Pro nemoc jsem nemohl sledovat sdělovací prostředky v době smrti Karla Gotta. Na facebook jsem včera pouze napsal svou vzpomínku. Tady ji opakuji: „OBROVSKY JSEM SE ZMÝLIL. Za dob svých studií jsem jezdil každým rokem na několik týdnů do Prahy. při jednom pobytu jsem se šel podívat na koncert orchestru Karla Kraugartnera ve Vltavě. Zpíval tam, v mých očích ječel, mimo jiné také nějaký mladíček. Jeho jméno jsem si ani nezapamatoval. Mým oblíbencem byl tehdy chlapský hlas Waldy, jehož jsem osobně znal. Sám jsem si docela rád zazpívat jeho písničky, western country a trampské songy vůbec. Za nějaký čas, to už jsem pracoval, na sekretariátě ředitele našeho dolu jsem zaslechl v rozhlase zpívání nějakého Gotta a vzpomněl jsem si, že je to ten ječící vyhublý mladíček z Vltavy. Sekretářka se tehdy rozplývala nad jeho zpěvem a řekla, že to bude náš nejlepší zpěvák, Vysmál jsem se jí. Leč Gottova hvězda, proti mé předpovědi stoupala. Nikterak to ale nezměnilo můj názor na jeho zpěv. Začal jsem si ho vážit až tak kolem jeho pětapadesátky. Hlas se mu usadil, celkový projev ztratil pohyby tajtrlíčka. Skutečně vyspěl. Od té doby jsem si ho začal více všímat a brzy jsem jej začal považovat a budu pořád považovat, za unikát a to nejen mezi českými zpěváky. Sice je pro mne pořád nejoblíbenějším zpěvákem Johny Cash, ale Gott je a především zůstane pro mne víc jak zpěvákem. Bude to pan Někdo, symbol neopakovatelné jedinečnosti. Opravdový „Gott“ Gott.“ Konec citace. Dneska bych k tomu dodal tři poznámky. Děsí mne, jak v naší zemi roste nenávist. Už snad neexistuje jediná událost, která by neprobudila v některých lidech zuřivé projevy naprosto nesmiřitelné zloby, nekontrolovaných negativních emocí až ztráty soudnosti pod tlakem nenávisti. Po několika minutách jsem přestal na netu číst vyjadřování lidí, kteří neměli Gotta v oblibě, nebo mu primitivně záviděli. Chápal bych to u příslušníků jeho branže, kde platí opravdu jen tvrdé lokty. Že se ale do té hnusné debaty nad ještě nevychladlou mrtvolou zapojuje tolik lidí, kteří patří do politické sféry, mne už opravdu naplňuje děsem z budoucnosti této země. Abych se právě k této skupině rádobyvelikánů jasně vyjádřil, tak říkám, že znám jenom tři opravdové České velikány minulého století, jehož většinu jsem prožil a všechny proto znal. Byl to v mých očích nejen sportovec Emil Zátopek, nejen herec Vladimír Menšík a nejen zpěvák Karel Gott. Všichni tři byli ojedinělými fenomény, vymykajícími se ze svých profesí na jakousi vyšší rovinu nedostižnosti. Vedle nich všichni politici, mrtví, či žijící nejsou ničím jiným marionetami parazitujícími na dějinách.