Byl jsem velice překvapen, když na křtu Kocábových knižních vzpomínek na listopad roku 1989 byl jedním z kmotrů politolog, bývalý komunista Oskar Krejčí. Mé překvapení ukončil až Krejčího text v internetovém magazínu „!argument“ na webové stránce http://casopisargument.cz/2019/11/11/sametove-otazniky/ . Krejčí v něm vyzdvihuje činnost disidentské skupinky MOST, jejímiž členy byli Kocáb a Horáček. Při zevrubnějším čtení jen trochu znalý čtenář posoudí jmenovaný text jako cudnou sebechválu bývalého poradce premiéra Adamce, který byl na druhé straně onoho „mostu“ mezi disentem a vládnoucí stranou, tedy právě Oskar Krejčí. Krejčího chvalozpěv by mne nezaujal, kdyby neobsahoval dvě tvrzení autora.

V prvním píše, že Adamec se bál krveprolití, doslova prý davové revanše, pod dojmem událostí z Maďarska r. 1956, kdy zdivočelý odpor proti straně provázelo věšení komunistů na lucerny. Tento argument mne doslova šokoval. Oskar Krejčí, který často vytýká novinářům i politikům, že nerespektují dějinný kontext, se sám dopouští manipulátorství zaměřeného na emoce. Situace v Československu v roce 1989 se absolutně nedá srovnávat s dobou Maďarska v roce 1956. Maďarsko bojovalo vedle Hitlera proti SSSR. Nepamatuji si, že by Rudá armáda nějaké vojenské oddíly Maďarů později zařadila do svých vojenských formací, jako třeba celé Rumunské oddíly. Sověti Maďary totiž neustále považovali za poražený stát. Vzpomínám si, že když Chruščev kritizoval vstup vojsk do Československa v roce 1968, tak argumentoval právě tím, že v roce 1956 bylo Maďarsko ještě poraženým nepřítelem. Všeobecně se vědělo, že tehdy bylo v zemi ještě obrovské množství lidí, kteří považovali Maďarsko za poražené a ne osvobozené, Rudou armádu za agresora a okupanta a tím pádem příslušníky komunistické strany za zrádce. V Československu nejen v roce 1989, ale prakticky po celou dobu nadvlády KSČ, nebylo občanů takového smýšlení. Neexistoval tedy zásadní důvod, proč by u nás vypukl davový terorismus vůči KSČ. Navíc kdo by šel s holýma rukama proti členům KSČ z Lidových milicí, která měla nejen pěchotní zbraně, ale i děla?!! Takže nebezpečí zběsilého lynče komunistů ze strany zmanipulovaného davu absolutně v zemi nehrozilo.

Druhé tvrzení autora, které mne vyprovokovalo k tomuto textu, je jeho výrok, že Adamec byl v době převratu vedením KSČ považován za zrádce. Je za něj prý neprávem vydáván ještě dneska mnohými komunisty. Adamec skutečně nebyl zrádce, protože sám byl zrazen. Když jsem se brzy po listopadu dověděl, že on sám o sobě tvrdil, že byl zrazen, myslel jsem si, že vím, kdo ho zradil. Teď  už vím, že jsem se tehdy mýlil.