Expozé.

Ubodali těhotnou, která žila sama, aby viděli smrt člověka na vlastní oči

     Chtěli vidět něčí smrt. Nějaké náhodně vybrané oběti. Na mušku se jim dostala 18letá dívka v severním Německu. Žila sama a byla tak snadnou kořistí. O tom, že je těhotná, nejméně jeden z vrahů dobře věděl.

     Svůj zrůdný čin provedli v březnu dva mladíci ve věku 19 a 21 let, kteří si povídali o tom, jaké by to mohlo být někoho zabít. Teoretizování jim nestačilo, začali hledat vhodnou oběť. Volba padla na dívku na ostrově Usedom v Baltském moři.

„Mluvili jsme o tom, jaké by to bylo někoho zabít,“ řekl mladší z mužů podle webu týdeníku Focus v úterý u soudu, aniž projevil větší emoce. Tedy až na vztyčený prostředníček novinářům, kteří ho fotili a filmovali před zahájením líčení.

V rámci rozhovoru mezi oběma muži pak padla věta: „Udělejme to dnes.“ Navrhoval jména z okruhu svých známých. Marii nakonec vybrali jako oběť, protože to „bylo snazší“. Byla to přítelkyně družky mladšího z pachatelů. Žena se na dítě hodně těšila.

Devatenáctiletý muž, který měl problémy se sehnáním zaměstnání, také řekl, že oběť nejprve bodl do krku. Žena vyděšeně vykřikla, aby toho nechal. Povalil ji na zem, zasedl ji a dál bodal do krku a hlavy. Patolog napočítal 19 bodných ran.

Poté jí sebrali mobilní telefon, který později zahodili do moře společně i s nožem, kterým ji zavraždili. Pachatele zadržela policie měsíc po činu.

Tento týden začal s oběma muži soud v severoněmeckém Stralsundu proces. Staršímu z pachatelů hrozí doživotní vězení. Mladšímu deset až 15 let. Možná ale bude také umístěn v psychiatrické léčebně, protože podle všeho trpí duševní poruchou.

21.8.19 https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy?utm_source=Maileon&utm_medium=email&utm_campaign=vecerni-41236+20190822-175955&utm_content=https%3A%2F%2Fwww.idnes.cz%2Fzpravy%2Fzahranicni%2Fnemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy

MŮJ KOMENT. Odpůrci multi-kulti a většina národoveckých konzervativců dneska často hovoří o sebevraždě západní civilizace, v mém pojetí kultury. Zdůvodňují to chováním politických špiček EU k migrantům z jihu i východu, tedy k černochům i arabům. Podle mne sebevražda začala už mnohem dříve. Jedním z prvků, které to naznačovaly, byl kupříkladu pseudohumánní zákaz trestu smrti. Nikdy jsem ho neuznával, protože jsem tvrdil, že si jej nejmocnější prosadili proto a jenom proto, aby nemohli skončit jak hitlerovci po Norimberském procesu. Rovněž kategoricky nesouhlasím, aby naprosto zjevní teroristé, jakým byl třeba Nor Anders Behring Berevik, dneska „slyšící na jméno“ Fjotolf Hansen, dostávali pouze doživotí. Takoví si nezasluhují nic jiného, než popravu, jakou uměli provádět kati čínského císaře. To by nebyla žádná pomsta, leč pouze výkon přirozené spravedlnosti. Zdůrazňuji to slůvko přirozené, ne oné rádoby polidštěné. Nehledě na to, že společnost nemá naprosto žádnou povinnost vydržovat si vrahy svých příslušníků. Dokonce jsem proti tomu, aby nebyl popraven tehdy a jenom tehdy, když by takovému zhovadilci odpustili naprosto všichni příbuzní obětí. Pořád odmítám, aby si taková zrůda bezpracně žila mnohdy i většinu svého života. Bush mladší ve funkci prezidenta USA vyhlásil celosvětovou válku s terorismem. Pokud vím, tak ji nikdo dosud neodvolal. Ve válce se nepřítel zabíjí, když je ozbrojen, tak naprosto bez výjimky. Jestliže dneska do letadla si nesmíte vzít ani skleněnou láhev, nadtož kapesní nožík, tak každý terorista je ve skutečnosti ozbrojený, pokud má v ruce jakýkoliv předmět, kterým může způsobit škodu na zdraví. My kdo jsme ve válce s terorismem, máme válečné právo se nejen účinně bránit, ale zaútočit na ozbrojence jako první. Nečekat až on nás napadne. V mém pojetí je navíc každý, kdo plánuje vraždu teroristou. Takže oni dva mladíci nejsou jen vrazi, oni jsou teroristy proti lidskosti. Měli je policajti zastřelit při zatýkání. Komunita soudců nesmyslně obhajuje zákaz trestů smrti, že prý by se mohli zmýlit. Přitrouble tím zpochybňují celou svou profesi, miliony rozsudků ročně, které vynesou. Ať si zvykají, že se mýlit nesmí. Jsou přece i jiné profese, které se zmýlit nesmí. Na druhé straně policista smí zastřelit člověka, kterého v několika vteřinách svého rozhodování uzná za nebezpečného, což se stalo před lety v Londýnském metru a soudce, který má na vyšetřování celé měsíce se hájí, že se může zmýlit?!! Větší paradox, ba až absurditu neznám.

Upozorňuji předem, že se nehodlám zapojovat do debaty veřejnosti, novinářů, či právníků, nadtož dokonce specialistů na obor státu a práva na dovolenkové téma, jež jsem si pojmenoval: „Jak nakládá prezident Zeman s Ústavou ČR“. Nedovoluji se ani zapojovat do diskusí, zda se Zeman liknavostí v odvolávání Stańka choval neústavně a v odmítnutí jmenovat Šmardu dokonce protiústavně. A už vůbec bych si nedovolil tvrdit, že prezidentovo současné chování je pokusem zavádět jakýsi, podle mne  nedefinovaný až pofiderní poloprezidentský, mocensko-politický systém v naší, globálně bezvýznamné zemičce. Ta totiž, alespoň podle některých zahraničních odborníků na státnost, stát a státoprávnost, díky nízkému počtu svých obyvatel, prakticky v jejich očích ani plnohodnotným státem není.

Jsem si totiž v prvé řadě víc jak naprosto jistý, že jakékoliv debaty na všechna mnou uvedená témata jsou naprosto nekonečné, nejen mezi třeba i poučenými laiky, tak ale především mezi „super“ odborníky s tituly před i za příjmením“.

Za druhé pak proto, že tvrdím již od samého vzniku Ústavy ČR až do svého posledního textu na http://www.novarepublika.cz/2019/07/selhani-zakladatelu-ceske-republiky.html z minulého měsíce, že problémem naší demokracie je samotná Ústava ČR a ne její realizátoři. Ústava, která vznikla bez demokratické diskuse veřejnosti, ba dokonce i odborníků a byla navíc občanům země nadeklarována náhodnou sestavou politiků, kteří k tomu jednoznačně neměli od veřejnosti zplnomocnění. Taková ústava nemůže být vůbec zakládajícím dokumentem státu, který by se měl považovat za demokratický.

Jsem od vyhlášení našeho státu na sklonku roku 1992 nekompromisně přesvědčen o tom, že Česká republika musí mít novou, skutečně demokratickou ústavu. Co nejdemokratičtější metodou vytvořenou a kodifikující co možná nejprecizněji co demokratičtější politický systém.

Ač pouze poučený laik, troufám si tvrdit, že současná Ústava ČR je velice nepovedeným dílkem, jehož „dokonalost“ mohou chválit pouze ti, kdo se na jeho vytvoření alespoň částečně podíleli. Dále tvrdím, že je jakýmsi odvarem Ústavní listiny prvorepublikového Československa, takže je reálně hodně postmonarchistická, čti, nedostatečně republikánská. Vím od dvou z tvůrců Ústavy ČR, že se navíc, alespoň oni dva, ji snažili šít na míru prvnímu prezidentu České republiky. Takže mu chtěli záměrně vytvořit málo limitů a ponechat po politickém převratu v roce 1989 co největší prostor k prosazování jeho vůle.

Pro ilustraci uvedu jen jediný příklad, který mne opravňuje k proneseným tvrzením. Je jím právě kodifikace odvolávání a jmenování ministrů. Ústava ČR v této oblasti totiž zakotvuje takovou dvojkolejnost výkonné moci, že tím zakládá možnost k tolika výkladům, kolik je požádáno právníků o interpretaci ústavního textu. Při tom se tvrdí, že Ústava ČR je kodifikací parlamentní demokracie. Ani náhodo ne, tvrdím já. Je poněkud nepovedenou kopií monarchistického systému, v němž tehdejší dědičný suverén je, poněkud obskurně, nahrazen jakousi rádoby „vyšší morální autoritou“, která, mimo jiné  milostivě schvaluje a odvolává premiérem navržené ministry.

V parlamentní demokracii je nejvyšší schvalovací instancí činů výkonné moci parlament, tedy třeba i obě jeho komory společně. V takové demokracii se sněmovna po svém zvolení dohodne na vládě včetně premiéra a ten požádá o důvěru k ní, buďto jednu, nebo obě komory. Vůli prezidenta k tomu vůbec není zapotřebí. Copak v obcích, či vyšších územních celcích nějaká „vyšší autorita“ je potřebná?!. Jednotlivé ministry pak odvolává, či jmenuje opět jenom parlament prostou většinou třeba ze všech poslanců, aby to bylo významnějším aktem.

Uvedeným příkladem netvrdím, že by budoucí ústava měla zrušit funkci prezidenta. I když se přiznám, že osobně jsem ji vždycky považoval za nadbytečnou a jen částečně v republikovém systému ospravedlnitelnou, pokud parlament je, jako třeba na Slovensku, tvořen pouze jednou komorou.

Od počátku existence ČR jsem přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné zrušit buďto prezidenta jako samostatnou výkonnou funkci, nebo Senát. Pokud by byl v nové ústavě zrušen senát, tak je nutné velice pečlivě vypracovat pravidla pro výkonnou moc, nebo dokonce prezidenta kodifikovat ne jako součást moci výkonné, ať se nevytváří podmínky pro dvojkolejnost výkonné moci.

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

Situace v současnosti je taková, že všichni poslanci věděli, jak dopadne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Opozice věděla, že k svržení vlády nemá sil a ostatní věděli to mnohem důležitější, a sice že Babiš je tím menším zlem. Vláda se tedy udržela ne pro Babišovy kvality, ale jen a jenom proto, že antibabišovci jsou v očích většiny mnohem horší, než Babiš sám.

Klausova polistopadová činnost vytvořila v naší zemi nepočetnou vrstvičku, doslova kastu superboháčů. Část z nich se nějak proflákla, čímž se stala veřejnosti příliš známou a tím bez vlivu, takže dokonce museli zmizet, viz Kožený, Krejčíř, ale například i Šrejbr a Stehlík. Jiní se od počátku znatelně, ale méně viditelně angažovali na straně vůdců převratu a i přes trestnou činnost stále mají dostatečný vliv na vrstvu profesionálních politiků viz Bakala, Tykač, Křetínský, Komárek a další. Ti nejchytřejší sice konají v naprosté anonymitě, ale také lze o nich mluvit jako o kastě oligarchů, protože ovlivňují volené veřejné činitele. Mají na ně takový vliv, že jsou ve skutečnosti loutkovodiči i těch nejvyšších politiků, včetně prezidenta.

Babiš se ale rozhodl vystoupit z jejich řady a vstoupit do politiky přímo. Je sice druhým nejbohatším z oligarchů, ale jeho bohatství je pouhou čtvrtinou toho nejbohatšího a je srovnatelné s vlastnictvím dalších tří příslušníků zmíněné kasty. Měl od počátku tak skvělý marketing, že se mu to opravdu povedlo, dokonce rychleji, než čekal. Tím získal jistou komparativní výhodu oproti svým kolegům/konkurentům, čili příslušníkům karty oligarchů. Babišovi političtí protihráči, čili viditelné marionety z vrstvy profesionálních politiků se rozdělili na dvě skupiny. Na viditelné antibabišovce a na ty kteří vidí, že Babišova vláda je menším zlem, než všechny ty, které jí předcházely. Pozůstalí po bývalých politických vládcích vytvořili ve sněmovně tak zvaný „Demokratický blok“. Jeho poslancům pořád ještě nedošlo, že oni nikdy nebudou silou, která Babiše zbaví politického křesla. To provedou jen a jenom příslušníci jeho vlastní kasty, jakmile jim už nebude schopen vytvářet podmínky k vyšším ziskům. A dle mého pohledu na ekonomickou situaci se ta doba nezadržitelně blíží. Konjunktura trvá již příliš dlouho.