Tento propagandistický polistopadový slogan byl od svého vzniku kritizován až napadán. Nejprimitivněji tvrzením že jsme přece nikdy neopustili teritorium Evropy. Při tom ovšem bylo zřejmé, tvůrcům i oponentům, jak byl slogan myšlen. Zřejmé jim, leč ne všem občanům stejně jisté. Část populace si naivně představovala, že se tím vyjadřuje návrat do bývalé, ideologií antagonisticky nerozdělené Evropy. Jiní zmíněné slovní spojení vnímali jako slib nových vládců, že se v dohledné době zařadíme do klubu zemí poskytujících širokou spotřebu v socialismu nedostatkového zboží. Antisocialisté tím pejorativně naznačovali, že se konečně osvobodíme od východního socialistického zapadákova. Jen zasvěcení z protagonistů věděli své.

Velmi brzy se začalo ukazovat o jaké všecko návraty ve skutečnosti jde. V prvé řadě šlo o návrat do tvrdého až darwinovsky bezohledného kapitalismu „svobodného“ trhu, který veškerou populaci země trojnásobnou devalvací koruny okradl o devadesát procent úspor. Následoval dokonce návrat až do předkapitalistického feudalismu, když bylo uzákoněno navrácení majetku šlechtě a církvím. V případě církví se dokonce vracel majetek, který jim zveřejnoprávnil císař pán.

Noví mocní nás navrátili do dob nadvlády panské vrstvy, podle nich elity, a do demokracie ve formě zastupitelské parlamentní „lidovlády“. Tento politický systém od počátků své existence kdekoliv ve světě ale ve skutečnosti je pouhou nadvládou bohatých čili plutokracií a ne demokracií.

Změna započatá listopadem 1989 je reálným návratem do dob nezaměstnanosti, bezdomovectví, exekucí, bezohledného vyhazování ze zaměstnání, chaosu působeného neviditelnou rukou trhu, stále rostoucího rozdílu mezi bohatými a zbytkem, a v konečném stavu komplexní nadvlády ziskuchtivých bank nad vším děním v zemi.

Žádný návrat do Evropy. Ve skutečnosti pouze holý návrat, tedy cesta zpět do minulosti. Do společenství, v němž vládne na kapitál změněné bohatství, které se koncentruje ve stále méně početné skupince jeho vlastníků, až se zákonitě společenský systém zvrhne na oligarchii. Následně návrat do klubka států, které po staletí byly kolonizátory, a nyní jsou ještě stále globálními predátory.

Teprve když polistopadoví vládci nezvratně upevnili svou moc, tak se někteří přiznali, že vědomě po celou dobu barevné kontrarevoluce se vyhýbali slovům kapitalismus, a všem s ním souvisejícím, protože ty prý tyto měli za dob nadvlády KSČ takový špatný „zvuk“, že jen zmínka o nich by ohrozila jejich šanci na získání moci.

Takže čtenář ať sám posoudí, zda tehdy šlo o podvodné jednání, šíření hoaxu či čert ví co vlastně.

Už na základní škole jsem si všiml, že tatíček prezident na své standartě nemá ukončenu větu. Později jsem pochopil, že on dobře věděl, že pravda sice vítězí, ale lež obvykle zvítězí. A pak začíná další kolo čili zápas o pravdu je nekonečný.

Nejviditelnějším šiřitelem a s vysokou pravděpodobností i autorem uvedeného „bojového“ hesla polistopadových změn byl Václav Havel. Používání pojmu pravda v politické části veřejného prostoru hodnotil filosof Bělohradský vždycky jako kýč, poltický kýč. Byl k jeho autorovi příliš ohleduplný, protože jej obdivoval.

Za nejvýstižnější charakteristiku pravdy z úst politika považuji citát Indíry Gándhíové. Pronesla jej ve své promoční řeči při udílení čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze. Doslovně si ho už nepamatuji, ale smysl znám určitě. Tehdejší ministerská předsedkyně Indie řekla, že i kdyby existovala absolutní pravda, tak určitě k ní vede tisíce cest. Dovolím si na tomto místě sám zafilosofovat. Existenčním principem vesmíru, v němž žijeme je neustálá změna. Proto má čtvrtý rozměr, jímž je čas. Pokud některý z jeho prvků, součástí, či jevů se přestane měnit, upadne do bezčasí, tedy zanikne. Pro absolutním pravdu by princip změny neplatil, takže by zanikla. Vyvozuji, že mem pravdy se proto musí neustále měnit.

Tvrdit o svém přesvědčení že je pravdivé je znakem buďto obrovské duchovní síly, nebo naopak zbytnělého sebepřeceňování. V obou případech ale znakem nezdravé pýchy. V ústech politika, navíc s aspiracemi na držitele moci, jde ve všech případech o velké nebezpečí. Z dějinných zkušeností je známé, že jsou rizikem pozdějšího autoritářství až diktátorství. Proto soudím, že by společnost měla zabránit, any takový aktivista se dostal do funkce ústavního činitele. Autoritářské chování je pak v takovém případě to nejmenší riziko pro celé společenství. Sám autor uvedeného hesla polistopadových změn byl v pozici státníka učebnicovým příkladem naplněním onoho rizika. A nemám tím na mysli pouze jeho schvalování bombardování Srbska.

Podle Jana Campbella je pravda mnohem intimnější než přesvědčení. I proto do politiky, oblasti dominantně pragmatické, nepatří. Montovat do politiky lásku, vlastně jakoukoliv emoci, je ještě nebezpečnější než riziko povyšování vlastního přesvědčení na pravdu. Je to nejlepší cesta jak „lid“ proměňovat v „dav“. Což v době politické změny je podněcováním fanatismu k prosazení svých zájmů. Takový fanatismus pak samospádem logiky chování davu celou tu lásku změní v nenávist. Řečeno závěrem, působit v době rebelie, revolty, revoluce, puče, dokonce jakéhokoliv velkého shromáždění lidí na city, znamená vyvolávat džina nenávisti, i když třeba nechtěně. Což ale vůdčí osobnosti akce nikdy neomlouvá.

Zbývá mi v této kapitole alespoň něco napsat o lži. Ale o té je fakticky celý tento poměrně obsáhlý seriál.

Nebylo největší chybou Gorbačova, že v naivitě samolibé pýchy si nenechal podepsat závazek nerozšiřování NATO za hranice Německa. Západní politici by mu ho jistě podepsali, protože se v žádném případě nechtěli dostat do jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Byl pro ně přece jenom příliš silný. Gorbačovovou katastrofální chybou bylo ale to, že nepodmínil sjednocení Německa odchodem vojsk USA ze svých základen v Spolkové republice Německo (SRN), tak jak Sovětská armáda opustila území DDR. Zatlačil by tak USA do kouta. Veřejnost německého Východu by totiž vyvíjela obrovský tlak na sjednocení, a USA by se tak stala tou, kdo by tomu fakticky zbraňoval. Vládci USA by odmítnutím odchodu svých vojáků odhalili pravou tvář jejich přítomnosti v Německu, čti, že jsou okupanty Německa a zároveň s tím i hlídací hyenou celé EU. Gorbačov ovšem tento tah ve své prostoduchosti neučinil a tím dal třídnímu soupeři absolutní výhodu. Nebojím se tvrdit, že tím ještě urychlil rozpad SSSR. Když se za nedlouho tak opravdu stalo, politici Západu se necítili povinováni dodržet sliby, které dali Sovětské supermocnosti. A na problém bylo zaděláno.

Gorbačov si byl vědom nutnosti reformování Sovětského svazu. Pokračování tuhého centralismu Moskvy bylo už dávno neúnosné. Podle mě měl začít reformu SSSR právě tím, a ne jakousi glasností a perestrojkou, které obě kopírovaly omyl KSČ z roku 1968. Ty dvě nedomyšlenosti mohly ještě pár let počkat. Gorbačovův tým sice připravoval přeměnou SSSR ze svazu na volnější federaci, ovšem netrpělivost vůdců v některých sovětských republikách byla příliš velká. Pokud šlo pouze o Pobaltské a Kavkazské, tak to by se dalo možná ještě nějak zvládnout, ale problémem byla Ukrajina. Proto za zády Gorbačova Jelcin, tehdy už boss Ruska a Kravčuk, lídr Ukrajiny se dohodli na podrazu vůči Gorbačovovy. Zamítli připravovanou reformu a spolu s kolísavým Běloruskem v Bělověžském pralese fakticky rozpustili Sovětský svaz a vyhlásili jakýsi právně neuchopitelný spolek Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Gorbačov už neměl dostatek moci, a tak rezignoval, a ostatní republiky se začaly osamostatňovat.

To ale nebyla největší Jelcinova chyba. Nejhorší bylo, že v následném čase prodal kus Ruska Ukrajině. Podepsal totiž doslova ďábelský úpis, jehož iniciátorem byla USA v personě Clintona. V něm se Jelcin jednou pro vždy zavázal, že Rusko nebude žádat revizi hranic s Ukrajinou za to, že Ukrajina se vzdá jaderných zbraní po SSSR, rozmístěných na jejím území.  Luciferova podlost smlouvy spočívala v tom,, že Ukrajina se doslovně nemusela zavázat k tomu, že nebude usilovat o získání jaderných zbraní. Prý to bylo zajištěno všeobecnou smlouvou o nešíření JZ. Celou situaci alespoň částečně napravila Duma, která Jelcinovu pitomost, či možná podlost odmítla uzákonit.

Jak se vyvíjelo Rusko za Jelcina je všeobecně známé. Nikdy už se nedovíme, zda si ke konci svého „stát(o)ničení“ uvědomoval celou katastrofu, kterou svým vladařením Rusku způsobil. Ovšem v Rusku se rozšířila legenda o jeho posledních slovech, když předával moc Putinovi. Tehdy prý řekl, „Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko“.

Takže Putin se snaží. Pokud Rusko zachrání, stane se Vladimirem Velkým. Pokud ne, bude ho muset dřív, nebo později zachránit někdo jiný. Sny o definitivním zničení Ruska jsou psychopatickou dystopií, což už dějiny dokázaly několikrát.

Nezajímá mě, kdo změnu politického, ekonomického a sociálního systému v Československu započatého dne 17. 11. 1989 jako první prohlásil za „sametovou revoluci“, protože to vůbec není důležité. Podstatné je, že uvedený termín se okamžitě ujal a do dnešních dnů je jeho používání oficiálním označením onoho historického jevu. Jeho reálný průběh ovšem nebyl ani sametový a v žádném případě ne revolucí.

Sametovost?

Iniciátoři a pozdější realizátoři dějinného zlomu chtěli v prvé řadě výrazem sametová pochválit sami sebe, že při událostech nedošlo k ozbrojeným střetnutím potyčkám. Což ale v žádném případě nebylo jejich zásluhou, leč příkladem kladné vlastnosti odcházející moci. Ta fakticky svým odstoupením bez násilí, nadtož ozbrojeného, dokázala svou opravdově vysokou demokratičnost. Když pochopila že ji už „lid“ nechce, tak se moci vzdala. Jak konstatoval jeden z klasiků demokracie. „Moc je demokratická tehdy, když nemusí být násilně svržena“. Od té doby přeji všem společenstvím příštím, aby mocní dobrovolně odcházeli, když je veřejnost většinově odmítá. Zvláště když v současné době vidím, že neodejde ani politická moc, pokud ji veřejnost ve velké většině nedůvěřuje a prokazatelně s jejími činy nesouhlasí.

Opakuji. Fakt, že samotné převzetí moci se obešlo bez násilí, nebylo vůbec zásluhou nových mocných, ale pouze a jen zásluhou moci předešlé. A jak to bylo dál? V další realizaci nebyl dějinný zlom vůbec sametový. Byl ve skutečnosti bezohlednou revanší především ze strany těch, kdo za vlády KSČ byli postiženi ztrátou osobní svobody na dobu určitou, přišli o majetek, nesměli vykonávat své povolání, nebo byli jinak diskriminováni, či v zaměstnání šikanováni. Vydání zákona o zločinnosti komunistického režimu a všech jeho institucí nebylo vůbec projevem sametového chování, leč ubožáckou pomstychtivostí. Nikterak sametovým nebyl ani zákon o lustracích, kterými byli absurdně diskriminováni lidé, o kterých si vedla jedna z uzákoněných zločinných institucí své soukromé záznamy. A to nemluvím o honu na „staré struktury“, který nebyl ničím jiným než obvyklým nástrojem nové moci proti příslušníkům té bývalé, kterého bylo v drtivém množství případů zneužíváno v každém převratu k vyřizování si osobních účtů.

Ne že by nebyly skutečné sametové převraty. Ovšem to by noví mocní museli mít velkorysost založenou na sebevědomí opravdových vítězů. Příkladem takových bylo chování demokratické moci po pádu fašistického režimu ve Španělsku. Tam se rozhodli udělat za minulostí tlustou čáru. Franco tam vládl skoro tak dlouho, jako v Československu KSČ, a za jeho vlády došlo k mnohem těžším zločinům a mnohem krutějším diskriminacím. Přesto se rozhodli nebahnit se v té špíně. Dokázali odolat oné odporné nemoci, jíž je pomstychtivá nenávist, a dokonce té její nejstrašnější formě, kolektivistické alias davové nenávisti. Osobně jsem se o tom přesvědčil. Jeden z dlouhodobě vězněných politických aktivistů mi v roce 1990 řekl doslova, cituji: „S bachařem, který mě šikanoval ve věznici se potkáváme často při cestě do práce a nikdy mě nenapadlo mu to připomínat. Ctím, že jsme se dohodli k minulosti se už nevracet“. Konec citace.

Revoluce?

Obecně je revoluce opakem evoluce, re-evoluce. Tedy jakýmsi rychlým zlomem, skokem, kvalitativním přechodem. Leč v prvé řadě přechodem do něčeho nového, co tu ještě nebylo. Což definičně naplňovala změna, kterou provedli komunisté v roce 1948. Vládci, kteří od nich převzali moc koncem roku 1989 ale nevytvořili systém nový, nadtož dokonaleji fungující, nýbrž se vrátili k systému před rokem 1948, takže z toho úhlu pohledu šlo o kontrarevoluci.

Nelze popřít, že nastupující příslušníci nové politické moci byli podporováni, ba financováni ze zahraničí. V posledních desetiletích Západ intenzivně vnucuje světu svůj politicko-ekonomicko-společenský systém, alias vyváží demokracii do zemí, kde nikdy neexistovala. Pro takové jevy se už vžil mezi politiky, novináři, ba dokonce mezi politology název „barevné revoluce“. Tedy kvalitativně nový společnostní jev v dané zemi, provedený nejen vnitřními silami, ale za výrazné pomoci ze zahraničí. Takže události v Československu po 17. listopadu 1989 lze odpovědně nazvat barevnou kontrarevolucí s revanšistickými důsledky.