Tento web nese podtitul „nehorázné názory“. Až dosud jsem se jim dost záměrně vyhýbal, protože doba je nehorázná sama o sobě. Přesto jsem se ale rozhodl, že jich několik vyhledám ve svém zásobníku nápadů – inspiromatu, zvláště když mě k tomu vyprovokuje současné dění.

Prvním je „nehorázný“ pohled na zákon, coby prvek právního řádu každého státu. Země, které samy sebe prezentují jako zastupitelské demokracie parlamentního či prezidentského systému za takové už od konce druhé světové války nepovažuji. Jsou to podle mého hodnocení čisté plutokracie, čti nadvláda bohatých, přecházející přes vládu několika oligarchů až do autokracií vedených silným bossem. Z toho mě vyplývá zásadní názor. Veškeré zákony v těchto státech jsou ve skutečnosti diktátem mocných, tedy výrazem pouze zájmů bohatých až nejbohatších. Z čehož vyplývá nový fundamentální princip, ba doslova pilíř politické soutěže. Soupeření o moc se ze soutěže mění na bezohledný boj nesmiřitelných skupin. V něm má ovládaná veřejnost plné oprávnění takové „účelové“ zákony ignorovat, bojkotovat, sabotovat a jinak narušovat jejich plnění. Opozice takto získává důvod k neustálému předkládání další a další novelizace, čímž daný zákon zpochybní natolik, že i úředníci budou liknavě vymáhat jeho plnění. On to není nijak moc nehorázný názor. Naše Ústava, konkrétně „Listina“ k tomu přece otevřeně vyzývá, pokud vláda samotná porušuje demokratické principy vládnutí.

Včera jsem narazil na text, který vychvaloval vojenské dovednosti Čechů. Už prý v nějakých italských análech z patnáctého století autor toho chvalozpěvu našel zmínku o bojovém umění Čechů. Pak připomenul dobu husitů, a nakonec se rozplýval nad schopnostmi legionářů v Rusku. Ovládali v jedno období celou transsibiřskou magistrálu. Už v dětství mi bylo divné, že v Rusku padlo na čtyři tisíce legionářů, když už bylo fakticky po světové válce a jen v Rusku hořela občanská válka. Myslel jsem tehdy, že Češi se nedokázali vyhlásit za neutrální a zajistit si tak přejezd Ruskem do Japonska. Teprve mnohem později jsem se dověděl, že se Čechoslováci zapletli do občanské války proti bolševikům. Tuto variantu důvodu dlouhodobých bojů legionářů v Rusku šířili i komunisté po celou dobu své nadvlády. Kupodivu asi z vlasteneckých příčin. Protože už v osmdesátých letech jsem se dočetl, že hlavním důvodem zuřivých bojů legionářů byla prachsprostá loupež. Zmocnili se totiž části zlatého pokladu Ruska a snažili se s ním utéct do rodícího se „Masarykovska“. Používám toho označení záměrně, protože slovutný „tatíček“ o tom věděl. Přece se dokonce nepřímo zapojil do bojů tím, že osnoval atentát na Lenina. Nakonec legionáři zlato ponechali Rusům, aby si zachránili alespoň holé životy. Ještě ve Vladivostoku jich totiž padlo na stovku. Marně. Dopadlo to jako vždycky. Češi jsou sice udatní, ale nakonec prohrají. Takže tolik v krátkosti o té naší udatnosti.

Bachmut byl Ukrofašisty vydáván za citadelu Doněcka, která byla proto bráněna devět měsíců. Zelenskyj ji fakticky vydával za pevnost své prestiže, jejíž pád otevře Rusku poměrně rychlou cestu k obsazení celého Donbasu. Když byl před několik dny obsazen Ruskem, tak tvrdil že jde o dočasnost, protože jej v připravované protiofenzivě získá Ukrajina zpět, jelikož získá celé své původní území v hranicích před rokem 2014. Ta dlouho inzerované protiofenziva byla opět odložena. Ukrové sice mají dost zbraní, leč už poněkud méně nábojů, a především jim dochází kanónenfutr. Válečná praxe při tom říká, že útočící strana by měla mít početní převahu alespoň jedna ku třem a nejlépe ku pěti. Což je pro Ukry skoro nenaplnitelný problém. Proti nim totiž stojí dobře opevněných až čtyři sta tisíc Rusů. NATO proto muselo změnit taktiku. Začalo přímo útočit na území Ruska, aby tím naopak vyprovokovalo Rusko k útoku, čímž by se alespoň početně šance vyrovnaly. Útok na území Ruska má navíc ještě jednu dimenzi. Vystavuje obyvatele Ruska těžké zkoušce strachem. Kolektivní Západ tím sleduje starou známou taktiku posilování odporu proti Putinovi a jeho ekipě.

Jde o další stupeň eskalace, které se NATO dopouští. Napřed jeho bossové tvrdili, že Ukrajině budou dodávat pouze nazabíjející vojenskou pomoc. Už v dubnu loňského roku ale začal Západ na Ukrajinu dodávat raketomety a houfnice. Ovšem dušoval se, že nedodá rakety delšího doletu a tanky. Poláci v polovině roku „zmákli“ Němce, takže Ukrajina dostala stovky tanků. Snad až tisíce dronů a dalších těžkých zbraní. V současnosti už jsou na Ukrajinu posílány rakety s doletem až do Moskvy a byla dodána první letadla, která byla ještě na počátku tohoto roku naprosté tabu. V minulém týdnu pak vedení USA už dalo Ukrajině volnou kartu na napadení Ruského území. Západ bude Ukrajině dodávat zbraně jaké uzná za vhodné a je na Ukrajinském velení, jak jich využije. Tím USA naplnila skoro rok slyšitelné volání Britů po útoku na území Ruska. A tak jsme v současnosti. Ukrajinci už útočí až na Moskvu, a příhraniční regiony Ruska už jsou fakticky ve válce. Západ jenom čeká na reakci Ruska. Je rozhodnut udělat všechno možné, aby Ruský medvěd opustil konečně brloh a začal útočit, čímž by se dostal pod tlak nachystané armády NATO, pardon Ukrajiny. Jsem opravdu zvědavý, jaký lék na tuto provokační eskalaci Rusko použije. Podle mě ale nezaútočí pohybem své armády-

Včera jsem se dočetl, že Rusové zavěsili nad Ukrajinu svou stacionární družici, takže pozorují celou válečnou oblast nepřetržitě po celých 24 hodin denně, zatím co dosud jim to jejich satelitní soustava umožňovala jen něco kolem dvou a půl hodin za den. To by mohlo stačit k tomu, aby Rusko zahájilo systematické ničení všech vojenských skladů, kasáren a další koncentrace vojsk a zbraní. Velmi jim to rovněž pomůže v přímém řízení boje, takže se jim může dařit včas eliminovat i připravované útoky na své území. Uvidíme.

Když jsem tady před dvěma dny psal o americkém válčení, konstatoval jsem, že USArmy války nevyhrává. Ovšem neřekl jsem, co to znamená vyhrát válku. Na první pohled to vypadá, že válku vyhraje ta strana, která v mírové smlouvě diktuje své podmínky a tím si zajišťuje nadvládu, nebo alespoň kontrolu vlády poražené strany. Což spočívá minimálně v tom, že na porobeném území má svá vojska a nedovolí, aby poražený stát měl svou vlastní armádu. Tak zahájil Deep State USA své ovládnutí Německa a Japonska po poslední velké válce. Jelikož po čase potřeboval proti Sovětskému svazu co největší vojenskou sílu, tak v průběhu studené války oběma okupovaným zemím povolil mít vlastní armádu, ovšem prakticky pod americkým velením. Což byl krok, kterým si bývalý vítěz chtěl zajistit bývalého poraženého jako trvalého spojence. Jelikož není všem dnům konec, tak se teprve uvidí, jak to bude fungovat v opravdovém velké konfliktu. A ten možná teď nastává.

V současnosti Deep State USA už nyní regulérně válčí s Ruskem, i když zatím jen cizíma rukama, nejvíc Ukrofašistickýma za pomoci tisíců žoldáků, ba i dobrovolníků z celého Západu. Ti všichni bojují údajně se svatém nadšením motivovaným pomocí slabšímu, který byl „nevyprovokovaně“ napaden. Ovšem v mocenských kruzích jejich zemí již celá staletí vládne natolik protiruská nálada, že baží po zničení Ruska a jeho rozdělení na menší státy. Proto se semkly v koalici se zastaralým názvem NATO, která už je reálně ve válce s Ruskem, i když to oficiálně nepřiznává. Rusko ale není malou zemí, jakými bylo Německo či Japonsko. Jde o obrovité území, které už není pouze Moskvou a Petrohradem, jako tomu bylo ještě za cara. Dějiny navíc ukazují, že Rusko se nevzdává, i když padne jho hlavní město, nebo je dotlačeno k obrovským obětem. Duch Ruska je pro Západ doslova nepochopitelný. Vyhrát válku nad Ruskem je proto možné teprve a jen teprve, když by bylo celé jeho území obsazeno. Což je v realitě nemožné. Snad ani Číňané by nebyli schopni takto si Rusko podmanit. Proto snaha NATO porazit Rusko by nebyla reálná i kdyby nemělo jaderné zbraně. S nimi jde o bláhovost hraničící se sebevraždou.

„Nejprve přišel osvoboditel, po něm budovatel, pak jsme měli protektorátní onuci, bolševika, odboráře, stranického papaláše, po něm nakrátko vojáka – hrdinu z východní fronty, potom (dříve vězněného) normalizátora a po listopadu ochlastu, narcise a bonmota. No a teď konečně máme i amerického pudla“. Konec sdělení, jež mi právě teď došlo mailem s iniciálami N.N.

Nesleduji nijak důkladně politiku v ČR, protože z hlavního hlediska současného světového vývoje je chování našich mocnářů bezvýznamné. Přesto zaznamenávám, že současná pětikoaliční vláda reprezentovaná premiérem Fialou je hodnocena jako nejhorší za celé dějiny Československa či při nejmenším za celé polistopadové období. S čímž celkem souhlasím. Nesouhlasím ale s tím, že ODS se zásadně změnila. Ani v nejmenším. Od doby Klausovy autoritativní vlády se na jejím chování nic nezměnilo. Opozici Klaus vůbec nevnímal a názory veřejnosti ho nezajímaly. Slovo dialog mu nic neříkalo, každé jeho jednání s kýmkoliv bylo pouhým monologem, navíc výrazně poučovatelským. Když někdo byl neodbytně proti jeho názoru, pasoval ho na zastánce minulosti, nebo přímo šiřitele socialismu, či komunistických názorů, což byl tehdy už uzákoněný zločin, takže ho tou nálepkou eliminoval.

Když Klaus vládl ve spolku s ODA, tak to už se chovali jednoznačně jako diktátoři. Jeho blízký „esdruh“ ve zbrani, exkomunista ministr Dlouhý to veřejně vykřičel na Staroměstském náměstí na demonstraci hornických odborů. Pozvali ho tam pochabí funkcionáři zvyklí ještě z dob nadvlády KSČ zvát na své schůze vládní činitele. A Dlouhý jim to tam vytmavil. Řekl doslova, cituji: „My jsme vyhráli volby a nebude nám nikdo radit, jak máme vládnout.“ Konec citace. Což bylo adresováno zahraničním odborářům z Německa, Francie a Rakouska, kteří k demonstrantům hovořili před ním. Opozice ve sněmovně tehdy nebyla schopna prosadit vůbec nic, a aby diktaturu „vítězů“ nic nekomplikovalo, tak po rozpadu Československa nebyl ani ustaven Senát, jak to nařizovala Ústava.

Dnešní pětikoaliční despotové se nechovají nijak bezohledněji než ti polistopadoví. Jenže dneska po víc jak třiceti letech vládnutí slouhů největších bank světa už většina veřejnosti ví, že vlády nevládnou v jejím zájmu. Klaus a jeho kumpanie vládla naopak v euforii nadšení z pádu nadvlády KSČ, takže neměla fakticky v zemi odpůrce. Veřejnost ve velké většině nevnímala, kam se vývoj řítí. A když to začala chápat, tak už bylo pozdě. Nové panstvo už bylo pevně v sedle.

USArmy ani jednu válku po té druhé světové nevyhrála. Od Koreje po Sýrii. Ona fakticky nevyhrála ani tu druhou světovou. Tak zvaná druhá fronta byla před zhroucením a nebýt zvýšené ofenzivy Rudé armády, tak by Hitler zahnal vyloděné Anglosasy zpátky do moře. Války se navíc vyhrávají teprve obsazením území. Amíci neměli na to, aby Japonsko obsadili. Dokonce by se tam ani nedokázali vylodit jako v Evropě, kde velkou většinu úspěchu zajistila Británie. Japonci dobře věděli, že USA těch „superzbraní“ zas tak moc nemá. Ovšem Stalin dodržel svůj slib a Rudá armáda doslova v několika dnech obsadila Mandžusko. To byl ten příslovečný poslední kamínek, který Japonce donutil ke kapitulaci. Bezpodmínečné. Na což doplácí už tři čtvrtiny století. Takže to vypadá, že USA nemá zájem války vyhrávat. Jejím vládcům jde jen a jenom o to, všechno co jenom jde rozmlátit tak rozbít, a pak to pomáhat obnovovat. Čili hned dvojí zisk.  Že jde mnohdy pouze o jakousi amortizaci zbraní už ani nemluvím. A teď najednou chtějí porazit Rusko i ČLR. Škoda že se rozuzlení té zápletky nedočkám.

Když je v těchto válečných časech řeč o obraně, myslí se tím obrana útokem. Mezi obranou a útokem je samozřejmě rozdíl. My se vždy bráníme, ať už obranou nebo útokem, a nepřítel vždy útočí, ať už útokem, nebo obranou. Konkrétní důsledky útoku jsou ve válce stejné jako důsledky obrany. U vojenských smluv není důležité, zda je nazýváme útočnými nebo obrannými. Vždy jsou to smlouvy válečné. Opakem válečné smlouvy je smlouva mírová, kterou ale, jak víme, uzavíráme s nepřítelem. Mírové smlouvě v praxi předchází válka, kdy si bojující strany vzájemně pozabíjejí množství vojáků a civilistů a zničí, co se dá. Mírové smlouvy jsou smlouvami z rozumu, na rozdíl od obranných, které se zvyknou končit válkou, protože politici vždy nakonec dospějí k názoru, že nepřítel rozumí pouze síle a mír zajistí jedině preventivní obrana útokem.
Takto začíná dnešní úvaha publicisty Ivana Hoffmana na webu https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/ivan-hoffman-obrana-utokem/ , která je tak skvělá, že ji doporučuji přečíst si celou.