Peking je prvním městem v dějinách moderních OH, který pořádá jak letní, tak zimní hry. Osobně mě již dávno nezajímají. Přesněji od doby, kdy se OH staly součástí třídního boje. To, že mohli soutěžit na hrách profesionálové, to mi nevadilo, stejně se špičkový sport nemohl po válce dělat amatérsky. Sportovec byl buď studentem s patřičným stipendiem, vojákem, či pseudozaměstnancem, který bral plat dělníka, aniž mnohdy věděl, kde je ta fabrika, ze které dostává žold. Nevadilo mi ani když se rozrostlo uvádění žebříčků v počtu medailí, aby se tím dokazovala všeobecná vyspělost dané země. Ovšem už jsem nepřekousl, když se z her začalo dělat vrcholné politikum jejich bojkotem. Z her letní olympiády mě zajímá jen atletika a gymnastika, kterým rozumím, protože jsem je sám provozoval. Ze zimních se podívám pouze jednou na nově zařazené disciplíny, abych viděl, co všechno si lidé ještě dovedou pro svou adrenalinovou zábavu vymyslet. Dívám se obvykle jen na kulturní část zahajovacího a závěrečného ceremoniálu, ze které se dovídám mnohou zajímavostí o zemi a městě, kdes se hry konají. Vrcholně mně provokuje, že se pořád ještě připomínají antické hry a tvrdí se, že ty současné na ně navazují. Možná ty první, „otců zakladatelů“. Pokládám ale všechny OH od roku 1952 za typický projev pokrytectví až lži Abendlanďanů. Už ty zmíněné z roku 1952 na přivlastňování si ideálů antiky neměly oprávnění. Her se totiž účastnily i země, které už tehdy válčily a nikdy nešlo o naplnění jejich idealistického hlavního hesla: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Vždycky se vyžadovaly po účastnících výkonnostní limity.