O RUSKU PODRUHÉ – VLASTNĚ ZA PRVÉ
V tomto textu se zmíním pouze o dvou problémech, které považuji za stěžejní pro pochopení současného chování Ruska v mezinárodním prostoru.
Vojenská doktrína.
Prvním je vojenská strategická doktrína. Každý, kdo chce posuzovat vojenskou strategii Ruska by si měl sednout před globus, či nad mapu světa a při svých úvahách se pořád na ně dívat. Při tom by si měl uvědomovat, že to obrovité území je obýváno pouze 145 miliony obyvatel. Hustotou zalidnění je až na 223 místě světa. Rusko má skoro dvakrát větší rozlohu než hned v pořadí druhá země na planetě, Kanada. Jeho území má navíc podobu obdélníka, jehož délka je přibližně čtyřnásobkem šířky, takže délka jeho hranic je skoro 61 tisíc kilometrů čili jeden a půl rovníku. Z toho 38 tisíc tvoří moře.
Při tom celý svět dobře ví, že zmíněné území obsahuje obrovské bohatství Ruska v přírodních zdrojích a tím i praktickou možnost dlouhodobé soběstačnosti. A Rusové z dějin své státnosti zase ví, že bohatství jejich země láká všechny lapky světa. Takže si především musí zajistit obranu celistvosti svého velestátu.
Na první pohled je jasné, že Rusko nedokáže konvenčními silami ubránit své území. A už vůbec ne proti společnému napadení ze strany NATO. V takové situaci byl i SSSR, takže už jeho vojenská doktrína byla založena na odstrašující síle jaderných zbraní. Rusko je na tom ovšem mnohem hůře, takže jeho odstrašující síla musí znamenat pro každého agresora praktické zničení, aby ho umravnila. Ne nadarmo varoval nedávno Medveděv Polsko, že pokud jeho vojáci vstoupí na území Ruska, bude Polsko do dvou dnů doslova vymazáno z mapy světa.
Zatímco SSSR dokázal držet obrovskou konvenční armádu kdykoliv okamžitě způsobilou boje, Rusko si takovou nemůže dovolit. Její vojáci jsou proto cvičeni pouze a jen k obraně, a ne k agresi. Umí proto ovládat především ony odstrašující zbraňové systémy, čti rakety od krátkého doletu po balistické, všechno i s jadernými náložemi. Vojsko konvenčních zbraní je nepočetné a vesměs specializované na řešení lokálních problémů. Mimo jiné právě proto generální štáb ruské armády si pro městské boje na Ukrajině pozval Wagnerovce a další vojenské profesionální společnosti.
Občané ruské národnosti po rozpadu SSSR
Druhým velkým problémem Ruska po rozpadu SSSR je skutečnost, že za jeho hranicemi, čti na dnešním území sousedních států, zůstalo až 20 milionů občanů ruské národnosti. Což by nebylo zase tak velkým problémem, pokud by některé nově vzniklé samostatné státy, mnohdy vděčící za svou existenci jen Sovětskému svaz, nepovažovali ruské obyvatelstvo za bývalé okupanty, a tedy současné nepřátele, vůči nimž se proto chová doslova nesmiřitelně.
Jak jsem napsal, Rusko je málo osídleným územím a oněch dvacet milionů soukmenovců by mu proto hodně prospělo. Jenže ono se těžce vrací i první generaci Rusů, kteří v rámci SSSR odešli do „cizích“ krajin, nadtož těm Rusům, kteří se v cizích zemích už narodili a vnímají ji mnohdy jako svou skutečnou vlast. Neexistují sice o tom statistiky, ale s vysokou pravděpodobností se dá předpokládat že Rusové, kteří odešli do sousedních sovětských republik, měli v nich vysoké postavení, jež si vesměs zachovalí dodnes. S výjimkou Pobaltských zemích a Ukrajiny.
A tady je jádro pudla.
Rusko jasně mnohokrát deklarovalo, že nemá územní požadavky na své sousedy. Má už tak velké problémy se svým velestátem. Nepotřebuje si je zvyšovat ziskem území okolních států, ale žádá od nich dodržování určitých podmínek. Vládci bývalých sovětských republik nesmí diskriminovat občany ruské národnosti a sousední země obecně nesmí realizovat politiku nesmiřitelného nepřátelství vůči Rusku. Rozumem ovládaní politici i veřejnost to dovedou chápat, emocemi zmítaní nenávistníci Ruska to naopak dovedou využít ke svému výkladu chování Ruska v mezinárodním prostoru. Nepřátelé Ruska šikanu, diskriminaci, dokonce doslova genocidu ruského obyvatelstva na okrajích území bývalého SSSR popírají. A když už to nejde utajit, tak tvrdí, že ruské obyvatelstvo je povinno se asimilovat v zájmu bezpečnosti zemí, v nichž se i proti své vůli ocitlo. Najednou všichni ti novináři a politici jako by zapomněli na lidská práva, ono zlaté tele hodnot Západu.
Troufám si tvrdit, že pokud by se z Ukrajiny nestal stát antagonisticky, čti nesmiřitelně nepřátelský vůči Rusku, tak by ještě dneska byl Krym její součástí. Pokud by nezahájil genocidu Rusů na Ukrajině, nikdy by ruská armáda nevstoupila na její teritorium. Pravdivost takového tvrzení samozřejmě nelze dokázat. Jenže ho rovněž nelze vyvrátit. Přesto státníci, politici a novináři sousedních zemí bez uzardění tvrdí, že se cítí Ruskem ohroženi. Což jim ovšem vůbec nebrání, aby vůči svým občanům ruské národnosti se chovali způsobem, který Rusko doslova provokuje. Tedy od zákazů ruské kultury, po stíhání užívání ruského jazyka, až po nucenou asimilaci.
Tvrzení mocnářů některých zemí, které nesousedí s Ruskem, že je jejich stát Ruskem ohrožen je de facto přiznáním, že vyvíjí aktivity proti Rusku a mají proto odůvodněný strach z reciprocity. Rusko je nacionální zem. Je proto jejím nepřítelem každý, kdo kdekoliv ubližuje Rusům. A jako každý bohatý subjekt je citlivý vůči projevům nepřátelství, protože ho vnímá jako pokus o loupež svého majetku.