Pane první z ministrů.

Jsem pobouřen tím, že oslovujete občany, ba obyvatele této země „milými přáteli“. Já, a vím o mnoha dalších, totiž v žádném případě Vašimi přáteli nejsme, a milými teprve ne. Osobně Vás sleduji už od doby, kdy jste se činil jako redaktůrek Proglasu, kde jste se přece profiloval jako přítel někoho naprosto jiného než příslušníků Českého národa. Nějak jste se o těchto začátcích své veřejné angažovanosti v autobiografiích cudně opomenul zmínit. Proto když jsem Vás slyšel, jak mé soukmenovce oslovujete jako milé přátelé, jsem to v prvý okamžik považoval za provokativní drzost vůči nim a vůči sobě za urážku.

Když jsem se pak z dalších vět dověděl, při jaké příležitosti nás oslovujete milými přáteli, dospěl jsem k názoru, že svůj nesouhlas s tím vším Vám nezbytně musím sdělit.

Fakt, že mě, a mnohé další pokládáte za své přátele, je totiž přece jenom pouhou urážkou na cti čili tím menším zlem, jehož jste se v předešlém týdnu dopustil. Ovšem skutečnost, že tuto zem zatahujete do válečného konfliktu, navíc prokazatelně v cizím zájmu, se pane „dvoupřesedo“ nepromíjí, a především nesmí zapomenout. Vaše až podezřele strmá kariéra mi při tom vnukla přesvědčení, že by se v mezinárodním právu mělo prosadit pravidlo z dávno minulých dob, kdy měl opravdový vládce povinnost osobně se postavil do čela svých bojujících vojů. Vy celoživotní „papaláši“ jste si od těch dob nějak moc jistí, že každou válku vždycky přežijete i se svými potomky. Já jsem přesto přesvědčen, že si Vás a Vám podobné, válku přeživší neprivilegovaní přece jenom z těch bunkrů vytáhnou, a po právu ztrestají. To mějte jako válečný štváč, mezi které jste se nyní zařadil, vždycky na paměti.