Tento text irituje můj mozek už delší dobu, a tak jsem si řekl že část dnešního svátku oslavování „všeobecné“ svobody věnuji k vyjasnění si souvislostí ovlivňujících současný stav jedné konkrétní svobody, svobody slova. Už pojmenování oné svobody je zkratkou, až básnickou metaforou, čti poněkud matoucí, až manipulující. Fakticky totiž nejde vůbec o svobodu, ale o jedno z práv sobě rovných občanů čili prvek občanské rovnoprávnosti. Zmíněné právo zahrnuje nejen neomezený nárok na veřejné projevování svého názoru na věci obce a světa, ale především povinnost mocných za uplatnění tohoto práva nikoho nestíhat. Ti nejortodoxnější zastánci tohoto práva dokonce tvrdí, že ani zákonem nemá být právo zužováno, protože zákon je vždycky vyjádřením zájmu mocných a už proto porušením výsostného práva na neomezenou svobodu projevování vlastního názoru.

Osobně se již dlouho divím, proč veřejnost v současnosti hořekuje nad omezováním „svobody projevu“ a vydává ji za svévolí vládnoucí vrstvy, realizovanou jejími výkonnými loutkami, jimiž jsou především politická vláda a orgány činné v trestním řízení.

Proč se divím?

Protože jsme přece ve válce. A v každé válce je odpor proti ní nepřátelstvím proti moci šíření názorů nepřítele zradou, a podpora nepřítele dokonanou vlastizradou. V každé válce vždycky byla, jsou a budou jmenovaná jednání patřičně sankcionována. Nejméně izolací a víc než často na hrdle.

A v jaké že to jsme válce?

I když se války už dávno nevyhlašují, jenom se prostě začínají, tak od počátku tohoto století jsme ve vyhlášené válce. Dokonce celosvětové, první to skutečné globální, všelidské válce. Válce s terorismem. Tu deklaroval prezident USA Bush ml. hned v roce 2001. Jelikož pod tíhou událostí terorismus nekodifikoval a nikdo ze světového společenství se o to ani dodneška nepokusil, může si kdokoliv, především samotní mocní, za něj vydávat co chtějí, třeba i odpor proti sobě, pokud je v něm alespoň kapička násilí, kupříkladu házení předmětů po reprezentantech moci, vlády, či jejich ochráncích, policistech.

Navíc jsme vedle celosvětové války účastníky ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, který mocenské kruhy Západu svým chováním povýšily na jednu z epizod zápasu o nové uspořádání světa. Nacházíme se tedy v éře hned dvou válek, takže podle tradice mají mocní i nepsané právo všechny své odpůrce, nadto nepřátele, za jejich jednání stíhat.

Existuje ale jedna maličkost.

Mocní Západu tvrdí, že v jejich státech existuje demokracie. Čteno česky lidovláda, nikoliv nepřesně vláda lidu. Ta má totiž v naší mluvnici záludnost budící otázku. Vláda koho. nebo vláda komu? Pokud by vládl opravdu lid, tak by potom jenom on měl oprávnění rozhodovat kdo je jeho nepřítelem a s kým bude bojovat, či dokonce vést horkou válku. Jenže v dějinách od věků o válce rozhodovali jen a pouze mocní. Ani v demokraciích si proto tento nárok nenechali vzít. Jinými slovy my, veřejnost, lid obecný nejsme ve válce, v té jsou jen mocní, jejich dobrovolní lokajové a političtí sluhové. Ostatní jsou do ní vmanipulováni, nebo dokonce hrubě donuceni

Ve státě s demokratickým politickým režimem se proto před každou „horkou“ válkou vede dlouhodobý zápas o vědomí veřejnosti. Mocenské vrstvy si ho zatím vždycky usnadňovaly zákony, jako třeba zákonem o válečném stavu, zákony o všeobecné mobilizaci a podobně. Každý takový zákon je ale zjevným popřením lidovlády, čti výlučnosti rozhodovací pravomocí lidu, alias popřením demokracie. A samozřejmě manipulace s vědomím veřejnosti je ještě zrůdnějším chováním mocných.

Kratičký závěr.

I z toho mála, co jsem napsal nejsme ve válce, leč náš stát do jakési absurdní válečné situace vehnali současní mocní, což ale znamená, že v naší zemi nemáme demokratický režim. Jelikož nejsme ve válce tak jakékoliv omezování práva na veřejné projevování svého názoru je trestním činem, a jeho nepotrestání je potvrzením toho, že u nás neexistuje demokratický společnostní systém.