V roce 1989 většina občanů v aktivním věku si ještě pamatovala na rok 1968. Tito dobře znali ekonomickou reformu, kterou tehdy prosazoval Ota Šik. Což byla racionální snaha o skutečnou reformu rigidní plánovací ekonomiky socialistických států. Šik ji prosazoval již několik let před tím a v roce 1968 se proto stal i členem nejvyšších orgánů KSČ. Odborníci znali jeho knihy a naprostá většina politicky aktivních lidí alespoň jednu z celé dvacítky titulů brožur na téma konkrétních prvků reformy. A naprosto každý měl alespoň jakési povědomí o připravovaných Šikových ekonomických reformách.

Této skutečnosti vypočítavě využili nastupující reformátoři polistopadové ekonomiky. Nejenže se vyhýbali pojmu kapitalismus, pojmu transformace celého národohospodářského systému, či translace hospodářství. Záměrně, vypočítavě a tím brilantně zneužili všeobecně známého pojmu reforma, aby pod jeho krytím zavedli drsný kapitalismus darwinovského stylu. Hovořili jen a jenom o reformě ekonomiky, a tak si prakticky všichni lidé představovali, že se chystá proces podobný tomu, který projektoval Šik čili zavádění jakési socialistické formy trhu. Naivně předpokládali, že po listopadu se v zemi bude vytvářet socialismus s prvky západního řízení. Pozdější výzkumy veřejného mínění vesměs potvrdili, že většina veřejnosti nepředpokládala zánik socialismu, leč jeho obrodu podobnou roku 1968 a to nejen v oblasti ekonomiky.

Velice dobře si pamatuji na pracovní jednání tripartity v první polovině roku 1990. Na něm tehdejší představitel podnikatelů Beránek otevřeně nám odborářům zdůraznil; řekněme si pravdu, my tady budujeme kapitalismus. Jednání předsedal Klaus a byl na něj zajímavý pohled. Vyrostl na židli nejméně o deset centimetrů, nasadil své obočí do největší výšky, jaké byl schopen, ale nakonec se vzpamatoval a přešel podnikatelovo tvrzení bez poznámky, jako by ji neslyšel. Což byl typický projev jeho způsobu jednání s oponenty, které prakticky neposlouchal. Dokonce jim to někdy posuňky i naznačoval.

Před zánikem Sovětského svazu si rodící se nové panstvo moc nevyskakovalo. Pamatuji si, že když došlo k pokusu o sesazení Gorbačova, tak v Praze bylo dost paniky. Většinou se tvářili moc lidsky, sociálně a svrchovaně demokraticky, což prezentovali mimo jiné i tím že mezi lidi chodili ve „svetrech“. I když už mezi sebou nosili „motýlky“.