Tento text irituje můj mozek už delší dobu, a tak jsem si řekl že část dnešního svátku oslavování „všeobecné“ svobody věnuji k vyjasnění si souvislostí ovlivňujících současný stav jedné konkrétní svobody, svobody slova. Už pojmenování oné svobody je zkratkou, až básnickou metaforou, čti poněkud matoucí, až manipulující. Fakticky totiž nejde vůbec o svobodu, ale o jedno z práv sobě rovných občanů čili prvek občanské rovnoprávnosti. Zmíněné právo zahrnuje nejen neomezený nárok na veřejné projevování svého názoru na věci obce a světa, ale především povinnost mocných za uplatnění tohoto práva nikoho nestíhat. Ti nejortodoxnější zastánci tohoto práva dokonce tvrdí, že ani zákonem nemá být právo zužováno, protože zákon je vždycky vyjádřením zájmu mocných a už proto porušením výsostného práva na neomezenou svobodu projevování vlastního názoru.

Osobně se již dlouho divím, proč veřejnost v současnosti hořekuje nad omezováním „svobody projevu“ a vydává ji za svévolí vládnoucí vrstvy, realizovanou jejími výkonnými loutkami, jimiž jsou především politická vláda a orgány činné v trestním řízení.

Proč se divím?

Protože jsme přece ve válce. A v každé válce je odpor proti ní nepřátelstvím proti moci šíření názorů nepřítele zradou, a podpora nepřítele dokonanou vlastizradou. V každé válce vždycky byla, jsou a budou jmenovaná jednání patřičně sankcionována. Nejméně izolací a víc než často na hrdle.

A v jaké že to jsme válce?

I když se války už dávno nevyhlašují, jenom se prostě začínají, tak od počátku tohoto století jsme ve vyhlášené válce. Dokonce celosvětové, první to skutečné globální, všelidské válce. Válce s terorismem. Tu deklaroval prezident USA Bush ml. hned v roce 2001. Jelikož pod tíhou událostí terorismus nekodifikoval a nikdo ze světového společenství se o to ani dodneška nepokusil, může si kdokoliv, především samotní mocní, za něj vydávat co chtějí, třeba i odpor proti sobě, pokud je v něm alespoň kapička násilí, kupříkladu házení předmětů po reprezentantech moci, vlády, či jejich ochráncích, policistech.

Navíc jsme vedle celosvětové války účastníky ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, který mocenské kruhy Západu svým chováním povýšily na jednu z epizod zápasu o nové uspořádání světa. Nacházíme se tedy v éře hned dvou válek, takže podle tradice mají mocní i nepsané právo všechny své odpůrce, nadto nepřátele, za jejich jednání stíhat.

Existuje ale jedna maličkost.

Mocní Západu tvrdí, že v jejich státech existuje demokracie. Čteno česky lidovláda, nikoliv nepřesně vláda lidu. Ta má totiž v naší mluvnici záludnost budící otázku. Vláda koho. nebo vláda komu? Pokud by vládl opravdu lid, tak by potom jenom on měl oprávnění rozhodovat kdo je jeho nepřítelem a s kým bude bojovat, či dokonce vést horkou válku. Jenže v dějinách od věků o válce rozhodovali jen a pouze mocní. Ani v demokraciích si proto tento nárok nenechali vzít. Jinými slovy my, veřejnost, lid obecný nejsme ve válce, v té jsou jen mocní, jejich dobrovolní lokajové a političtí sluhové. Ostatní jsou do ní vmanipulováni, nebo dokonce hrubě donuceni

Ve státě s demokratickým politickým režimem se proto před každou „horkou“ válkou vede dlouhodobý zápas o vědomí veřejnosti. Mocenské vrstvy si ho zatím vždycky usnadňovaly zákony, jako třeba zákonem o válečném stavu, zákony o všeobecné mobilizaci a podobně. Každý takový zákon je ale zjevným popřením lidovlády, čti výlučnosti rozhodovací pravomocí lidu, alias popřením demokracie. A samozřejmě manipulace s vědomím veřejnosti je ještě zrůdnějším chováním mocných.

Kratičký závěr.

I z toho mála, co jsem napsal nejsme ve válce, leč náš stát do jakési absurdní válečné situace vehnali současní mocní, což ale znamená, že v naší zemi nemáme demokratický režim. Jelikož nejsme ve válce tak jakékoliv omezování práva na veřejné projevování svého názoru je trestním činem, a jeho nepotrestání je potvrzením toho, že u nás neexistuje demokratický společnostní systém.

Nerad se vyjadřuji k budoucnosti, ale přece mi to nedá, abych se nezamyslel nad současným stavem války na Ukrajině.

Ukrajinskou epizodu rozhodujícího boje Ruska se Západem o nový světový pořádek se mu asi nepovede vyhrát. Leč nesmí ji prohrát. Přesněji vyjádřeno nesmí ji prohrát skutečně, ne politicky. Za politickou porážku při tom považuji ztrátu Luhanska a Donbasu, ba dokonce i Krymu. Ovšem za skutečnou porážku teprve takový stav, který by odpovídal Jelcinově době. To znamená, že by moc v Rusku fakticky převzal Západ rukama protiputinovských „zapadnikov“.

Pokud dojde alespoň na nějaký čas k klidu zbraní, jak osobně předpokládám, tak bude Rusko nuceno podstoupit mnohem podstatnější změny ve své mocenské struktuře, než si svět připouští. Především bude muset s ČLR uzavřít doslova Unii, a ne jenom jakési dobrovolné obranné a hospodářské společenství. Taková politická změna si logicky vynutí zásadní změnu vlastnických poměrů v Rusku. Řečeno jasně, v Rusku musí dojít k masivnímu znárodnění, aby byla zlomena moc jeho oligarchů, kteří jsou viditelně tak vlivnou stranou i současného konfliktu na Ukrajině, že dovedou zabránit velení Ruské armády, aby se chovalo tak, jak je na bojišti bezpodmínečně nutné.

Pro ilustraci mého názoru uvedu jenom maličký příklad. Rusko je největším, ne-li dokonce jediným významným producentem titanu již od dob SSSR. Titan se za posledních třicet let stal cennějším než zlato, jelikož bez něho už nemůže existovat ani letecký průmysl Západu, nadtož kosmický. Jeho těžba a zpracování je při tom v soukromých rukách mocných oligarchů Ruska. Ti jej i za války na Ukrajině nepřetržitě dodávají na Západ. Při současné sankční politice jim to umožňuje pouze transport po železnicích Ukrajiny. Proto si vynutili na velení Ruské armády, aby tyto trasy nebyly zničeny. Vůbec neberou při tom ohled na to, že stejnými cestami putují na Ukrajinou veškeré zbraně ze Západu.

Zlomit hegemonii Západu, konkrétně USA se nemůže povést bez dlouhodobého, a především nezlomného fungování společenství Ruska a ČLR. A i v takovém případě půjde o válku o jejíž délce můžeme jenom spekulovat. Ovšem bude spíše mnohem delší, než si vůbec umíme představit. Při čemž i přesto její výsledek není jasný, protože prohrávající strana se nakonec vždycky může nakonec uchýlit a odhodlat ke konečnému řešení pro veškeré lidstvo.

Ovšem zdůrazňuji, že bez změny vlastnických poměrů společný postup Číny a Ruska bude neefektivní a reálně s vysokou pravděpodobností ani nemůže být s konečnou platností úspěšný.

P.S. Rusko by se mělo s konfliktem rozloučit další masivní devastací Ukrajinské infrastruktury. Bude totiž obrovským vedlejším úspěchem Ruska. Pokud Západ následně vezme na svá bedra obnovu Ukrajiny, pak se především Evropa vyčerpá k sebelikvidaci. A to i v případě že by se povedlo nemožné, tedy zničit korupci, která je nejvyšším reálným vládcem oné země.

V našem městečku za mého dětství existoval chudobinec, starobinec, sirotčinec a v nedalekém městě pak polepšovna. Každý i bez jakéhokoliv vysvětlování věděl, co jsou to za instituce. Při čemž si neuvědomuji si, že by někomu používání těchto pojmů nějak vadilo. Dokonce ani spolužák z chudobince nebyl námi nikterak šikanován. Užívání moderních, alias korektních pojmů, jako je azylový dům, domov pro seniory, dětský domov, či dokonce jakýsi diagnostický ústav není ničím jiným, než pokrytectvím údajně „slušného vychování“. Něco jako když muž říká ženě, jak je krásná, či dokonce že ji miluje a oba při tom vědí, že mu jde jen o to jedno. I když v tomto případě je může omlouvat, že oba vědomě hrají hru, o koketerii a svádění.

Celá ta „kulturní“ nadstavba nad stroze přesným popisem reality, od korektní mluvy až po korektní umění je jakýmsi zdánlivým projevem civilizovanosti, ovšem vždy skrývajícím holou pravdu. A v mnoha případech to může být až nebezpečné. Věci neznalý jedinec totiž může být manipulován, až dokonce ohrožen. Hovoří se před ním kupříkladu o dezinformaci a zatím to je pouze takový popis reality, který nevyhovuje pohledu mocných. Sděluje se mu, že jde o charitu a zatím bez kontroly do země vpouštíme teroristy, a podobné zhůvěřilosti. O očkování proti Covidu, které klasickým očkováním vůbec není, či o bio potravinách, které se prakticky nijak neodlišují od ostatních, kromě ceny.

Na druhé straně mi ale vadí, že se dneska naopak šíří používání skutečně nekorektních slov. Za jedno z nich považuji kupříkladu pojem „elita“. Ten podle mě, ale i podle slovníku našeho jazyka    vyjadřuje vysokou až nejvyšší kvalitu, výkvět, špičkovou úroveň. Tedy v žádném případě ne vysoké postavení ať v politice, či podnikání, velká bohatství či vyšší vzdělání. To jsou spíše příslušníci honorace, zazobanci, či intelektuálové. Nic víc. To oni sami sebe označují za to, co nejsou, a říkají si elita. Zatímco jsou spíše těmi, jimž jsme v mém mládí říkali „jelita“.

Nekorektnost užívání slova elita cudně zastírá pýchu určitých sociálních vrstev, ba dokonce její pocit nadřazenosti a v tom nejhorším případě i skrytý nárok na privilegovanost. Jednoznačně jde o dělení společnosti na nějaké ty lepší a ostatní. Takže takové veřejné vyjadřování může být rovněž skrytým výrazem pohrdání až nenávisti. A na to je už zákon. Užívání slova elita je mi z hloubi duše protivné, i když ne zas až tak odporné, jako nejnovější projev „společenského vychování“, které módně zatracuje užívání slov máma, táta, muž či žena a další podobné výplody blouznících elitářů, čti rádoby elit.

Tento blog nese ve svém názvu sousloví „nehorázné názory“, i když se na něm zas tak často neobjevují. Dneska ale napíšu hned dva. Nikdy jsem se netajil s tím, že nesouhlasím se zákazem trestu smrti. Měl jsem v dětství katolickou indoktrinaci, a tak vím, že římskokatolická církev zákaz trestu nikdy neprosazovala a pokud vím, tak ho ani nepodporovala. V současnosti až děsivého růstu násilí a terorismu všeho druhu považuji dokonce zákaz trestu smrti za naprosto obludný. Copak rozumný člověk může souhlasit s tím, že nějaký deviant zastřelí šest desítek mladých lidí a za trest pak sedí v Norském arestu, kde si studuje vysokou školu, a ještě si stěžuje, že ve vězení strádá?!!

Naopak vysoce oceňuji, že státní moc KSČ, poslala na šibenici Olgu Hepnarovou, která s vypůjčeným nákladním autem úmyslně vjela do skupiny lidí a stala se tak v roce 1973 hromadnou vražedkyní. Tehdy se ještě denně ve sdělovacích prostředcích o takových činech údajného terorismu nepsalo a nepromítala videa, až se staly běžnou součástí konzumace zvrhlosti médií. Považuji totiž za vrchol zrůdnosti, když nějaký pisálek o násilné smrti někoho s podlostí lakonicky napíše, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Také bych nejraději udělal všechno proto, aby se rovněž dostal na nesprávné místo v nesprávném čase.

Od vyhlášení globální války s terorismem, který deklaroval na počátku tohoto století tehdejší prezident USA Bush ml. je totiž absurdnost zákazu trestu smrti naprosto zjevná. Soudu i po dlouhém, doslova všechny okolnosti zvažujícím procesu, je zakázáno někoho nechat popravit, ale každý policista může zastřelit kohokoliv, kdo se „chová jako terorista“. Viz zastřelený mladík v Londýnském metru.  Existuje-li válka s terorismem, tak má být každý terorista v takové válce zabit, nejlépe přímo v boji čili při činu, ale naprosto určitě prostřednictvím „válečného“ soudu. Tečka. Toť můj první nehorázný názor.

K dnešnímu textu mě ale inspirovala jiná informace. Včera jsem se dočetl, že jednomu novináři nějaká europoslankyně, která mi ani nestojí za jméno řekla, cituji: „Já se klidně postavím před matku, které byla znásilněna dcera a řeknu jí, že utrpení její dcery je maličkostí ve srovnání s velikostí migrační ideje“. Já být tím novinářem, tak ji na místě zabiju, zvlášť pokud bych měl ten názor zdokumentovaný. Její příšerný fanatismus je totiž znakem jevu, který je bezpodmínečně nutné v globálním lidstvu vymýtit, jinak většina „ostatních lidí“, bude nucena se pohybovat v prostředí ovládaném tímto druhem deviantů.

Už podruhé používám slovo deviant. Nebudu se zdržovat jeho definicí, uvedu jen jméno MUDr. František Koukolík, který o těchto zrůdách napsal celou knihu, jež je myslím dostupná i na internetu. Za takového devianta považuji kupříkladu expremiérku Britů, která se netajila tím, že je odhodlána použít jaderné zbraně. Stejnou obludou je v mých očích rovněž „krvavá Mary“ Madeleine Albrightová, pro kterou byla smrt statisíců Iráckých dětí kvůli embargu na léčiva přijatelnou cenou za zničení Husajnovy „diktatury“.

Mohl bych takto pokračovat mnohem dále, leč není smyslem tohoto textu připomínat všechny bývalé zločince tohoto typu. Jenom s plnou odpovědností tvrdím, že každý fanatik je nebezpečný celému světu, ne jenom svému okolí. Proto je všelidskou povinností, doslovně každého slušného člověka tyto lidi preventivně izolovat a v naprosto všech případech nedovolit jejich veřejnou aktivitu. Pokud se takový člověk přece jenom dostane na post novináře, politika, či jakékoliv jiné pozice s možností veřejného působení, nadtož rozhodování, je ho bezpodmínečně nutné zlikvidovat. Na to by měl být dokonce zákon, který by jasně kodifikoval takový proces, aby nedocházelo ke zneužívání. Punktům. Což je pro dnešek můj druhý nehorázný názor.