DNESKA JE STÁNÍ SMUTEK, KTERÝ I JÁ RESPEKTUJI.

Myslím, že je to za můj dlouhý život poprvé, kdy státní smutek je i mým, opravdovým smutkem. Jak jsem již napsal mnohokrát i jinde, Gott nebyl pro mne v prvé řadě zpěvákem. Jsem totiž po celý život zatvrzelým vyznavačem lidového zpěvu, takže mám jiné krále, jako jsou třeba Moravský slovačiska Jožka Severin, či Jožka Černý, nebo zaťatí Valaši Jarmilu Šulákováí či Josef Laža. Z POP písničkářů jsem vždycky bral všechno jen od domácího Michala Tučného a zahraničního Johnna Cashe. Od všech ostatních zpěváků mám v oblibě jen několik jejich songů. Od Gotta a Matušky asi nejvíc, protože jich nejvíce nazpívali. Jak jsem ale napsal v úvodu, Gott u mne nebyl jenom zpěvákem. Čím déle zpíval, tím víc jsem viděl, že začíná být symbolem celé epochy naší generace, člověkem, který bez ohledu na dobové dění si zpíval své, někdy až banální, leč o to víc prostým lidem milé písničky. Na svých koncertech rozdával pohodu, radost, veselí a uměl pohladit po duši. Byla z něj cítit přirozená pokora a láska k publiku. Netajil se nikdy tím, že úspěch u něho je mu vším, smyslem celého jeho života. Posluchači a diváci mu stejnou mincí své opravdovosti opláceli. Nebyl obklopen jenom fanynkami a fandy. S rostoucím věkem jej ctili i lidé s dominancí rozumu. Nemám rád ta slova pýchy dnešních umělců, kteří o sobě tvrdí a často zdůrazňují, že jsou profesionály. Podle mne, kdo bere za svou činnost peníze, ten je vždycky profesionál, ať něco dokáže, či ne. Viz někteří naši sportovci. Gott ale opravdu uměl, napsáno s oním velikánským U. Snad i léčit, jak sám o sobě řekl v Ebenově Plovárně, že se cítí jakýmsi ranhojičem.

Jeho smrt, prakticky těsně před připomínkou třiceti let po politickém převratu, podle mne nějak zvrhle vybičovala naši společnost. Odkryla příšernou propast mezi rádoby elitou, smetánkou pražských havloidů, v mých očích doslova havloidiotů a zbytkem společnosti. Několik doslova ubohých lidí považujících se za veličiny, se ukázalo jako zrůdy doslova parazitující na mrtvole. Nejvíc jsem toto chování odsuzoval u Rychetského a nejméně u Schwarzenberga, kteří představovali dva póly oněch hnojometných zrůd. Rychetský žádal státní pohřeb pro Chramostovou a Schwarzenberg řekl, že Gott si žil v bavlnce. Výšplecht Rychetského je v mých očích ubožáckou touhou sdělit mocným, že i on by si za své disidentství zasloužil státní pohřeb. Rychetský má příliš vysokou funkci, ve státě, než aby si směl dovolit takovou pokleslou dehonostaci svého úřadu. Jeho verbálnímu výměšku se nejlépe vysmál sociolog Petr Hampl, když mu na dálku položil otázku, zda by žádal pro Chramostovou takový pohřeb, kdyby zemřela před rokem. Naopak výpotek senilnějícího mozku dementně vypadajícího aristokrata je pro mne učebnicovou ilustrací celé společenské vrstvy, jejíž zánik je naprosto nezbytným, takže se jeho dalšímu výpotku už ani vůbec nedivím. Je tou největší absurditou, jakou mohl zplodit spolupachatel Havlových celoživotních absurdit. Myslím, že v současné české společnosti není jiného člověka, který by si žil od narození, ba co dím, ještě před ním, v takové bavlnce, jako tuporozumářský „Černohorec“. On celý svůj život žil jako nejhnusnější lidský druh parazita na všelidství, čti, coby dědičný rentiér, tedy superboháč absolutně bez své zásluhy a přičinění. Pozůstatek to zrůdnosti dědicky mocných. Oproti tomu Gott se vypracoval doslova z nuzných poměrů a nic nezískal zadarmo. Vše, čeho dosáhl, neslo stopu jeho dřiny, potu, neskonalé píle a poctivé pokory k využití svého talentu. Jak říkají dneska mnozí, doslova božského talentu.

Poslední poznámka v této části pak patří všem, kdo uváděli různá jména lidí, kteří by si zasloužili pohřeb se státními poctami víc, jak Gott. Jmenováni byli především disident čili odpůrci minulého režimu, nebo přední váleční veteráni. Všem těm si dovoluji sdělit jediné. Disidentů jako Chramostová byli stovky a dalších odpůrců vlády KSČ, kteří nebyli vydržováni západem určitě tisíce, aniž se tím dneska chlubí. Hrdinských válečných veteránů bylo, je a ještě budou desetitisíce. Ovšem Gott, rozdávající pohodu, radost a potěšení víc jak půl století všem lidem bez rozdílů, což chci nejvíc zdůraznit, byl jenom jeden a mám neblahé tušení, že v našem národě asi jako jediný i navždycky zůstane.

Nejméně od prvého zvolení Zemana za prezidenta, první volbou vším občanstvem, se naše společnost víc jak viditelně diferencovala. Horší je, že v ní rostla neobvyklá nenávist. Po druhém Zemanově zvolení už jedna část naší veřejnost přešla k nepřetržitému nepřátelství vůči politické moci v zemi. Odpůrci současné politické reprezentace státu sami sebe, s pýchou jim vlastní, považují za lepší, zasloužilejší, ba odpovědnější část naší země. Nejhnusnější pak je, že pohrdají naprostou většinou zbývající veřejnosti našeho národa. Zatím co po celé dějiny česká inteligence, včetně její umělecké vrstvy, zvedala národ z bažiny zapomnění, dnešní příslušníci havlárny, jinak je pojmenovat nedovedu, svým národem pohrdají, chtějí mu diktovat a nepokrytě jej ovládat. Hanba jim. Milionkrát hanba!! To Gott byl celý život pokračovatelem dlouhé plejády velikánů obrozujících národ. Sláva mu. Věčná sláva.

Následující dovětek píši po shlédnutí zádušní mše za Gotta.

Blízká data smrti Chramostové a Gotta otevřela v naší společnosti hráze mnohaletého sociálního boje. Hráze uvolňující stavidla obrovské nenávisti. Jeden moudrý tvůrce současnou atmosféru v naší zemi nazval dokonce studenou občanskou válkou. Reprezentanti státu a církve, podle mého soudu uspořádali opravdu bezchybný akt smíření života jednoho člověka s vesmírnou věčností. Přál bych naší zemi, aby s pohřbem Chramostové, ač asi nebude tak velkolepý, vytvořily první krok ke zklidnění nejen politické atmosféry v zemi. Přeji si, aby všichni, kdo se chystají připomenout si třicetiletí politické změny v zemi, si za své krédo vytkli jediný cíl – občanský mír.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *