Včera jsem narazil na text, který vychvaloval vojenské dovednosti Čechů. Už prý v nějakých italských análech z patnáctého století autor toho chvalozpěvu našel zmínku o bojovém umění Čechů. Pak připomenul dobu husitů, a nakonec se rozplýval nad schopnostmi legionářů v Rusku. Ovládali v jedno období celou transsibiřskou magistrálu. Už v dětství mi bylo divné, že v Rusku padlo na čtyři tisíce legionářů, když už bylo fakticky po světové válce a jen v Rusku hořela občanská válka. Myslel jsem tehdy, že Češi se nedokázali vyhlásit za neutrální a zajistit si tak přejezd Ruskem do Japonska. Teprve mnohem později jsem se dověděl, že se Čechoslováci zapletli do občanské války proti bolševikům. Tuto variantu důvodu dlouhodobých bojů legionářů v Rusku šířili i komunisté po celou dobu své nadvlády. Kupodivu asi z vlasteneckých příčin. Protože už v osmdesátých letech jsem se dočetl, že hlavním důvodem zuřivých bojů legionářů byla prachsprostá loupež. Zmocnili se totiž části zlatého pokladu Ruska a snažili se s ním utéct do rodícího se „Masarykovska“. Používám toho označení záměrně, protože slovutný „tatíček“ o tom věděl. Přece se dokonce nepřímo zapojil do bojů tím, že osnoval atentát na Lenina. Nakonec legionáři zlato ponechali Rusům, aby si zachránili alespoň holé životy. Ještě ve Vladivostoku jich totiž padlo na stovku. Marně. Dopadlo to jako vždycky. Češi jsou sice udatní, ale nakonec prohrají. Takže tolik v krátkosti o té naší udatnosti.