zbavilo příživníků, které muselo v rámci SSSR dotovat – Ukrajinské zaostávající zemědělství, nízkou životní úroveň v republikách střední Asie a na Kavkaze a nadtož celá RVHP a VS, které by bez SSSR nebyly životaschopné. Rozpadem SSSR mělo Rusko vytvořen předpoklad rychlého zbohatnutí díky svému prakticky nevyčerpatelnému surovinovému bohatství. Proto se Američtí mocní následně ze všech sil pokoušeli rozparcelovat Rusko, k čemuž skvěle využili opilce Jelcina. Když se to ale nepovedlo dotáhnout do konce, pouze se podařilo Rusko ožebračit do stavu horšího než po druhé světové válce, tak teď musí vsadit na ještě riskantnější kartu. Musí dostat Rusko do války se silným partnerem, do války, která by ho znatelně oslabila. Amíci samotní si totiž mohou troufnout na válku s Ruskem jen v některých okrajových částech světa, jako třeba v Sýrii, či teď ve Venezuele. Otevřená válka s ním by nesla riziko zničení lidstva. Existenčně ovšem potřebují zatáhnout Rusko do velké války. Nejlépe pak v Evropě, čímž by Amíci dosáhli hned dvou záměrů. Oslabení Ruska a opětné rozvrácení Evropy se zničením superstrátu EU. Otázkou zůstává, koho poštvat proti Rusku. Francie i Němci již dostali přes hubu. I když se nyní spojily, tak jejich armády by potřebovaly desítky let, než by mohly uvažovat o porážce Ruska. Jsou ovšem v Evropě známí tupci, vředy na její mapě, jak je pojmenoval Churchill. Takovým je Polsko. Ve spojení s beznadějně rusofonními Ukrajinci je to už dostatečná síla, která by díky svému fanatismu dokázala Rusko napadnout, i když nikdy porazit. Za skryté pomoci USA a podlosti Pobaltských států by šlo Rusko oslabit a hlavně s dobrou propagandou mu vytvořit na dlouhou dobu pověst nebezpečného agresora. Na tom se teď v USA dlouhodobě pracuje. Bohužel pro jejich jestřábí taktiku začal být vážnou překážkou Trump, když se stal prezidentem. Ten totiž o válečné soupeření s nikým, tím spíše s Ruskem nestojí. Chce dobývat svět obchodem. Sice pro USA je v tom směru už pozdě, ale přece jenom pro svět je to lepší cesta.