Včera jsem tady psal o fundamentálním důvodu, jež způsobil že ČSSD a KSČM ztratily pozici ve sněmovně. Tvrdím, že sahá do hluboké historie těchto stran a celého levicového hnutí. Obě strany proto musí začít se snahou o opětovné získání důvěry a sympatií veřejnosti doslova návratem ke kořenům.

Budou se při tom pohybovat na tenkém ledě. Polistopadoví radikální restaurátoři kapitalismu čili v očích levice reakcionáři, si totiž politickou soutěž usnadnili tím, že schválili „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu“. Jde sice o nesmysl, protože nikde ve světě komunistický režim neexistoval, nýbrž jen politický systém vedoucí úlohy strany, která se nazývala komunistickou, a to ještě ne ve všech zemích bloku reálného socialismu. Kodifikací toho zákony si však vládci vytvořili platformu, podle které lze trestat každého, kdo by hodlal objektivně hodnotit minulý režim.

Samotní mocní si totiž vytvořili a zákonem kodifikovali své hodnocení minulosti. Založili „Ústav pro studium totalitních režimů“. Už ze samotného názvu plyne, že nejde o objektivní posouzení předcházejícího režimu. Budou se pouze hledat důkazy potvrzující, že šlo o jakousi blíže nedefinovanou totalitu. Jiří Jaroš Nickelli to píše naprosto přesně: Tyto instituty (Zákon i Ústav)) nebyly zřízeny – a nikdy ani neusilovaly – pro objektivní zkoumání historie novodobé republiky.

Byly zřízeny za jediným objektivním účelem – pro přísnou, nekompromisní cenzuru jakýchkoli badatelských a mediálních projevů, zabývajících se obdobím především lidově demokratického a později socialistického politického systému. Ovšem, cituji dále Jiřího Jaroše Nickelliho: „Ani zákon, ani tzv. ÚSTR nemohou, ani vyložit, ani cenzurovat, ani politrucky přepsat historii republiky!“ Konec citace. Zrušit oba instituty proto musí být prvním reálným, politickým činem levice, jakmile získá zákonodárnou pozici.