Ahoj Václave.
Zásada první. Kdo chce spravovat stát, což jsou všichni ústavní činitelé a mnozí další, obvykle Ústavou jmenovaní úředníci, nadtož kdo jej chtějí řídit, což byli třeba komunisté, ale i Babiš, tak to především musí umět. Jsou státy, které na to mají vysoké školy, někdy až šestileté, které produkuji opravdu kvalitní státní byrokracii.
Zásada druhá. Každý funkční stát své procesy upravuje právním řádem, tedy nejen zákony, ale i vyhláškami a dalšími podzákonnými normami. Těm s dlouhou historií, pak pro některé standardní situace postačí i tradice, aniž je kodifikovaná.
Třetí poznatek. Polistopadový právní řád obsahuje prý, alespoň podle odborníků, už jeden milion stotisíc zákonů. Těmi je upravena kde jaká nicotnost. Při tom všechny státní symboly, pocty a další náležitosti upraveny, kromě hymny, vlajky a znaku nejsou. Jen tak na okraj. Symbolem státu není prezident a přece v každé školní třídě a na každém úřadě visí jeho fotografie, jako za císaře pána.
Čtvrtý názor. Nejpozději při pohřbu prvního polistopadového prezidenta měl Parlament ČR za povinnost kodifikovat patřičný pohřební ceremoniál pro prezidenty a dokonce zvlášť pro exprezidenty a zvláště pro zemřelé ve výkonu funkce. Nevím, jak by se ten ceremoniál měl jmenovat, ale to není důležité, to by bylo určeno zákonem. Já bych se nebál označit jej za pohřeb hlavy státu, či dokonce přímo prezidenta. Při tvorbě té normy by asi bylo vhodné kodifikovat i něco jako státní pohřeb. Což by byl každý pohřeb, který by byl státem zorganizován, státem zaplacen a realizován.
Až potud asi není mezi námi žádný rozpor. Ovšem onen státní pohřeb by byl zdrojem mnoha politických bojů, pokud by nebylo uzákoněno, kdo má na něj nárok. Komunisté to měli jednoduché, ti se prostě s nikým jiným nemuseli bavit, takže měli tento problém propracován do daleko větších podrobností. Bylo například stanoveno, kdo má nárok nejen na státní pohřeb, ale i na umístění sochy, kdo bysty a kdo jen akademickým malířem namalované podobizny, umístěné na nějakém veřejném prostranství, či interiéru. Osobně jsem proto zastáncem toho názor, žádný státní pohřeb nikomu neuspořádat. Vědcům ať to zaplatí eventuálně jejich univerzita, hercům třeba divadlo, jiným umělcům jiná instituce. Sám si pamatuji, že když zemřel básník s pseudonymem Petr Bezruč, že mu pohřeb zorganizoval tehdejší Národní výbor města Moravské Ostravy.
Stání smutek ať si vyhlašují mocní k čemu chtějí, to je jejich věcí. Ale opět, musí mít cit pro smýšlení veřejnosti a především to musí taky umět. Komunisté v den státního smutku prostě nařídili zavření hospod, kdyby tehdy byly herny, tak samozřejmě i těch. Televize mohla vysílat jen vážné pořady a nesměly se pořádat žádné jiné, než pietní akce. Jenže dneska by se objevili řvouni, že je tím ohrožována jejich svoboda.
A nyní ke konkrétnímu pohřbu Gotta. Babiš zareagoval typicky pro svou osobu, emotivně, snad i proto, že pro něj byl Gott symbolem. (O tom později). Všichni ostatní měli jej maximálně pokárat, ale ne jej až vulgárně napadat a co je nejpříšernější, dehonostovat při tom Gotta v době, jak se u nás říkalo, když ještě ani nevychladnul. Ti všichni, ať byli motivováni jakkoliv, se projevili jako, slušně řečeno neslušní lidé. Správně jim někdo napsal, cituji: “Pravda a láska? A kde je slušnost!”. Jelikož některé dokonce osobně znám, tak si dovoluji tvrdit, že byli vedeni postranními úmysly, které neměly ani s Babišem, ani s Gottem nic společného. Osobně za nejhnusnější jsem považoval výroky politiků. Ti mnozí rádoby umělci od herců přes režiséry po zpěváky, jimž se všeobecně dneska pohrdavě říká Havlárka, k níž patří, jen pro příklad, Hutka, Hřebejk, Rejžek, nejmladší Hrušínský, ti jsou nejen pro mne, ale už i pro odborníky osobami psychicky nemocnými, protože jsou nositeli nezvladatelné nenávisti a já tvrdím, že jsou na ní dokonce závislí. Z vyjádření politiků osobně za vrchol zla považuji vyjádření Rychetského a Schwarzenberga. U Rychetského šlo dokonce o podlost a u toho druhého za vrchol drzosti. První byl ve vysokých vládních funkcích od ledna 1990, sám jsem ho zažil, že docházel už tehdy jako generální prokurátor na zasedání federální vlády a jako vrcholný funkcionář státu a ještě k tomu právník, měl to být on, kdo již před čtvrt stoletím měl připravit zákon o uctění památky významných osob nově se tvořícího státu. V mých očích prostě a jednoduše lump, i když podle toho jak jej osobně znám, tak to byl je a bude až do smrti naprosto neschopný právník. Činnost ÚS pod jeho vedením je toho nezvratným důkazem. Už se tomu usmívají nejen ústavně právní odborníci, ale drze směji i trochu poučení laici. Říct veřejně o někom že si žil jako v bavlnce, když jsem celý svůj život, dokonce ještě před narozením žil coby dědický parazit je drzost, která překonala veškeré hranice absurdity, dokonce i té Havlové.
Gott si skutečně žil jako v bavlnce, ale bylo za tím napřed čtvrt století dřiny, vzestupů i pádů od svých prvních vystoupení v roce 1959 v Karlových Varech. Gott byl pro mou generaci absolutním symbolem. Provázel lidi mého věku celými dějinami poválečné populární hudby, což ocení především ti, kdo zažili ještě dozvuky muziky předválečné. Co je hlavní, on, stejně jako třeba Suchý, ale spíše Šlitr, nasadili tak zvané POP muzice vysokou laťku. Povýšili celou masovou kulturu na nový folklór, opravdovou lidovou zábavu a tvorbu. Gott navíc se rozdával, nikdy nepropadal manýrám hvězd, ani v tom klackovském věku. Šířil kolem sebe fluidum radosti, jakési lásky k lidem a proto jimi nikdy nepohrdal, jako zmíněná Havlérka, naopak si jich velice vážil. Potlesk byl pro něj na počátku doslova drogou a později byl za něj opravdu vděčný. Ti kdo jej znali, já nepatřím mezi ně, dokonce ani mezi jeho vyznavače, ti všichni vyzdvihují jeho slušnost, úctu k lidem a “normálnost”, řečeno nejobecněji. Byl to lidový zpěvák v tom nejpoctivějším slova smyslu.
Nějak jsem se rozepsal, ale přece jenom nakonec ještě jedna poznámka. Katolická církev zachránila pověst našeho zavšiveného politického prostoru. I když ji nemusím, vysoce si cením toho, že vypravila Gottovi důstojnou poctu za naši celou generaci jež mu byla povinna poděkovat za to, že jeho melodie nás provázely celým životem, aniž jsme mnohdy věděli, že je zpívá on. Uspořádáním církevního obřadu, kde stát sehrál roli pouze jakéhosi přicmrndálka, jsme mu myslím poděkovali co nejslušněji. Pokud si Gott skutečně přál církevní pohřeb, pak se mu dostalo toho nejprestižnějšího. Amen.
Děda
P.S. Věřil bys Václave tomu, že bych dneska byl docela rád, kdybych Ti mohl poslat “selfíčko” nad otevřenou rakví Petra Bezruče?!!