Vždycky mě zajímalo, koho tím Trump myslel, když hovořil o „Deep State“. Před dvěma dny na webu První zprávy zveřejnil známý americký expolitik a nyní uznávaný publicista P. C. Roberts jakýsi seznam amerických a někdy až globálních elit. Neuznávám sice pojem elita, alespoň ne v této souvislosti. Ty osoby totiž vždycky považuji za příslušníky vládnoucí vrstvy, marxisticky viděno, mocenské třídy. Ale zpět k onomu výčtu. Opisuji celý odstavec: „Elity tvoří pár lidí, kteří však ve svých rukou drží veškerou moc. Kontrolují a řídí tisk, televizní společnosti, sociální sítě, univerzity, think tanky, vlády, finance, velkosériovou výrobu, advokátní komory, zdravotní péči, většinu celebrit, a mají své vlastní organizace, které zahrnují představenstva takových sdružení, jako jsou Bilderberg, Atlantická rada, Trilaterální komise, Rada pro mezinárodní vztahy, Skupina bývalých prezidentů centrálních bank G30, Světové ekonomické fórum, Světová banka a MMF (mezinárodní měnový fond). A titíž lidé pak tvoří podnikové rady a zastávají nejvyšší pozice ve velkých korporacích“. Konec citace. Světoví sociologové se v poslední době přiklání k názoru, že nejmocnější sociální vrstvou se pomalu stávají manažeři podniků, firem a institucí, a ne jejich majitelé. Vlastníci totiž drží pouze akcie a sledují jen jejich pohyb na burze, aniž je zajímá, co se v podnicích vyrábí, jaký má instituce zisk či firma renomé. Reálné ekonomické rozhodování provádí manažeři, kteří si dokonce stanovují i svou odměnu. Proto si myslím, že v uvedeném výčtu Robertse ještě mnoho chybí. Na první pohled třeba celý zbrojní komplex USA, který rozhoduje o větší polovině výdajů na zbrojení celého světa. Nepominul bych ani soudy, nejvyšší generalitu všech vojenských složek, profesionální poradce politiků, lobbisty a v neposlední řadě osamělé milionářské vlky jako je Soros či Gates.

Svaz států severní Ameriky (SSSA), který sám sebe pojmenoval jako USA, se po rozpadu SSSR utápěl v pýše světovládce, tak dlouho a slepě, že zanedbal sledování cvrkotu na planetě. Až najednou zjistil, že mu vyrostli zdatné soupeři, a sám se nachází před kolapsem. Z pragmatických důvodů se proto museli Američané soustředit především na zesílení svého vlivu v oceánech Indickém a Tichomořském. Pro tento region se snaží vytvořit jakýsi nový vojenský pakt, kterému pokrytecky, jak také jinak, říkají bezpečnostně obranný. Evropu už dávno považují za periferii globálního světa, leč otevřeně to svým bývalým spojencům v tomto regionu nikdy neřeknou. Nadšeně proto uvítali vystoupení Británie z EU, pokud ho dokonce neiniciovali. Mohli se s tímto svým anglosaským předkem totiž dohodnout, aby jim „dozíral“ na Evropu, když oni se musí starat o jim bližší teritorium. Především aby prosazoval zájmy USA na onom rozeklaném poloostrově superkontinentu. Řečeno slovy jednoho amatérského politologa s prostořekým vyjadřováním, cituji: „aby rozesíral Evropu čili provokoval chaos v jednotlivých státech i mezi nimi, nedovolil spolupráci Německa a Ruska, a hlavně inicioval válčení Slovanů s Ruskem“. Konec citace. Kupodivu se jim tyto záměry daří plnit. Jenže opomenuli že v celých dějinách lidstva se vždycky prosadí jejich železný zákon, podle něhož každý záměr má vedlejší účinky, takže nakonec je výsledek neočekávaný. V tomto konkrétním případě se jeden takový už začíná projevovat. Už nějaký čas ve Francii, a v současné době poměrně silně i v Německu sílí tendence ke zrušení NATO. Evropa tím naplňuje liberální nutnost postarat se sama o sebe, protože platí zkušenost, že supermocnosti nemívají spojence, ale pouze své zájmy, jak se nyní velice pregnantně ukazuje.

Boris Johnson, současný to premiér Britů, je pro většinu médií, především těch západních blb, lhář a někdy i opilec. Asi jako jeho jmenovec kdysi v Rusku. Jeho výpotky jsou považovány za žvásty. Je ale paradoxem chování zmíněných médií, že naopak každý výmysl o Rusku prezentují jako ryzí pravdu. To není důkaz blbosti Johnsona, ale ubožáctví oněch médií. Obzvláště, když je jimi za každou vojenskou provokaci této supervelmoci pasován na státníka, který vrací Británii její mocenskou roli.

Nesnáším, když novináři, ale především politici hovoří o možnosti války „jako o chlebě“, jak říkávala moje babička, když chtěla zdůraznit, že jde o každodenní věc. Dneska už ve většině Evropy nežijí lidé, kteří bojovali v poslední světové válce. A existuje jenom velice nepočetná skupina nás, kteří jsme zažili válku ve formě bojů o území, na němž žili své dětství. Konkrétně třeba tak, že byli při bombardování zabiti jejich známí, či dokonce příbuzní. Jinak řečeno, naprostá většina lidí Evropy vůbec neví, co to válka je. A ti nejmladší ji dokonce vnímají jako virtuální událost, či nějakou počítačovou hru. To je pro mě úděsným vědomím. Situace posledních měsíců, kdy se pořád v médiích žvaní o tom, že Rusko už, už napadne Ukrajinu, je v mých očích šířením nejen poplašné zprávy, ale hlavně propagací nenávisti. A reálné zapojování do přípravy bojů už je podle mého soudu za čárou trestuhodného válečného zločinu. Divocí pitomečkové ve Fialově vládě by si tedy měli uvědomit, že jsou na hraně válečné zločinnosti, když posílají na Ukrajinu zbraně, či tam chtějí hnát naše vojáky. Nejsem sám, kdo takto smýšlí. Jasně to napsal včera historik Zdeněk Zbořil pro e-noviny „První zprávy“. Cituji: „Nevím, jestli si náhodou někteří čeští politici uvědomují, že u nás je příprava agresivní války trestná, případně agitace ve prospěch agresivní války, a že záleží na výkladu jednoho slova ´„agrese´“, aby mohli být pohnáni k trestní odpovědnosti. Jestli na to dojde dnes nebo zítra to je v podstatě jedno, protože to je zločin, který je nepromlčitelný. Je tam sazba od osmi a více let, ale také zvláštní, výjimečný trest.“ Konec citace. Moc bych jim ten výjimečný trest přál, ať už nikdy nemohou otravovat veřejnou atmosféru svými výpary nejvyššího mezilidského zla.

Při návštěvě Orbána v Moskvě byla uspořádána společná dne 1.2.22 tisková konference Putina a jeho hosta. Na ní ruský prezident mimo jiné řekl, cituji: „A stále věřím, že Spojené státy se ani tak nezajímají o bezpečnost Ukrajiny, i když o tom mohou okrajově uvažovat. Leč jejich hlavním cílem je omezit rozvoj Ruska. To je skutečná podstata jejich politiky“. Konec citace. K tomu není nutné přidávat žádný komentář.

Peking je prvním městem v dějinách moderních OH, který pořádá jak letní, tak zimní hry. Osobně mě již dávno nezajímají. Přesněji od doby, kdy se OH staly součástí třídního boje. To, že mohli soutěžit na hrách profesionálové, to mi nevadilo, stejně se špičkový sport nemohl po válce dělat amatérsky. Sportovec byl buď studentem s patřičným stipendiem, vojákem, či pseudozaměstnancem, který bral plat dělníka, aniž mnohdy věděl, kde je ta fabrika, ze které dostává žold. Nevadilo mi ani když se rozrostlo uvádění žebříčků v počtu medailí, aby se tím dokazovala všeobecná vyspělost dané země. Ovšem už jsem nepřekousl, když se z her začalo dělat vrcholné politikum jejich bojkotem. Z her letní olympiády mě zajímá jen atletika a gymnastika, kterým rozumím, protože jsem je sám provozoval. Ze zimních se podívám pouze jednou na nově zařazené disciplíny, abych viděl, co všechno si lidé ještě dovedou pro svou adrenalinovou zábavu vymyslet. Dívám se obvykle jen na kulturní část zahajovacího a závěrečného ceremoniálu, ze které se dovídám mnohou zajímavostí o zemi a městě, kdes se hry konají. Vrcholně mně provokuje, že se pořád ještě připomínají antické hry a tvrdí se, že ty současné na ně navazují. Možná ty první, „otců zakladatelů“. Pokládám ale všechny OH od roku 1952 za typický projev pokrytectví až lži Abendlanďanů. Už ty zmíněné z roku 1952 na přivlastňování si ideálů antiky neměly oprávnění. Her se totiž účastnily i země, které už tehdy válčily a nikdy nešlo o naplnění jejich idealistického hlavního hesla: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Vždycky se vyžadovaly po účastnících výkonnostní limity.

A Putin na ni ne a ne konečně zaútočit. I když je kupříkladu dneska tak zajímavé datum. Předpovědi napadení Ukrajiny jsou na Západě již od listopadu pořád posunovány jako konec hry o covidové pandemii. Takže si ještě počkáme do pátku, kdy jsou zahajovány Zimní OH, které jsou zatím poslední konkrétní datum předpovídaného zahájení provokace ze strany Ukrajiny, která má vyvolat zásah Ruské armýády. Ať se na to dívám jak chci, pořád mi pro Ukrajinu vychází tři možné scénáře. Buď bude v přátelském vztahu k Ruské federaci, nebo se stane neutrálním státem s garancí USA a RF bez souhlasu EU, nebo zmizí jako stát z politické mapy. V této době se mi zdá, že se hraje podle scénáře druhého. Jenom se hledá konkretizace chování obou supervelmocí a formulace konečného prohlášení pro světové diváctvo, ve kterém by USA neztratila tvář.

Včera jsem se zde zmínil o sedmi hříších hlavních, z nichž prvním je pýcha. Katolická církev v době, kdy doplnila své dogma o zmíněné nectnosti byla sama o sobě nejpyšnější institucí Západní kultury. Její pýcha ale pramenila především z neznalosti celosvětové situace, a snad hlavně z agresivní víry v jediného boha, kterou se cítila povinována vnutit celému světu. Její pýcha ji natolik zaslepila oči, že neviděla a ani do dneška nevidí svět v reálné podobě. Tehdy neviděla, že po celé lidské dějiny to byla Čína, jež byla lídrem všelidské civilizace. Takže současný tah ČLR je vlastně pouhou renesancí stavu, který, až na krátké časové úseky, panoval v celých dějinách lidské civilizace, aniž to kultura Západu od Egypta, přes Sumer, Židy až po Římany zaznamenala. Už dávno jsem si vydedukoval, proč tomu tak bylo. Zatímco kultura Západu se doslova utápěla v náboženstvích, v Čínském duchovnu dominovala realistická taoistická filosofie a Konfuciovo pragmatické učení o dobré správě společnosti. I ten buddhismus, který z Indie došel až do Číny, se v této zemi stal víc naukou než mytologií. Správně proto papež Jan Pavel II. jej vůbec nepovažoval za náboženství. Proto mě nutí k úsměvu poslední iniciativa páprdy Sorose. Těsně před ZOH v Pekingu se nechal slyšet že, cituji: „Všichni bojovníci za otevřenou společnost by se právě v letošním roce měli zaměřit na odstranění čínského prezidenta Si, a jeho nahrazení někým, kdo bude „mírumilovnější“. Konec citace. Byla-li katolická církev nemocná pýchou, tenhle ten pán, kterému čouhá sláma z bot, by mohl být maximální jednotkou toho zla, které katolické dogma nazvalo pýchou. Takže by se mělo říkat třeba o Bidenovi že je 0,125 sorose, či náš Fiala celá tisícina sorose.

Židé a křesťané mají desatero božích přikázání, které jim snesl z hory Mojžíš. Katolické církev k tomu přidala tak zvaných „sedm hříchů hlavních“. Jen pro připomenutí. Jde o pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Vždycky jsem se divil, že mezi nimi není nenávist, včetně té „třídní“ a válečnictví. Ale o to mi dneska nejde. Zaujal mě totiž jiný seznam hříchů. Ten prý sestavil Gándhí a nazval je „Sedm sociálních hříchů“. Tady jsou:

1. Politika bez zásad
2. Hospodářství bez morálky
3. Blahobyt bez práce
4. Výchova bez charakteru
5. Věda bez lidskosti
6. Požitek bez svědomí
7. Věrovyznání bez oběti.

Ten seznam mi totiž něco připomíná. A určitě nejsem sám.

Pane první z ministrů.

Jsem pobouřen tím, že oslovujete občany, ba obyvatele této země „milými přáteli“. Já, a vím o mnoha dalších, totiž v žádném případě Vašimi přáteli nejsme, a milými teprve ne. Osobně Vás sleduji už od doby, kdy jste se činil jako redaktůrek Proglasu, kde jste se přece profiloval jako přítel někoho naprosto jiného než příslušníků Českého národa. Nějak jste se o těchto začátcích své veřejné angažovanosti v autobiografiích cudně opomenul zmínit. Proto když jsem Vás slyšel, jak mé soukmenovce oslovujete jako milé přátelé, jsem to v prvý okamžik považoval za provokativní drzost vůči nim a vůči sobě za urážku.

Když jsem se pak z dalších vět dověděl, při jaké příležitosti nás oslovujete milými přáteli, dospěl jsem k názoru, že svůj nesouhlas s tím vším Vám nezbytně musím sdělit.

Fakt, že mě, a mnohé další pokládáte za své přátele, je totiž přece jenom pouhou urážkou na cti čili tím menším zlem, jehož jste se v předešlém týdnu dopustil. Ovšem skutečnost, že tuto zem zatahujete do válečného konfliktu, navíc prokazatelně v cizím zájmu, se pane „dvoupřesedo“ nepromíjí, a především nesmí zapomenout. Vaše až podezřele strmá kariéra mi při tom vnukla přesvědčení, že by se v mezinárodním právu mělo prosadit pravidlo z dávno minulých dob, kdy měl opravdový vládce povinnost osobně se postavil do čela svých bojujících vojů. Vy celoživotní „papaláši“ jste si od těch dob nějak moc jistí, že každou válku vždycky přežijete i se svými potomky. Já jsem přesto přesvědčen, že si Vás a Vám podobné, válku přeživší neprivilegovaní přece jenom z těch bunkrů vytáhnou, a po právu ztrestají. To mějte jako válečný štváč, mezi které jste se nyní zařadil, vždycky na paměti.