Perex.

Když jsem v minulém politickém režimu navštěvoval jako turista šlechtická sídla, tak při poslouchání výkladů průvodců v nich mému přesvědčení pořád cosi chybělo. Dneska, kdy jsme mnohá z nich vrátili „původním majitelům“, jsem si konečně uvědomil, co mi tam konkrétně chybí. Inspirovala mě k tomu ČT především svými pořady „Toulavá kamera“. Každou neděli dopoledne díky jim se virtuálně procházím po nějakém šlechtickém majetku. A co horšího, v komentářích slyším neustálé oslavování vlastnických rodů daného objektu, ba až adoraci tehdejší doby, která takové skvosty vytvořila. Následující text poněkud zkráceně uvádí, co u zmíněných objektů postrádám a navazuje tak fakticky na text Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, který jsem vyvěsil dne 8.11. l.r.

Realita přepisování dějepisu.

Jedním z činů nové moci je zmocňování se minulosti, ba dokonce její znásilňování. Činí tak podle teze několika přemoudřelých teoretiků moci. Ti tvrdí, že ten, kdo ovládne minulost má šanci ovládnout budoucnost. Nehodlám v tomto textu s nimi polemizovat, beru prostě za fakt, že obvykle každá nová moc si vydržuje lokaje, kteří sepisují převyprávění některých úseků dějin.

Když se za současné moci praxe přepisování dějin stala součástí vědomí širší veřejnosti, tak jedním z následků bylo odstraňování soch, ničení památníků, a to až vandalským způsobem. Tehdy méně radikální aktivisté navrhovali, aby uvedené artefakty, mnohdy nesporně vysoké umělecké hodnoty nebyly ničeny, ale aby byly opatřeny „vysvětlujícími tabulkami. Údajně pro nevzdělance. Moc se mi ten nápad zamlouvá.

A tak navrhuji následující.

Byl bych rád, kdyby u každého zámku, paláce, či jiného šlechtického objektu byla taková tabule s doplňkovými informacemi pro lidi neznající historii. Měla by obsahovat jména všech rodů, které kdy objekt vlastnily. U každého z nich pak zásadní údaj. Počet nevolníků, později poddaných, kteří na tu veškerou krásu vlastně svou otročinou poskytli vrchnosti prostředky. Stačily by odborné odhady oněch počtů, pokud se nezachovaly dokumenty.

Navíc bych vřele doporučoval, aby v nejpřepychovějším sále každého zmíněného objektu byl instalován třeba jenom model bydlení oněch skoro otroků. A v zámecké zahradě pak zase instalována rekonstrukce alespoň části podzámčí například z doby založení objektu, a pak ve století jeho největšího rozkvětu. To proto aby bylo konečně jasno, v jakých skutečných podmínkách museli žít tisíce až statisíce jenom proto, aby mohli desítky vlastnit všechnu tu přehlídku přežranosti vládnoucí vrstvy minulosti.

A nejen u šlechtických majetků…

…ale u každého kostela, nadtož chrámu, dómu, či katedrály by měla být podobná vysvětlovací tabule. Skutečně znalý historik přece ví, že každý zakladatel církevní stavby zároveň určil jeho „dušníky“, čti robotou povinované rodiny, které musely živit příslušníky kléru, jenž „sloužil Bohu“. A nevěřme ani, že mniši se v těch přebohatých klášterech dokázali sami uživit. I jim sloužili robotující nevolníci. Někdy přímo v samotném klášteře. Což by u těch honosných staveb také mělo být na velkých tabulích dokumentováno.

Závěrečná poznámečka.

Majetek feudálů a církví, především té katolické je svým původem fakticky majetkem veřejným. Dokonce existují historici, kteří připomínají, že šlechtic byl povinován se postarat o své poddané, když se dostali do potíží kupříkladu při neúrodě, či nějakých mimořádných přírodních událostech. Onen šlechtic samozřejmě nevypěstoval ani zrnko obilí, takže pokud v čase nouze rozdával, tak jen to, co v časech jiných „odcizil“, čili pouze část svého lupu pouze vrátil.

Převod jakéhokoliv veřejného majetku do soukromých rukou je zločinem krádeže a pokud při tvorbě takového majetku došlo dokonce ke ztrátách na životech jeho budovatelů, tak jde o zločin loupeže. Tím spíše majetku vytvořeného flagrantním „porušováním“ lidských práv v současném právním pojetí.

TRESTUHODNÝ ČIN ZPÁTEČNICTVÍ POLISTOPADOVÉ MOCI.

Prolog.

     Dneska je výročí bitvy na Bílé hoře, jež přinesla nesvobodnému lidu, čti nevolníkům, třistaleté hoře. Rozhodl jsem se proto začít seriál příspěvků, které s tou událostí ještě dneska souvisí.  

Adorace šlechty.

Je zcela pochopitelné až logické, že po Listopadu byl u nás byl zaveden kapitalismus. Už méně rozumné bylo, že zvítězila doktrína liberálního kapitalismu s jeho zastupitelskou demokracií. Dokonce velice dogmatické víra liberálů ve volnou ruku trhu, minimální stát, absolutně individuální svobodu odmítající význam ba až existenci společnosti a jakékoliv regulace alespoň v oblasti hospodářství. Absolutizace těchto dogmat zavinila, že jsme se vrátili do kapitalismu poněkud zastaralého, sociálně nevábného.

I jako formu politického režimu nám naši noví mocní vybudovali příliš zastaralou metodu ortodoxní zastupitelské demokracie na všech stupních správy státu.

Jak jsem ale již napsal, takový vývoj měl svou logiku vyplývající z politického vítězství nepřátel socialismus ve formě sovětismu. Že ale u nás vznikla zastaralá forma kapitalismu je výsledkem osobní nenávisti rozhodujících protagonistů nové mocí k jakékoliv formě socialismu, tedy i k sociálnímu státu pozdějjší fáze kapitalismu .

Nejhorší na polistopadové transformaci je ale návrat až před kapitalismus. Nespočívá pouze v restituci majetku církvím a šlechtě, ale především povýšením příslušníků těchto stavů do mocenské vrstvy. Ta se tím automaticky stala polistopadovou elitou, za kterou se po celou tisíciletou historii považovala. Návrat k elitářství je v mých očích fundamentálním porušením demokratismu v naší zemi. Takže náš stát je opravdu pseudodemokracií, kde rozhodují nevolení, ale „vyvolení“. Tento polistopadový vývoj je tou nejhlubší urážkou snah prvního prezidenta našeho moderního státu, Tomáše Garrigua Masaryka.

V zemích, v nichž nebyla kontinuita politické moci přervána revolucemi sovětského typu si dokázala středověká elita, čti šlechta, udržet své bohatství a majetky přes všechny převraty, války a ostatní pohromy, které zbídačily většinu obyvatelstva. A nejen to, dovedla je transformovat na kapitál. Příkladně je to zřejmé v Německu. Prohrálo dvě světové války, ale jeho šlechta má pořád nejen obrovské soukromé vlastnictví, ale její příslušníci i tomu odpovídající moc ve společnosti a kdo z nich má zájem i oficiální pozici v mocenských institucích. Viz Ursula von der Leyen.

Je cosi zvráceného v tom, že po tolika měšťanských, buržoazních a občanských revolucích, přeměnách či historických zlomech existují mnohde v Evropě dokonce ještě šlechtické tituly, o královských rodinách ani nemluvě. Nejzvrácenější však je doslovné uctívání až adorace šlechtických rodů a církevních hodnostářů. Nejzrůdnější pak je, že ve zmíněné zvrácenosti se angažuje především údajně veřejnoprávní ČT, kupříkladu pod rouškou jejich vlastenectví.

Podle mě by v dnešní době posvátnosti lidských práv, občanských svobod a demokratické rovnosti, se u každého šlechtického rodu mělo uvádět, jak velký počet nevolníků v tom či onom období na ně muselo robotovat. Upřímně se proto divím, že při současné módě revize dějin nejsou šlechtické rody naopak ostrakizovány, ba až všestranně dehonestovány za to, že jejich předkové se, ze současného hlediska, dopouštěli trestuhodných činů.

Do současné módy přepisování dějin výborně zapadá kratičký úryvek z obsáhlé studie o smrti kapitalismu od Andreje Fursova. https://outsidermedia.cz/zivot-a-smrt-kapitalismu-2-kapitalismus-antikapitalismus-a-osudy-sveta-2-2/  Zaujal mě proto, že jde o příspěvek k široké diskusi, kterou rozvířili a neustále omílají Poláci, a dovršil Evropský parlament svým usnesením, že o vznik druhé světové války se zasloužily stejnou měrou Německo i SSSR.

Fursov jako Rus píše, cituji: „V roce 1938 Mnichovská dohoda, od které by se měl datovat začátek druhé světové války (paradoxním způsobem to potvrzuje W. Churchill), byla pokusem vytvořit proto-NATO za účelem zničení SSSR německými silami. Stalin však známou sovětsko-německou smlouvou přehrál především Brity, což mu (oni a také Západ jako celek) stále nemohou odpustit, a válka se odklonila jiným „kursem“ (dalším paradoxem je, že smlouva byla za všech okolností potřebná mnohem více Němcům, protože ti sami „změnili plán války“). Konec citace.

Osobně nesouhlasím s tím, že druhá světová válka začala až Mnichovskou dohodou. Podle mě začala o půl roku dříve anschlussem Rakouska. Do mozaiky mého pohledu na druhou světovou válku ale naopak výborně zapadá tvrzení, že Mnichovská dohoda měla být základnou pro vytvoření jakéhosi předchůdce NATO, určeného k napadení SSSR, což čtu poprvé. Až na to, že šlo pouze a jenom o záměr Britů, především. Fursov naznačuje, že Hitler změnil názor, a napadl napřed Francii a Británii. Ovšem neříká proč. Dávám vysvětlení. Hitlera po celou dobu budování jeho strany, tedy už od dvacátých let dvacátého století financovaly jen banky USA. Byl jim doporučen agentem CIA, k šanci naplnit jejich dlouhodobý záměru připravit Británii, ale i ostatní evropské koloniální mocnosti právě o tyto kolonie.

Zničit tehdejší Sovětský svaz byl pro bohaté, leč vojensky slabé USA obrovským soustem a do získání atomové bomby marnou utopií. Ovšem pro Evropské říše, Británii, Francii, leč i Itálii, či Polsko celkem uskutečnitelným záměrem, do kterého chtěly doslova uvrtat Německo.

Takže lze konstatovat.

Druhá světová válka byla rozpoutána proto, že evropští mocnáři chtěli zničit Sovětský svaz, a Američtí naopak evropské supermocnáře Británii a Francii. Jako vždycky v historii byl ovšem naplněn její nesmiřitelný zákon, že každý lidský záměr končí úplně jinak.

Včera jsem tady psal o fundamentálním důvodu, jež způsobil že ČSSD a KSČM ztratily pozici ve sněmovně. Tvrdím, že sahá do hluboké historie těchto stran a celého levicového hnutí. Obě strany proto musí začít se snahou o opětovné získání důvěry a sympatií veřejnosti doslova návratem ke kořenům.

Budou se při tom pohybovat na tenkém ledě. Polistopadoví radikální restaurátoři kapitalismu čili v očích levice reakcionáři, si totiž politickou soutěž usnadnili tím, že schválili „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu“. Jde sice o nesmysl, protože nikde ve světě komunistický režim neexistoval, nýbrž jen politický systém vedoucí úlohy strany, která se nazývala komunistickou, a to ještě ne ve všech zemích bloku reálného socialismu. Kodifikací toho zákony si však vládci vytvořili platformu, podle které lze trestat každého, kdo by hodlal objektivně hodnotit minulý režim.

Samotní mocní si totiž vytvořili a zákonem kodifikovali své hodnocení minulosti. Založili „Ústav pro studium totalitních režimů“. Už ze samotného názvu plyne, že nejde o objektivní posouzení předcházejícího režimu. Budou se pouze hledat důkazy potvrzující, že šlo o jakousi blíže nedefinovanou totalitu. Jiří Jaroš Nickelli to píše naprosto přesně: Tyto instituty (Zákon i Ústav)) nebyly zřízeny – a nikdy ani neusilovaly – pro objektivní zkoumání historie novodobé republiky.

Byly zřízeny za jediným objektivním účelem – pro přísnou, nekompromisní cenzuru jakýchkoli badatelských a mediálních projevů, zabývajících se obdobím především lidově demokratického a později socialistického politického systému. Ovšem, cituji dále Jiřího Jaroše Nickelliho: „Ani zákon, ani tzv. ÚSTR nemohou, ani vyložit, ani cenzurovat, ani politrucky přepsat historii republiky!“ Konec citace. Zrušit oba instituty proto musí být prvním reálným, politickým činem levice, jakmile získá zákonodárnou pozici.

Globalizace je vágní pojem. Ve své podstatě nic neříká o svém obsahu. Není to dějinná etapa, jak by se po rozpadu SSSR na první pohled zdálo. Nejde ani o nějaké sjednocování lidstva, spíše naopak, jak ukazují nejméně dvě poslední desetiletí.

Éra následující po rozpadu tábora reálného socialismu, jak se on v poslední své fázi pojmenoval, se vyznačovala dominancí tak zvaného neoliberalismu, který ale byl podle mě pouze klasickým liberalismem aplikovaným na planetární hegemonii USA. Pojmenovávám si jej globalismem v Leninově pojetí. V jeho době totiž byl nejvyšším stádiem kapitalismu imperialismus. Dnes jím je glolobalismus.

Jsou ideologové, kteří si globalizaci spojují s multikulturalismem. Vzorem jim je „tavící tyglík“ etnik v USA. Vize o jednotné lidské rase, jednotné kultuře odtržené od regionálních a národních tradic, ba dokonce jednotný jazyk. Naivní to ideál, realizovatelný snad za tisíce let, pokud se lidstvo dopracuje k „vesmírnému etniku“.

Nejbližší existenční formou lidstva, podle mého názoru, je jeho planetizace. Dovodil jsem už jinde na svém blogu, že je možná jen a pouze metodou, která se dá shrnout pod klíčová slova, kolektivismus, spolupráce a rovnost v nestejnosti. Současná ideologie globalismu založená na bezbřehé individuální svobodě, všestranné konkurenci a neregulované nerovnosti vede totiž prokazatelně k jednoznačnému zániku lidstva.

Včera jsem tady psal o železné logice evoluce života ve vesmíru. Pokud lidstvo přijme tuto tezi, získá tím smysl své existence, a to i v případě, že existence současného vesmíru žádný smysl nemá, jak soudí většina světových myslitelů. Takové pojetí lidstva na této planetě je ale v absolutním protikladu s dneska dominující ideologií o nadřazení jedince nad společností, která pro některé zvrácené mocné dokonce vůbec neexistuje. Jsem přesvědčen, že smysl existence lidstva je i smyslem existence každého člověka.

Tato skutečnost musí nutně změnit i dneska převládající životní styl v Západních zemích, charakterizovaný konzumerismem, hromaděním bohatství a plýtváním. Už před půl stoletím známý existencionalista Erich Fromm to lakonicky charakterizoval sloganem: „důležitější je být, než mít“. Realistický myslitel Robejšek například tvrdí, že rozhodujícím rozměrem existence jednotlivců by mělo být myšlení, sociální vztahy, láska, vztah k přírodě, víra v něco, co je vyšší než my, jež dává alespoň nějaký smysl a oprávnění našemu lopocení dnes a denně.

Všelidské vědomí toho, že musí všichni spolupracovat na přežívání lidského rodu na Zemi je onou „poznanou nutností“, kterou Marx vnímal jako limitu individuální lidské svobody. K tomu jenom připomínám hlavní tezi včerejšího textu. Jsem přesvědčen, že život je jedním ze základních principů našeho vesmíru. Pokud v něm platí i zákonitosti evolučního vývoje, pak vidím další směřování lidí ve vytvoření posthoma, tvora dokonalejšího nás. Tečka.