Doposud jsem si neuvědomoval, že existují čtenáři mých textů, kteří „nejsou na facebooku“, takže neznají mé myšlenky, které tam prezentuji. Nebudu to sice v budoucnu zohledňovat, ale dělám výjimku títmto obsáhlým textem, který jsem na FC umísťoval víc jak čtrnáct dnů v souvislosti s 30ti lety VLSR, čti „Velké Listopadové sametové revoluce“.  

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY K LISTOPADOVÉMU PŘEVRATU ROKU 1989.

Celostátní pozdvižení davů začalo proto, že bylo delší dobu očekávané. Nahodilou rozbuškou procesu se pak stalo šíření zprávy o zabitém studentovi při demonstraci k 17tému listopadu, která podle oněch zpráv byla brutálně napadena. Ani jedna z těchto do světa, ale především po celém tehdejším nevědomém Československu, z Prahy šířená zpráva nebyla pravdivá. V případě zabití šlo o čistou lež a brutalita nebyla o nic větší, než byla a je dodneška proti demonstracím na Západě běžná. Režim, v jehož samotném původu je lež, si toto Kainovo znamení nesl, nese a ponese až do dalšího převratu. 6.11.19

SAMETOVÁ REVOLUCE.

Symbolický vůdce převratových událostí jej, díky svému absurdnímu myšlení, prohlašoval za „Sametovou revoluci“. Znakem absurdity bylo, že ani jedno z těch dvou slov nebylo pravdou. Nemohlo jít o revoluci, protože nešlo o vytvoření nějakého nového jevu v naší zemi, který by tu v minulých dobách ještě nebyl. Převrat, který provedli komunisté v roce 1948, ten u nás zavedl mnoho do té doby neexistujících jevů. Především třeba znárodnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. To byla skutečně revoluce. Takže listopad 1989 byl začátkem kontrarevoluce, která v průběhu času přerostla v revanšistickou pomstu. Převrat nebyl ani sametový. Sice neproběhl ozbrojeným střetem s mocí, ale zákonodárná i vládní moc nebyla předána podle právních norem, leč podle diktátu nově nastupující moci. 7.11.19

HLAVNÍ HESLO PŘEVRATU

Absurdně myslící, od prvních dnů pražskou smetánkou uznávaný, vůdce převratu, sdělil veřejnosti hned v prvních převratových dnech i hlavní heslo „sametové revoluce“. Nová moc prý zrealizuje vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Havel tím zjednodušil třídní boj na ubohost nenávisti a všechno, co za čtyřicet let realizovala KSČ zase za lež a podvod vůči lidem celé země. V politickém dění mávat slovy pravda, lež, láska, nenávist, dobro, zlo a podobné emotivní termíny považuji za vysoký stupeň politického kýče, protože v daném okamžiku vůbec nic konkrétního veřejnosti nesdělují. Pouze, mimo jiné, kulantně něco zatajují. Ve zmíněném případě polistopadové pravdy skutečnost, že nové moci jde o její pravdu. Stejně tak je to s láskou, která se v průběhu politických konfliktů zákonitě většinou změní v nenávist plodící nejen lež, ale i širokou škálu skutečných zločinů. 8.11.19

HLAVNÍ CÍL PŘEVRATU – NÁVRAT DO EVROPY.

I kdybychom motto vyjadřující cíl převratu vnímali jako symbolickou zkratku, říkající, že se naše zem vrátí mezi země západní kultury, tak i tehdy jde o lživé tvrzení. My jsme se nevraceli do spolku moderních zemí Západu, ale do minulosti Západu. Ekonomicky do doby divokého kapitalismu, politicky do zastaralé parlamentní demokracie a do klímatu bezbřehé svobody bez odpovědnosti, čili jakéhosi divokého Západu. Více o tom jsem napsal na webu: http://www.novarepublika.cz/2019/10/polistopadove-navraty.html 9.11.19

„BOJOVÉ KOROUHVE“ PŘEVRATU – DEMOKRACIE A SVOBODA Nadšení aktivisté z řad pražských umělců a studentů (předkové dnešní havlárny), rozjíždějící se v prvních týdnech po Moravě, Čechách a Slezsku, nabádali pracující lidi k otevřenému odporu vůči stranně a vládě. Žádali v prvé řadě zrušení článku Ústavy o vedoucí úloze strany (měla jeden a půl milionu členů) a její vlády. Za druhé požadovali „svobodné“ volby, čti, kterými by nemanipulovali předáci KSČ, ale reprezentanti nové moci. Šířili ve veřejnosti víru v jakousi nedefinovanou představu obecné demokracie a neomezované svobody. Ani oni nevěděli, že jsou zneužíváni silami a vlivovými skupinami, které obecnou demokracii dávno umí realizovat ve svou nadvládu a svobodu zase v ničím neomezené hromadění majetku, bohatství a kapitálu, čili skutečné moci. 10.11.19

HALASNÝ MANIPULAČNÍ CÍL PŘEVRATU – SVOBODA Ono líbivé slůvko „svoboda“, bylo od samého počátku převratu nejchytlavějším lákadlem nové moci v odporu proti vládě KSČ. Celý tábor socialismu, chápal svobodu především sociálněji, než liberální dogmatika. Svoboda být nezaměstnaný, svoboda být bezdomovcem, svoboda dostat se snadno do soukolí exekucí, to mi jako moc svobodné nepřijde, napsal nedávno jeden současný poslanec, který není členem KSČM. Podmínkou opravdové svobody je garance sociálních práv a jistot, jen tak lze svobodu realizovat ve smyslu politických a občanských práv a svobody názorů. Svoboda od strachu, od tísně existenční a existenciální, pocit bezpečí, to je základní svoboda, ostatní je druhotné. Dodal, k čemuž není co přidávat. 11.11.19

ZÁSTUPNÝ FUNDAMENT PŘEVRATU – LIDSKÁ PRÁVA. Zatímco rozdílné pojetí svobody v myšlení a činech levice a pravice vychází z jejich rozdílných ideologií, politika lidských práv je výsledkem snahy o údajný kompromis mezi nimi. O první moderní koncepci přirozených lidských práv se pokusil sice již filosof John Locke koncem sedmnáctého století, ale ta se změnila v politickou doktrínu boje za studené války. Její poslední podobu kodifikoval Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě. Měl několik částí a každá ze stran, která jej podepsala, kladla stěžejní důraz na něco jiného, ba až opačného. Byl to klasický „kočkopes“ ve který se změní každý kompromis mezi neslučitelným. Vznikl ale skvělý kyj, který odpůrci socialismu všestranně mohli využívat v aktivitách proti svým vládám. Disidenti v prvních dnech listopadového zvratu ale zatajili, že jejich pojetí lidských práv prosazuje pouze individuální a potlačuje kolektivní lidská práva. Dopustili se tak dalšího podvodu vůči veřejnosti. Při tom to byl ten menší podvod. Hlavní podvod doktríny lidských práv totiž spočívá v tom, že v civilizaci neustálých válek, zabíjení nevinných a dokonce dětí jsou jakékoliv snahy o prosazování lidských právech zločinným pokrytectvím. 12.11.19

TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ JAKO BURKA SKRÝVAJÍCÍ KAPITALISMUS. Klaus brzy po 17. 11. 1989 na Americkém velvyslanectví v Praze slíbil do zápisu, který dodneška není plně odtajněn, že zaručuje převedení plánovaného hospodářství v Československu na tržní. Nejen on, ale i guru převratu se jak čert kříži prakticky až do voleb v roce 1990 vyhýbali slovu „kapitalismus“. Jak později Havel přiznal, bylo to proto, že si byl vědom, jak negativně by, po čtyřiceti letech propagandy KSČ, na veřejnost působilo, že by snad měl být v zemi zaváděn nově nastupující mocí právě kapitalismus. Šlo tedy o další podvod, kterého se jak „havlisté“, tak „klausiáni“, na národech ČS dopustili. 13.11.19

EKONOMICKÁ REFORMA ZÁVOJEM CUDNOSTI HOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE. Žádný disidentský spolek neměl vypracován ani náznak ekonomické reformy pro případný mocenský zvrat. Neměl ho ani Komárkův „ukecaný“ Prognostický ústav. Jedině Kluas měl kolem sebe několik ekonomů, kteří věděli, co chtějí s hospodářstvím země udělat a především se dokázali dohodnout na prvních krocích, které by k jejich cíli vedly. Od samého počátku svůj programu veřejnosti představovali jako ekonomickou reforma. Šlo opět o promyšlený mystifikační podvod. Veřejnost totiž nejméně od r. 1968 si pod pojmem ekonomická reforma představovala právě Šikovu reformu, jíž mělo být v socialistickém hospodářském modelu postupně zavedena tržního hospodářství. Klausiáni později celý svůj program ekonomické přeměny z plánování na trh označovali za transformaci, ale ani to nebylo pravdivé označení, protože o transformaci jde tehdy a jen tehdy, když se nemění celý systém, ale jen jeho část. Takže ve výsledku byla realizována totální translace ekonomiky země. V praxi to znamenalo likvidaci rozhodující části průmyslové základny, zničení potravinové soběstačnosti, úplný zániku českého bankovnictví, ovládání mnoha rozhodujících sítí cizinou, takže se naše zem stala novodobou kolonií nadnárodních firem sídlících převážně na Západě. 14.11.19

LIBERÁLNÍ DEMAGOGIE -FUNDAMENT NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ DEVASTACE.

Z osobního styku jsem znal skoro všechny příslušníky Klausovy ekonomické kumpánie. Mohu odpovědně tvrdit, že až na jednoho to byli lidé, kteří o národohospodářství nevěděli prakticky zhola nic. A i ta jedna výjimka měla jen zprostředkované znalosti z rodiny, ale žádnou vlastní řídící praxi. Jedinou jejich znalostí byly liberální ekonomické teorie, které si mylně vykládali jako soustavu znalostí o hospodaření státu, kterou lze opravdu realizovat. Podvedli dokonce i domácí ekonomickou veřejnost tvrzením, že makroekonomie, a mikroekonomie, v podání Samuelsona a jeho druhů, jsou vědeckými produkty, s jejichž pomocí lze vybudovat ekonomiku budoucího státu. Při tom nešlo o nic jiného, než o politickou ekonomii liberalismu, kterou nejde dokonce ani považovat za filosofii liberalismu. Podle toho dopadly i první kroky přeměny plánovaného hospodářství na tržní v podání Klausových věrozvěstů tržní ekonomie a ekonomiky. Nesouhlasím s tím, že jde o neoliberalismus. Jde o klasický liberalismus aplikovaný na globální prostor. Jeho politickou realizační příručkou se stal Washingtonský konsenzus, jakési desatero hospodářských pravidel sepsaných v roce 1989 ekonomem Johnem Williamsonem. 15.11.19

SVOBODNÝ OBCHOD – TRADIČNÍ LIBERÁLNÍ PODVOD. Klaus prosazoval okamžité začlenění naší země do celosvětového obchodu. Za vůdčí princip svého hospodářského převratu prohlásil ideál, fakticky ale dogma silnějších, o „svobodném obchodu“. Vědomě tak v prvé řadě zneužil ideálu svobody, jež byl jedním z požadavků celého společnostního převratu. V něm ale nešlo o abstraktní svobodu, a už vůbec ne o bezhlavou svobodu ekonomickou, ale o konkrétní osvobození se z nadvlády KSČ. Za druhé tímto zdánlivě líbivým krokem naší nevědomé veřejnosti hodil návnadu možnosti okamžitě se podílet na bohatosti nabídky západního konzumu, po kterém velká část populace za socialismu toužila. Svobodný obchod je ale ve skutečnosti jedním ze zásadních podvodů liberalismu a nejen v ekonomice. Hlásají jej totiž především dogmatičtí liberální teoretici. Liberální politici, čti obslužná elity podnikatelů pak tehdy a jenom tehdy, když jsou v pozici silnějších, nebo alespoň dostatečně silných. Klasicky to lze poznat z dějin celní politiky kupříkladu Británie, od začátku celé průmyslové revoluce. Svoboda mezi nerovnými, ať už v jakékoliv sféře, ale v hospodářství absolutně, nikdy neexistovala, neplatí a ani reálně být nemůže.  16.11.19

HAVLOVY POLITICKÉ ŠPINAVOSTI Z PRVNÍCH TÝDNŮ PŘEVRATU

Založení údajného občanského hnutí s názvem Občanské Fórum, bylo propagováno pod heslem „Politické strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. V prvé řadě zneužil atmosféry široké nespokojenosti veřejnosti s vládnutím politické strany – KSČ. Šlo ale v zásadě o realizaci jeho politické magorie o nepolitické politice, čili živelné aktivitě všemožných občanských hnutí a spolků, jež by stály proti politickým stranám v zápase o politickou moc.

Svým kandidátským projevem na funkci prezidenta z 16. Prosince prokazatelně zahájil v naší zemi éru nesplnitelných předvolebních slibů, které jsou tedy vědomou lží.

Jako první veřejný činitel zapojil do politiky, ba dokonce do procesu voleb, vliv tajných služeb. V tomto konkrétním případě dokonce StB, která byla později zákonem prohlášena za zločineckou organizaci. V předvolební kampani na prezidenta spolu s právě jmenovaným náměstek ministra vnitra Rumlem, zahájil aféru Barončík. V ní tehdejšího předsedu Československé lidové strany obvinili ze spolupráce s StB. Aféra není vyřešena do dnešních dnů a je ji proto možné nazvat jako podvodné až lživé počínání.

Předvedl vítězství ideologie nad rozumem, když po svém zvolení prezidentem udělil divokou amnestii i prokazatelným kriminálníkům, jen proto, aby tím své svědomí nadřadil nad rozhodování soudů minulého režimu.

Omluvil se vysídleným sudetským Němcům. Jelikož tak učinil už jako veřejný činitel, lze to vyložit jako sebestředně pyšné povýšení vlastního názoru nad názor většiny tehdejší veřejnosti. Není to možné chápat jako akt státníka, odpovědného svými činu lidu, nýbrž jako projev příslušníka jakési nově se rodící vrchnosti. První to projev zvrhlosti vykonávaná pod krycím mottem o vítězství pravdy a lásky. 17.11.19

SMĚNITELNOST MĚNY COBY ZÁKLADNA VÝPRODEJE MAJETKU VŠEHO LIDU DO CIZINY.

Trojí devalvace Československé koruny v roce 1990 ji znehodnotila asi na polovinu. Tím byl způsoben první zločin klausiánů, totiž krádež poloviny úspor každému obyvateli země. Za účelem svobodného obchodu s cizinou, stanovila zmíněná klika teoretických ekonomů kurs naší měny k německé marce v poměru 1:18, ačkoliv reálný kurs byl poloviční. Byla tím vytvořena možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů, kterou západní kapitál dokonale využil. Každý uzenář z Německa si u nás mohl koupit továrnu. Západní firmy vykupovaly naše podniky, aby je následně zlikvidovaly a tak zbavily konkurence pro své podniky. Toto nebyla jediná manipulace s naší měnou. Tošovský ji doplnil vysokými úrokovými sazbami až do výše 24 procent, čímž zamezil českým lidem, aby si půjčovali od bank na eventuální privatizaci. Mix těchto dvou finančních operací za prvé způsobil, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Za druhé zavinil typicky český způsob privatizace. Ta se zvrhla na výprodej lukrativnějších podniků do ciziny. Ty méně hodnotné privatizační úředníci prodávali za nizoučkou cenu. Na tu si naši podnikavci vesměs půjčovali. Koupený podnik pak rozčlenili na životaschopnou část a odsouzenou na likvidaci. Prodej likvidované části do sběrných surovin velice často stačil na zaplacení půjčky i s oním obrovským úrokem. 18.11.19

PRIVATIZACE – DVĚ CESTY, OBĚ ZRŮDNÉ. Klausiáni od samého začátku hospodářského převratu tvrdili, že jen rychlá privatizace zajistí potřebný hospodářský růst. Odvolávali se při tom na jeden ze základních „zákonů“ politické liberální ekonomie, podle něhož soukromník je lepším hospodářem než stát. Veřejnosti při tom zatajili, že jim jde také, ne-li především, o vytvoření dostatečně početné základny svých voličů, kteří jim umožní dlouhodobě v zemi vládnout. Vymysleli a uzákonili několik způsobů „prodeje“ podniků, z nichž jedna byla zrůdnější, než druhá. Vrchol privatizátorské diktatury bylo prosazení zákona, že soudy nesmí přezkoumávat privatizační rozhodnutí vládních institucí. Takže privatizace v žádném případě nebyla demokratickým procesem. Pod tlakem v té době ještě poměrně silného socialistického myšlení v zemi, vznikla druhá její zásadní metoda, nazvaná kuponovou privatizací. Odvíjela se od podvodného liberálního dogmatu o jakémsi „lidovém kapitalismu“, kterým podvedla Margaret Thatcherová své krajany. I tato metoda měla do náruče ODS přilákat voliče. Jenže díky diletantismu nové moci tato metoda nakonec byla ještě zrůdnější, než třeba prodej předem vybranému zájemci. Zběsilá privatizace místo růstu vyvolala větší hospodářský propad, než válka a nakonec nevytvořila ani dostatečnou třídu českých bohatých příslušníků vyšší střední třídy. Osobně si myslím, že opožděné přiznání, že její vytvoření bylo rovněž cílem privatizace, bylo jen idiotskou výmluvou Gorbačovského ražení, které mělo zakrýt totální národohospodářské neumětelství destruktorů českého hospodářství. O privatizaci se často hovoří o krádeži či loupeži století. V mých očích jde o slabý výraz. Privatizaci ze srovnávat pouze a jen s pleněním  země, kterého se vždy v dějinách dopouští vítězné hordy. 19.11.19

PRIVATIZACE BANK. Tento poslední dílek privatizační skládanky už provedla vláda pod vedením Zemana. Odmítám tvrzení, že šlo o vládu ČSSD. A to nejen proto, že tak zvanou opoziční smlouvou byla držena na opratích předešlých vládců, jmenovitě klausiánů, takže prakticky byla nesvéprávnou. Především však proto, že Zeman ve skutečnosti provedl operaci, které se v byznysu říká násilné převzetí. ČSSD se tím stala zajatcem chorobných ambicí tohoto třetího nejvýraznějšího politika, kterého vynesla zrůdná doba do společnostních výšin. Privatizace bank stála naši společnost půl bilionu korun a s konečnou platností naši zem zařadila mezi země východu, kolonizované Západem. Všechny banky totiž skončily v rukou cizáků a naši politici neprojevili ani minimum snahy oddlužení bank nějak podmínit, třeba postupným návratem prostředků, jakmile banky začnou mít určitou výši zisku. 20.11.19

PRVOTNÍ ANTIKOMUNISTICKÉ KROKY. Nejvyšší představitelé KSČ si zvolením Havla za prezidenta zajistili nepostižitelnost. O tom jasně svědčí zápis ze setkání představitelů OF a KSČ, který člen předsednictva ÚV KSČ Mohorita, jenž setkání řídil, pro historii zachoval. Nová moc přesto zahájila první kroky nejen k likvidaci bývalé moci, ale upevňující vlastní moc a vytvářející pro budoucno nástupní prostor pro širokou plejádu antikomunistických opatření. Pod tlakem živelných manifestací byl hned v prvních dnech jejich celostátního rozšíření zrušen článek Ústavy o vedoucí úloze KSČ. Což stejně hodlalo její vedení na blížícím se sjezdu provést. Dneska se už ale nemluví o tom, že díky úspěchu generální stávky, do níž se zapojili především dělníci tehdejších velkých podniků, byla okamžitě zrušena a hlavně ihned armádou odzbrojena „dělnická pěst“ Lidová milice. To aby náhodou některé závody nenapadlo se chránit vůči avizovanému konci jejich státního vlastnictví. Třetím opatřením byla okamžitá rezignace prezidenta Husáka, aby byl utvořen prostor k personální změně ústavní ch institucí bez voleb. Podvodné, protože bylo zmanipulované, zvolení Václava Havla prezidentem, bylo završením zásadní fáze politického převratu. Zmanipulované bylo nejen písemnou smlouvou o beztrestnosti vůdců minulé moci, ale především tím, že mnozí politici prosazovali volbu prezidenta všelidovým hlasováním. Ti dobře věděli, proč to žádají. Veřejnost by v obrovské většině tehdy za prezidenta zvolila Dubčeka. Díky Havlovi, který byl nejen známý odpůrce KSČ, ale především absolutní antisocialista, mohla už v prvních týdnech nová moc uzákonit opatření, jímž se Komunistické straně, jejím mládežnickým a dalším organizacím včetně tisku, zabavil veškerý majetek ve prospěch státu. Jediným argumentem pro tento počin bylo pochybné a nedoložené tvrzení, že veškerý majetek tyto instituce získaly proto a jenom proto, že se podílely na vládnutí a mohly si proto státní majetek přidělovat. 21.11.19

RESTITUCE. Byla-li privatizace největší krádeží v dějinách naší země, pak restituce byla největším důkazem toho, že polistopadová moc neprovedla revoluci, ale kontrarevoluci metodou revanšistické pomsty. Jejím heslem byl výlev předsedy Lidovců Luxe, který neustále jako mantru opakoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Jenže podle přísného výkladu trestního činu krádeže, komunisté nekradli, spíše jako každý vítěz konfiskovali. Sice majetek odebírali, ale ne ve svůj prospěch. Dávali jej ku prospěchu celého společenství, tedy i samotným bývalým vlastníkům. Takže byli dokonce „mravnější“, než lidoví zbojníci, kteří bohatým brali a dávali jen chudým. Bylo samozřejmé, že po čtyřiceti letech nemohl být majetek vrácen původním vlastníkům a ani v takovém stavu, v jakém jim byl odebrán. Proto restituční zákon byl pokrytecky otitulkován, „zmírnění následků některých majetkových křivd“. Restituce kapitalistům se dala celkem pochopit už proto, že kapitalismus byl vítězem listopadového převratu a je samozřejmé, že vítěz si bere především majetek. Restituce šlechtě a církvi byla doslova podlostí. Církev katolická a šlechtické rody totiž svůj majetek naschraňovaly v dobách, kdy tvořily moc. Což bylo zdůvodněním pro konfiskaci majetku KSČ. Odporné bylo, že církvi byl vracen majetek, který jí vzal už císař a šlechtě zase majetek, který jí vzala, nebo ještě nestačila vzít, první republika, která šlechtictví neuznávala. Právní řád ČR touto operací fakticky uznal metody získávání majetku za kapitalismu, ale i feudalismus jak konstituční, tak absolutní monarchie. Pro poctivost musím říct, že Klaus byl zásadně proti restitucím. Osobně jsem byl přítomen jednání vlády v první polovině roku 1990, která rozhodovala o vrácení 99ti vyjmenovaných nemovitostí katolické církvi. Tehdy jedině Klaus řekl, ať se neotvírá tento problém, protože tím bude nastartován proces, který nikdy neskončí.22.11.19

CITÁTY MÝCH NADŘÍZENÝCH Z PRVNÍCH PŘEVRATOVÝCH DNŮ. Jelikož hodlám zítra svůj seriál k 17.listopadu ukončit, dovolím si citovat myšlenky mých přímých nadřízených, které mi z té doby uvízly v paměti. Samozřejmě, že šlo ve všech případech o členy KSČ. Vedoucí mého úseku na začátku nového týdne po 17.11.: „Začalo to v pátek a to je už od dob Erbena nešťastný den“. Já se ani nezeptal, pro koho. Ředitel podniku, který byl tehdy dokonce poslancem České národní rady, nám v den generální stávky řekl: „Vy ani nevíte, jak obrovský podvod vlastně podporujete“. Předseda celopodnikového výboru KSČ na schůze u ředitele, hned ráno den po stávce se mne zeptal: „A vy tady zastupujete koho?“. Moje odpověď byla jasná: „Ty, kteří vám včera pod okny skandovali ´Z hrušky dolů!´“. Vedoucí závodu mně pak v prvním týdnu prosince řekl: „Od této chvíle budou bohatí bohatnout a chudí chudnout“. Podle toho se pak on sám řídil. Byl jím totiž nějaký Ing. Viktor Koláček, pozdější spolumajitel celého revíru OKD.23.11.19

ZÁVĚR. Sérii krátkých textů, věnovaných vždycky jednomu polistopadovému jevu, dneska končím. Přesto mi to nedá, abych se nezmínil ještě o jednom. O našem VSTUPU DO NATO. Samotný vstup do Aliance sice nepatří k dějům, jež se udály v prvních měsících po listopadu, ale podle mne zmínit se o něm je v tomto souboru textů namístě. Havel totiž od prvních dnů několikrát zdůrazňoval, že naše země vystoupí z Varšavské smlouvy, ale jedním dechem dodával, že nevstoupí do jiných vojenských bloků. V hrdlo lhal a já nejsem přesvědčen o tom, že tehdy to myslel doopravdy, jak tvrdí obhájci jeho osoby. Stojí snad ještě za zmínku okomentovat i epizodní jevy prvních dnů. Listopadové manifestace na Letné měly několik zajímavých detailů. Patří k nim dneska již legendární ZVONĚNÍ KLÍČI – dodneška mi není jasné, zda to měla být radost ze svobody, nebo umíráček vlády KSČ. Výzva, KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH – je mi zato jasná, typická to švejkovina. A když jsem u té švejkoviny, vzpomínám si, že mnohým moudrým lidem na Západě tehdy Havlovo zbožňování jakési demokratičnosti a svobody na Západě a především Klausova „luteránská“ víra v trh, byly z počátku podezřelé, jako Švejkova vychytralá podvratnost. Teprve když poznali, že ti pánové nejsou vychytralí, jako románový hrdina, ale opravdoví političtí pitomci, začali dělat všechno, aby z jejich hloupostí co nejvíc vytěžili. Na Letné se také křičelo: NEJSME JAKO ONI. Tehdy se to zdálo věrohodné, ale po třiceti letech se začíná ukazovat, že se tomu nejen nevyhnou, ale díky současným tvrdším podmínkám politických bojů budou ještě horší. Na úplný konec už jen základní charakteristiky dvou nesporných vůdčích protagonistů dění oněch dnů. Havel byl v politice diletant a o hospodářství státu neměl ani tušení, povyšoval své svědomí nad všechny soudy světa a v mých očích nikdy nebyl zvolen prezidentem, nýbrž v roce 1990 byl do funkce jmenován a při další volbě museli zavřít poslance Sládka, aby o jeden hlas ve „volbách“ vyhrál. Klaus byl ekonomický ideolog, v národohospodářství diletant, leč v politice se orientoval. Ovšem měl štěstí, že do ní vstupoval v dobách černobílého rozhodování. On totiž byl nesmiřitelný revolucionářský diktátor typu Robespierra, navíc absolutně neschopný poslouchat názor, s nímž nesouhlasil. 24.11.19

Byl jsem velice překvapen, když na křtu Kocábových knižních vzpomínek na listopad roku 1989 byl jedním z kmotrů politolog, bývalý komunista Oskar Krejčí. Mé překvapení ukončil až Krejčího text v internetovém magazínu „!argument“ na webové stránce http://casopisargument.cz/2019/11/11/sametove-otazniky/ . Krejčí v něm vyzdvihuje činnost disidentské skupinky MOST, jejímiž členy byli Kocáb a Horáček. Při zevrubnějším čtení jen trochu znalý čtenář posoudí jmenovaný text jako cudnou sebechválu bývalého poradce premiéra Adamce, který byl na druhé straně onoho „mostu“ mezi disentem a vládnoucí stranou, tedy právě Oskar Krejčí. Krejčího chvalozpěv by mne nezaujal, kdyby neobsahoval dvě tvrzení autora.

V prvním píše, že Adamec se bál krveprolití, doslova prý davové revanše, pod dojmem událostí z Maďarska r. 1956, kdy zdivočelý odpor proti straně provázelo věšení komunistů na lucerny. Tento argument mne doslova šokoval. Oskar Krejčí, který často vytýká novinářům i politikům, že nerespektují dějinný kontext, se sám dopouští manipulátorství zaměřeného na emoce. Situace v Československu v roce 1989 se absolutně nedá srovnávat s dobou Maďarska v roce 1956. Maďarsko bojovalo vedle Hitlera proti SSSR. Nepamatuji si, že by Rudá armáda nějaké vojenské oddíly Maďarů později zařadila do svých vojenských formací, jako třeba celé Rumunské oddíly. Sověti Maďary totiž neustále považovali za poražený stát. Vzpomínám si, že když Chruščev kritizoval vstup vojsk do Československa v roce 1968, tak argumentoval právě tím, že v roce 1956 bylo Maďarsko ještě poraženým nepřítelem. Všeobecně se vědělo, že tehdy bylo v zemi ještě obrovské množství lidí, kteří považovali Maďarsko za poražené a ne osvobozené, Rudou armádu za agresora a okupanta a tím pádem příslušníky komunistické strany za zrádce. V Československu nejen v roce 1989, ale prakticky po celou dobu nadvlády KSČ, nebylo občanů takového smýšlení. Neexistoval tedy zásadní důvod, proč by u nás vypukl davový terorismus vůči KSČ. Navíc kdo by šel s holýma rukama proti členům KSČ z Lidových milicí, která měla nejen pěchotní zbraně, ale i děla?!! Takže nebezpečí zběsilého lynče komunistů ze strany zmanipulovaného davu absolutně v zemi nehrozilo.

Druhé tvrzení autora, které mne vyprovokovalo k tomuto textu, je jeho výrok, že Adamec byl v době převratu vedením KSČ považován za zrádce. Je za něj prý neprávem vydáván ještě dneska mnohými komunisty. Adamec skutečně nebyl zrádce, protože sám byl zrazen. Když jsem se brzy po listopadu dověděl, že on sám o sobě tvrdil, že byl zrazen, myslel jsem si, že vím, kdo ho zradil. Teď  už vím, že jsem se tehdy mýlil.

Předznamenávám, že slova, termíny, či pojmy jako pravda, lež, láska, nenávist, zlo, dobro a jim podobné, mně v politických textech připadají natolik nepatřičné, že je považuji za politický kýč. Když pak s nimi šermují známí politici, ústavní činitelé, či nejvyšší úředníci státu, tak za tím cítím nějaké to čertovo kopýtko.

Nenávist přece ani historicky není zas tak hrozným společnostním jevem, že by se jejím potíráním musely zabývat dokonce orgány činné v trestním řízení. V naší kultuře, založené mimo jiné na křesťanské tradici, dokonce ani katolická církev nezařadila nenávist mezi sedm hříchů hlavních, nesprávně řečeno smrtelných, ale zcela oprávněně považovaných za kardinální, neboť každý z nich je pramenem celé plejády jiných hříchů. Při tom, alespoň v mých očích, je nenávist pro naše společenství více nebezpečná, než hněv, či pýcha, nebo v poslední době než kupříkladu smilstvo.

Připomeňme si ale, že církev zmíněných sedm hříchů deklarovala už před jedním a půl tisícem let, kdy byla součástí veškeré moci. Její nejvyšší pastýři v jasně červených dresech, kteří zmíněnou sedmičku uzákonili, ze zkušeností víc jak dobře věděli, že v mocenských střetech se projevům nenávisti nelze vyhnout. Příkladem jim konec konců byly posvátné knihy Starého zákona, v nichž jediný Bůh byl plný nenávisti vůči každému, kdo i jen zapochyboval o jeho moci.

Z předešlého odstavce ale také plyne, že ne každá nenávist je odsouzeníhodná. Tehdy, ale i dneska. Podle čehož se chovají i naši současní rytíři antinenávisti. Pokud sleduji jejich činnost, či spíše nečinnost, tak vidím, že nenávidět třeba Rusko, Putina nebo ČLR je pro ně normální. Nejvyšší vojevůdci NATO přece nejlíp ví, kdože je našim úhlavním nepřítelem a nepřítele přece nelze milovat, naopak musí být nenáviděn. Nenávidět Babiše či Zemana je rovněž vítané, to oni totiž boří bábovičky polistopadových snů a utopií všech samozvaně opravdových demokratů a vyznavačů svobody, čti fanatických, demagogických a dogmatických Havlových pohrobků. A konečně nenávidět vše levicové, komunisty a celý minulý režim je povinností, neboť jde o dobu zločinnou, jak zní zákon sametové revoluce. O dvojím metru přístupu státu k nenávisti docela dobře poslouží jen jeden příklad. Řeporyjský rychtář si dovoluje z otvoru k přijímání potravy udělat anální otvor, z něhož proudí ta nejvulgárnější lejna nenávist a…nic. Jedno veliké nic.

Nějaký čas jsem již přesvědčen, že šiřiteli nenávisti u nás jsou nejaktivnější z demagogů svobody a demokracie, v nichž se Havlovo motto o lásce zákonitě zvrtlo na svůj protiklad. Jenže znalci politické atmosféry i v jiných zemích světa dokladují, že nenávist roste i v mnoha jiných státech, ba snad v celém světě. Přináší ji podle nich sama podstata celosvětově dominujícího kapitalismu. Prvotní základ vytváří již jeho individualisticky sobecká ideologie životního stylu, měnící pozvolna celé lidské společenství v predátorské. Nejviditelnějším důvodem růstu nenávisti je s velkou pravděpodobností stále se zvyšující diferenciace mezi lidmi vytvářející, mimo jiné, rostoucí počet lidí upadajících do bezvýchodné situace. Vysoce produktivní pro nenávist je rovněž současná nestabilita, až chaos.

Dnešní mocní nedovedou odstranit uvedené příčiny nenávisti, tak se ji snaží zakazovat, až kriminalizovat. Na počátku šlo jen o zanícené nadšence coby prospektory nenávisti, ale postupem času vznikají celé kohorty profesionálních fízlů, donašečů a v konečném pak cenzorů a šerifů vykonávajících i mimosoudní potírání „nenávisti“, čti všeho, co neodpovídá jejich vnitřnímu přesvědčení. To všechno není v prostředí nelítostného politického soupeření nic nového. Teprve moc, která ztrácí sebejistotu a víru v nezbytnou podporu davů, začíná si vymýšlet nové formy mocenského boje.

Nebývalé zostření veškerého politického a mocenského soupeření naprosto samozřejmě přinesla existence internetu. Ta prokletá tribuna, kde každý „syčák“, podle příslušníků panské vrstvy, může rozdávat rozumy, kritizovat kdeco a dokonce napadat každého ze současných mocipánů, ba až celou vládnoucí vrstvu. Nejrizikovější pro každou moc pak je, že se pomocí sociálních sítí může nesouhlas s mocí nejen šířením posilovat, ale navíc organizovat. Tedy nebývale zesílit každý odpor vůči moci. Proto je výsostným zájmem moci v době internetové, umět zajistit indikaci každého zrnko nenávisti vůči sobě v samotných počátcích, včas ji znemožňovat a tím zajistit její nešíření. Na tak obrovský rozsah činnosti nestačí amatérské občanské nadšení. Tady musí nastoupit vysoce specializované a zkušené instituce státu.

Není proto divu, že přímo v budově Ústavního soudu se konala konference pracovníků justice, státního zastupitelství a dalších pečovatelů o správné chování občanů v naší společnosti. Téma bylo úzké, „O nenávisti na internetu“. Důležitost konference byla podtržena účastí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a vrchní ombudsmanky Anny Šabatové. Najít metodiku jak hledat, mazat, jinak postihovat až trestat projevy a především šíření nenávisti na internetu, to bylo hlavním úkolem nejvyšších úředníků státní moci. Cíl je nasnadě. Postupně formulovat všechny činnosti související s projevy a s šířením nenávisti, které budou postiženy trestním právem.

Od počátku celého tažení proti nenávisti jsem měl podezření, že mocným vůbec nejde o současně se rozmáhající projevy nenávisti, ba ani o její šíření. Pravý důvod veškerého mocenského snažení proti nenávisti se provalil teprve pokusem o definování nového trestného skutku, jímž má být „předsudečná nenávist“. Tehdy se dokonale odhalilo ono čertovo kopýtku celé protinenávistní aktivity.

Základním jejím smyslem je navyknout veřejnost na to, že mocní začnou regulovat právo na dosud bezmeznou svobodu slova. Lidé by si postupně měli zvykat na to, že některé jejich projevy budou cenzurovány, ba až trestně postihovány. Je to příprava na drsnou budoucnost, v níž mocní budou opět bojovat o svou nadvládu. Proto víc jak samotné projevy nenávisti, hodlají co nejúčinněji znemožňovat její šíření, které nebývale zvýšil internet. Projevy nenávisti budou sice mocní mazat, ale sami pro sebe vnímat jako zpětnou vazbu, z níž se poučí. Aniž dají šanci veřejnosti si to vůbec uvědomit.

Podtitul tohoto textu by mohl kupříkladu znít, sametová revoluce uskutečňovaná pod heslem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. K čemuž hned na úvod tvrdím, že větší politický kýč jsem za celý svůj dlouhý život nikdy nezaznamenal.

V uvedeném podtitulu totiž, mimo jiné, není ani jedno sdělení odpovídající realitě. Už samotné heslo neříká, zda pravda a láska jsou cílem či pouze metodou „revoluce“.

Sametová revoluce.

Revoluce je termín, pod kterým si různě ideově zaměření lidé představují mnohdy až diametrálně odlišný společnostní jev. Jeho kontext se totiž od revoluce v Anglii z roku 1688 vyvíjel. V současnosti se asi lze dohodnout, že hlavními rysy zmíněného jevu jsou:

–   Mnohostranná společnostní přeměna v politické, hospodářské, mocenské, sociální, ba i kulturní oblasti.

–   Likvidace dosavadní, ustálené konformity ve společnosti.

–  Vytváření systému, který historicky v dané společnosti dosud, alespoň v jedné ze zmíněných oblastí, ještě nikdy neexistoval.

Jsou autoři, kteří za rys revoluce považují rovněž aktivní účast lidu, třeba ve formě povstání. V mých očích jde o poněkud matoucí rys, protože pro mé chápání není jasné, od jakého počtu „lidu“ už jde o lidové povstání. Při mém způsobu myšlení jsou aktéři každé revolty lidé a nezáleží vůbec na jejich počtu. Úlohu „lidu“ vnímám spíše v tom, že naprostá většina společnosti se vůči prosazeným změnám nepostaví na odpor a formou pasivní rezistence je fakticky podpoří, i když s nimi nesouhlasí. Což bylo klasicky vidět v případě rozdělení našeho společného státu.

Kdo se ztotožní s uvedenou minimální definicí revoluce, musí konstatovat, že události zahájené v naší zemi 17. listopadu 1989, revolucí nejsou. Sice jde o skoro totálně všestrannou změnu stávajícího režimu, ale ta nebyla v našem regionu ničím novým. Naopak. Změna, započatá v únoru 1948 přinesla v naší zemi jevy, které v ní do té doby nikdy neexistovaly, takže je lze považovat za skutečnou revoluci. Potom změny z poslední dekády minulého století, provedené v naší zemi, byly ve skutečnosti kontrarevolucí. A podle některých jejích jevů dokonce revanšistickou pomstou.

Slovo sametová je rádoby poetické pojmenování vzniklé na samém začátku změny. Je prvním příznakem politického kýče a to i tehdy, pokud nešlo o záměrnou absurditu autora celého motta. Fakt, že obrovské přeměny se obešly bez ozbrojeného střetnutí, nesvědčí o celkové sametovosti. Změna systému totiž zmařila hodně životů i bez ozbrojeného boje. Jen kupříkladu jako následek divoké amnestie z Nového roku 1990. V dalším průběhu celá změna nebyla sametovou ani náhodou, pokud si uvědomíme, kolik lidí přišlo o zaměstnání, kolik majetku bylo odcizeno celé zemi a kolik nových konfliktů bylo změnou založeno.

Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

     Když Indira Ghándiová ve funkci premiérky Indie navštívila Československo, obdržela na Univerzitě Karlově čestný doktorát. V doktorandském projevu řekla větu, která mi uvízla navždy v paměti. Prohlásila, že i kdyby existovala jediná pravda, tak k ní vždy vede tisíce cest. Nejen z tohoto poznatku, alespoň podle mne, plyne, že nikdo nikdy nemůže tvrdit, že má jedinou, nadtož absolutní pravdu. Tu by mohla mít jenom bytost, která ví všechno i o konci budoucnosti, v níž se může ona absolutní pravda přece jenom projevit. Každý, kdo si je vědom, že historii ani náhodou není ještě konec, musí dospět k názoru, že politika je pouhopouhou cestou a jednotlivá politická rozhodnutí pouze milníky na ní, v žádném případě ne nezvratnými, a v žádném případě ne konečným cílem.

Každý, kdo o sobě tvrdí, že má pravdu, tak se fakticky dopouští klamu, nebo vědomě či záměrně v hrdlo lže. Ne, že by na cestě vývoje poznání neživého universa, či třeba i lidské společnosti, vůbec neexistovaly po dlouhé generace platné pravdy, ale vždy mají do absolutnosti daleko. Každý moudrý člověk by si měl proto umět připustit, že „pravda“ jeho přesvědčení je doslova nicotná, bude určitě změněna a podle toho se i chovat. Především být nanejvýš opatrný v tvrzení, že jeho pravda je nějakým definitivním vítězstvím pravdy s velkým P, nad jakoukoliv lží.

Užití slova pravda v hesle společnostní změny je v nejlepším případě matoucí a manipulativní propagandistický nástroj. V tom nejhorším pak vědomá lež. Příklad absurdního myšlení, v němž tvrzení o pravdě je lží. V každém případě jde o politický kýč.

Užít slovo láska v sociálním boji je pak už buďto absurditou na druhou, nebo drzým cynismem. Absurditou, která pak naprosto zákonitě musela přerůst v bombardování s jakýchsi pofiderních humanitárních důvodů. Kdo bojuje, tak své přesvědčení miluje víc, než životy odpůrců. Poněkud podivná to láska. Přesněji, je to ten nejvyšší projev sobecké pýchy.

Druhou absurditou je, že mizející láska je vždycky vystřídána lhostejností, nebo nenávistí. Nevím, jestli se někdy zkoumalo, jaké charaktery inklinují k té, či oné transformaci, ale obě jsou pro politiku nebezpečné. Lhostejnost se projevuje nezájmem veřejnosti o dění kolem sebe a nenávist naopak je ve svém důsledku sebezničující. Nehledě na to, že v průběhu dění je nenávist provázena celou škálou negativních jevů od vulgárního vyjadřování po zvrhlé přání smrti odpůrcům.

Pravda a láska tedy ve své podstatě ani nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Sama se v průběhu času totiž na ně změní. Nejlépe je to vidět právě na vývoji naší společnostní tranzice po třiceti letech. Havlova kýčovitá a snad jen naivní ideologie metody prováděné změny, zplodila, mimo jiné i doslova psychopatické následovníky a velmi nebezpečný rozvrat celé společnosti, který je zatím tlumen pouze pasivní rezistencí její obrovské většiny. Napsal jsem „snad jen naivní ideologie“, což by mělo provokovat znalejší osobnosti k přesnějšímu hodnocení úlohy Václava Havla nejen na změně započaté 17.11.1989, ale především vlivu jeho ideové konstrukce na následný vývoj až po dnešní dny. Do té doby já jeho vliv osobně považuji za sametovou lež.

Ahoj Václave.

Zásada první. Kdo chce spravovat stát, což jsou všichni ústavní činitelé a  mnozí další, obvykle Ústavou jmenovaní úředníci, nadtož kdo jej chtějí řídit, což byli třeba komunisté, ale i Babiš, tak to především musí umět. Jsou státy, které na to mají vysoké školy, někdy až šestileté, které produkuji opravdu kvalitní státní byrokracii.

Zásada druhá. Každý funkční stát své procesy upravuje právním řádem, tedy nejen zákony, ale i vyhláškami a dalšími podzákonnými normami. Těm s dlouhou historií, pak pro některé standardní situace postačí i tradice, aniž je kodifikovaná.

Třetí poznatek. Polistopadový právní řád obsahuje prý, alespoň podle odborníků, už jeden milion stotisíc zákonů. Těmi je upravena kde jaká nicotnost. Při tom všechny státní symboly, pocty a další náležitosti upraveny, kromě hymny, vlajky a znaku nejsou. Jen tak na okraj. Symbolem státu není prezident a přece v každé školní třídě a na každém úřadě visí jeho fotografie, jako za císaře pána.

Čtvrtý názor. Nejpozději při pohřbu prvního polistopadového prezidenta měl Parlament ČR za povinnost kodifikovat patřičný pohřební ceremoniál pro prezidenty a dokonce zvlášť pro exprezidenty a zvláště pro zemřelé ve výkonu funkce. Nevím, jak by se ten ceremoniál měl jmenovat, ale to není důležité, to by bylo určeno zákonem. Já bych se nebál označit jej za pohřeb hlavy státu, či dokonce přímo prezidenta. Při tvorbě té normy by asi bylo vhodné kodifikovat i něco jako státní pohřeb. Což by byl každý pohřeb, který by byl státem zorganizován, státem zaplacen a realizován.

Až potud asi není mezi námi žádný rozpor. Ovšem onen státní pohřeb by byl zdrojem mnoha politických bojů, pokud by nebylo uzákoněno, kdo má na něj nárok. Komunisté to měli jednoduché, ti se prostě s nikým jiným nemuseli bavit, takže měli tento problém propracován do daleko větších podrobností. Bylo například stanoveno, kdo má nárok nejen na státní pohřeb, ale i na umístění sochy, kdo bysty a kdo jen akademickým malířem namalované podobizny, umístěné na nějakém veřejném prostranství, či interiéru. Osobně jsem proto zastáncem toho názor, žádný státní pohřeb nikomu neuspořádat. Vědcům ať to zaplatí eventuálně jejich univerzita, hercům třeba divadlo, jiným umělcům jiná instituce. Sám si pamatuji, že když zemřel básník s pseudonymem Petr Bezruč, že mu pohřeb zorganizoval tehdejší Národní výbor města Moravské Ostravy.

Stání smutek ať si vyhlašují mocní k čemu chtějí, to je jejich věcí. Ale opět, musí mít cit pro smýšlení veřejnosti a především to musí taky umět. Komunisté v den státního smutku prostě nařídili zavření hospod, kdyby tehdy byly herny, tak samozřejmě i těch. Televize mohla vysílat jen vážné pořady a nesměly se pořádat žádné jiné, než pietní akce. Jenže dneska by se objevili řvouni, že je tím ohrožována jejich svoboda.

A nyní ke konkrétnímu pohřbu Gotta. Babiš zareagoval typicky pro svou osobu, emotivně, snad i proto, že pro něj byl Gott symbolem. (O tom později). Všichni ostatní měli jej maximálně pokárat, ale ne jej až vulgárně napadat a co je nejpříšernější, dehonostovat při tom Gotta v době, jak se u nás říkalo, když ještě ani nevychladnul. Ti všichni, ať byli motivováni jakkoliv, se projevili jako, slušně řečeno neslušní lidé. Správně jim někdo napsal, cituji: “Pravda a láska? A kde je slušnost!”. Jelikož některé dokonce osobně znám, tak si dovoluji tvrdit, že byli vedeni postranními úmysly, které neměly ani s Babišem, ani s Gottem nic společného. Osobně za nejhnusnější jsem považoval výroky politiků. Ti mnozí rádoby umělci od herců přes režiséry po zpěváky, jimž se všeobecně dneska pohrdavě říká Havlárka, k níž patří, jen pro příklad, Hutka, Hřebejk, Rejžek, nejmladší Hrušínský, ti jsou nejen pro mne, ale už i pro odborníky osobami psychicky nemocnými, protože jsou nositeli nezvladatelné nenávisti a já tvrdím, že jsou na ní dokonce závislí. Z vyjádření politiků osobně za vrchol zla považuji vyjádření Rychetského a Schwarzenberga. U Rychetského šlo dokonce o podlost a u toho druhého za vrchol drzosti. První byl ve vysokých vládních funkcích od ledna 1990, sám jsem ho zažil, že docházel už tehdy jako generální prokurátor na zasedání federální vlády a jako vrcholný funkcionář státu a ještě k tomu právník, měl to být on, kdo již před čtvrt stoletím měl připravit zákon o uctění památky významných osob nově se tvořícího státu. V mých očích prostě a jednoduše lump, i když podle toho jak jej osobně znám, tak to byl je a bude až do smrti naprosto neschopný právník. Činnost ÚS pod jeho vedením je toho nezvratným důkazem. Už se tomu usmívají nejen ústavně právní odborníci, ale drze směji i trochu poučení laici. Říct veřejně o někom že si žil jako v bavlnce, když jsem celý svůj život, dokonce ještě před narozením žil coby dědický parazit je drzost, která překonala veškeré hranice absurdity, dokonce i té Havlové.

Gott si skutečně žil jako v bavlnce, ale bylo za tím napřed čtvrt století dřiny, vzestupů i pádů od svých prvních vystoupení v roce 1959 v Karlových Varech. Gott byl pro mou generaci absolutním symbolem. Provázel lidi mého věku celými dějinami poválečné populární hudby, což ocení především ti, kdo zažili ještě dozvuky muziky předválečné. Co je hlavní, on, stejně jako třeba Suchý, ale spíše Šlitr, nasadili tak zvané POP muzice vysokou laťku. Povýšili celou masovou kulturu na nový folklór, opravdovou lidovou zábavu a tvorbu. Gott navíc se rozdával, nikdy nepropadal manýrám hvězd, ani v tom klackovském věku. Šířil kolem sebe fluidum radosti, jakési lásky k lidem a proto jimi nikdy nepohrdal, jako zmíněná Havlérka, naopak si jich velice vážil. Potlesk byl pro něj na počátku doslova drogou a později byl za něj opravdu vděčný. Ti kdo jej znali, já nepatřím mezi ně, dokonce ani mezi jeho vyznavače, ti všichni vyzdvihují jeho slušnost, úctu k lidem a “normálnost”, řečeno nejobecněji. Byl to lidový zpěvák v tom nejpoctivějším slova smyslu.

Nějak jsem se rozepsal, ale přece jenom nakonec ještě jedna poznámka. Katolická církev zachránila pověst našeho zavšiveného politického prostoru. I když ji nemusím, vysoce si cením toho, že vypravila Gottovi důstojnou poctu za naši celou generaci jež mu byla povinna poděkovat za to, že jeho melodie nás provázely celým životem, aniž jsme mnohdy věděli, že je zpívá on. Uspořádáním církevního obřadu, kde stát sehrál roli pouze jakéhosi přicmrndálka, jsme mu myslím poděkovali co nejslušněji. Pokud si Gott skutečně přál církevní pohřeb, pak se mu dostalo toho nejprestižnějšího. Amen.

Děda

P.S. Věřil bys Václave tomu, že bych dneska byl docela rád, kdybych Ti mohl poslat “selfíčko” nad otevřenou rakví Petra Bezruče?!!

Myslím, že je to za můj dlouhý život poprvé, kdy státní smutek je i mým, opravdovým smutkem. Jak jsem již napsal mnohokrát i jinde, Gott nebyl pro mne v prvé řadě zpěvákem. Jsem totiž po celý život zatvrzelým vyznavačem lidového zpěvu, takže mám jiné krále, jako jsou třeba Moravský slovačiska Jožka Severin, či Jožka Černý, nebo zaťatí Valaši Jarmilu Šulákováí či Josef Laža. Z POP písničkářů jsem vždycky bral všechno jen od domácího Michala Tučného a zahraničního Johnna Cashe. Od všech ostatních zpěváků mám v oblibě jen několik jejich songů. Od Gotta a Matušky asi nejvíc, protože jich nejvíce nazpívali. Jak jsem ale napsal v úvodu, Gott u mne nebyl jenom zpěvákem. Čím déle zpíval, tím víc jsem viděl, že začíná být symbolem celé epochy naší generace, člověkem, který bez ohledu na dobové dění si zpíval své, někdy až banální, leč o to víc prostým lidem milé písničky. Na svých koncertech rozdával pohodu, radost, veselí a uměl pohladit po duši. Byla z něj cítit přirozená pokora a láska k publiku. Netajil se nikdy tím, že úspěch u něho je mu vším, smyslem celého jeho života. Posluchači a diváci mu stejnou mincí své opravdovosti opláceli. Nebyl obklopen jenom fanynkami a fandy. S rostoucím věkem jej ctili i lidé s dominancí rozumu. Nemám rád ta slova pýchy dnešních umělců, kteří o sobě tvrdí a často zdůrazňují, že jsou profesionály. Podle mne, kdo bere za svou činnost peníze, ten je vždycky profesionál, ať něco dokáže, či ne. Viz někteří naši sportovci. Gott ale opravdu uměl, napsáno s oním velikánským U. Snad i léčit, jak sám o sobě řekl v Ebenově Plovárně, že se cítí jakýmsi ranhojičem.

Jeho smrt, prakticky těsně před připomínkou třiceti let po politickém převratu, podle mne nějak zvrhle vybičovala naši společnost. Odkryla příšernou propast mezi rádoby elitou, smetánkou pražských havloidů, v mých očích doslova havloidiotů a zbytkem společnosti. Několik doslova ubohých lidí považujících se za veličiny, se ukázalo jako zrůdy doslova parazitující na mrtvole. Nejvíc jsem toto chování odsuzoval u Rychetského a nejméně u Schwarzenberga, kteří představovali dva póly oněch hnojometných zrůd. Rychetský žádal státní pohřeb pro Chramostovou a Schwarzenberg řekl, že Gott si žil v bavlnce. Výšplecht Rychetského je v mých očích ubožáckou touhou sdělit mocným, že i on by si za své disidentství zasloužil státní pohřeb. Rychetský má příliš vysokou funkci, ve státě, než aby si směl dovolit takovou pokleslou dehonostaci svého úřadu. Jeho verbálnímu výměšku se nejlépe vysmál sociolog Petr Hampl, když mu na dálku položil otázku, zda by žádal pro Chramostovou takový pohřeb, kdyby zemřela před rokem. Naopak výpotek senilnějícího mozku dementně vypadajícího aristokrata je pro mne učebnicovou ilustrací celé společenské vrstvy, jejíž zánik je naprosto nezbytným, takže se jeho dalšímu výpotku už ani vůbec nedivím. Je tou největší absurditou, jakou mohl zplodit spolupachatel Havlových celoživotních absurdit. Myslím, že v současné české společnosti není jiného člověka, který by si žil od narození, ba co dím, ještě před ním, v takové bavlnce, jako tuporozumářský „Černohorec“. On celý svůj život žil jako nejhnusnější lidský druh parazita na všelidství, čti, coby dědičný rentiér, tedy superboháč absolutně bez své zásluhy a přičinění. Pozůstatek to zrůdnosti dědicky mocných. Oproti tomu Gott se vypracoval doslova z nuzných poměrů a nic nezískal zadarmo. Vše, čeho dosáhl, neslo stopu jeho dřiny, potu, neskonalé píle a poctivé pokory k využití svého talentu. Jak říkají dneska mnozí, doslova božského talentu.

Poslední poznámka v této části pak patří všem, kdo uváděli různá jména lidí, kteří by si zasloužili pohřeb se státními poctami víc, jak Gott. Jmenováni byli především disident čili odpůrci minulého režimu, nebo přední váleční veteráni. Všem těm si dovoluji sdělit jediné. Disidentů jako Chramostová byli stovky a dalších odpůrců vlády KSČ, kteří nebyli vydržováni západem určitě tisíce, aniž se tím dneska chlubí. Hrdinských válečných veteránů bylo, je a ještě budou desetitisíce. Ovšem Gott, rozdávající pohodu, radost a potěšení víc jak půl století všem lidem bez rozdílů, což chci nejvíc zdůraznit, byl jenom jeden a mám neblahé tušení, že v našem národě asi jako jediný i navždycky zůstane.

Nejméně od prvého zvolení Zemana za prezidenta, první volbou vším občanstvem, se naše společnost víc jak viditelně diferencovala. Horší je, že v ní rostla neobvyklá nenávist. Po druhém Zemanově zvolení už jedna část naší veřejnost přešla k nepřetržitému nepřátelství vůči politické moci v zemi. Odpůrci současné politické reprezentace státu sami sebe, s pýchou jim vlastní, považují za lepší, zasloužilejší, ba odpovědnější část naší země. Nejhnusnější pak je, že pohrdají naprostou většinou zbývající veřejnosti našeho národa. Zatím co po celé dějiny česká inteligence, včetně její umělecké vrstvy, zvedala národ z bažiny zapomnění, dnešní příslušníci havlárny, jinak je pojmenovat nedovedu, svým národem pohrdají, chtějí mu diktovat a nepokrytě jej ovládat. Hanba jim. Milionkrát hanba!! To Gott byl celý život pokračovatelem dlouhé plejády velikánů obrozujících národ. Sláva mu. Věčná sláva.

Následující dovětek píši po shlédnutí zádušní mše za Gotta.

Blízká data smrti Chramostové a Gotta otevřela v naší společnosti hráze mnohaletého sociálního boje. Hráze uvolňující stavidla obrovské nenávisti. Jeden moudrý tvůrce současnou atmosféru v naší zemi nazval dokonce studenou občanskou válkou. Reprezentanti státu a církve, podle mého soudu uspořádali opravdu bezchybný akt smíření života jednoho člověka s vesmírnou věčností. Přál bych naší zemi, aby s pohřbem Chramostové, ač asi nebude tak velkolepý, vytvořily první krok ke zklidnění nejen politické atmosféry v zemi. Přeji si, aby všichni, kdo se chystají připomenout si třicetiletí politické změny v zemi, si za své krédo vytkli jediný cíl – občanský mír.