Z hlediska světových dějin poslední velké války bylo tak zvané Pražské povstání (dále jenom PP) ubohoučkou epizodičkou, z níž si, jako tak často, pražácká parta mocichtivých kámošů vytvořila legendu o veledůležitém, ba rozhodujícím momentě dějin Československa. Náš národ, díky své bezvýznamnosti, leč o to větším velikášství figurek, které se obvykle bez vlastního hrdinství dorvou k politické moci, má po celou historii zásadní smůlu v tom, že o svých dějinách nikdy nerozhodoval.

Osobně jsem se o PP nikdy nezajímal. Považoval jsem ho vždycky za pouhou šaškárnu, která, zase jako vždycky, stála zbytečně životy mnoha naivních, nevinných a svedených lidí. A pržanští parazité si právě na oněch obětech už tři čtvrtiny století pěstují fámu o jakémsi hrdinství. Podle dokonce prohlašují, že to oni zachránili Prahu před zničením.

Skoro týden po smrti vůdce Třetí říše a dobytí Berlína, jakési Pražské krysy, které s vysokou pravděpodobností měly co zakrývat, vylezly ze svých teplých pelechů a typickým švejkováním si zahráli na hrdiny. Údajně pátého máje tehdejší dědicové Haškova hrdiny začali sabotovat vysílání rozhlasu, tehdy jediné celostátní komunikační platformy.

Nebudu popisovat události oněch čtyř dní zbytečného umírání, ovšem zmíním pouze dvě zásadní poznámky. Maršál Schörner, který velel poslední ucelené bojeschopné části Německé armády, na počátku měl jen jediný záměr. Co nejvíc svých vojáků dovést do Amerického zajetí, aby je uchránil před dlouholetým umíráním na Sibiři. Věděl, že už nic jiného pro Tisíciletou říši nedokáže vykonat. Praha mu mohla být ukradená. Samozřejmě by se pokusil něco poškodit, přesněji jeho vojáci z vlastní iniciativy. On jako vzdělanec k tomu žádný rozkaz nevydal. Navíc coby skutečný vzdělanec dobře věděl, že není všem dnům konec. Což historie jenom potvrzuje.

Údajní pražští odbojáři prý se na konec války připravovali už od počátku roku 1945. Pokud by to byli prozíraví vojáci, tak by za čtyři měsíce činnosti již dávno měli zorganizovánu ochranu nejcennějších památek takovým způsobem, aby je Němci nemohli při ústupu vyhodit do povětří. Jenže veškerý ten, později oslavovaný odboj, s celou slavnou Českou Národní radou, či jak se ten spolek lidiček co spolu mluví jmenoval, byli neschopní a hlavně zbabělí komedianti, tak vylezli z děr, až už bylo všechno dávno rozhodnuto. Je to přece pražácká tradice, která se potvrdila ještě nedávno, tedy konkrétně před třiceti lety. Tehdy rovněž začali velkohubě měnit režim jako poslední ve Varšavské  smlouvě.

PP vzniklo živelně, tedy bez zásluh údajných vůdců odboje. Což způsobilo pár komediantů v rozhlase. Nevím proč mi to připomíná zvrhlou roli současné České televize. Za celé čtyřdenní období se ho samozřejmě nepovedlo centralizovaně řídit. V žádném případě údajné hlavní velitelství nemělo šanci na řízení veškerých bojů. Díky tomu papaláši, především ti političtí, nemohli úspěšně vyjednávat. Živelný ozbrojený boj naopak zavinil, že německé vedení Prahy odmítlo moc předat české straně. Hlavně ale samotné německé vojáky rozlítilo, takže došlo až k hnusným excesům. Němci zahájili mstivé akce nejen na bezbranných lidech, ale i na památkách. Tím došlo k daleko větším škodám, než kdyby jim byl umožněn rychlý úprk z Prahy.

PP tedy vzniklo až když už bylo po všem, jak se lidově říká. Navíc Praze samotné spíše uškodilo, než prospělo. Hlavně ale známá část pražských věčně vládnoucích rodin si o událostech prosadila legendu, díky níž až do dnešních dob nosí aureolu hrdinských osvoboditelů, kteří prý dokonce zachránili Prahu. Holt dějiny píší vítězové. Ovšem i tady především platí starodávná pravdu rabínů. Všechno je jinak.

Všechna léta po skončení druhé světové války v Evropě, se v naší zemi oslavoval její konec jako den vítězství nad fašismem, nacismem, hitlerismem. Což mělo svůj nezanedbatelný význam. Víc než oslava vítězství nad Německem se tím každoročně připomínalo zničení politické moci vyznavačů zmíněných ideologií v zemích celé Evropy. To bylo důležitým mementem. U nás, až na výjimky, v ten den neprobíhaly vojenské přehlídky, protože na ně měla nezadatelné právo pouze armáda Sovětského svazu.

Nikomu vůbec nevadilo, že válka teoreticky skončila už 7., eventuálně 8. května roku 1945, protože se na našem území stejně bojovalo ještě 12. toho měsíce asi 6 kilometrů od Příbrami. Jednotlivé obce si tak jako tak vždycky především připomínaly den svého vlastního osvobození.

S příchodem nové moci se začínalo mnohé měnit. Jedinci z póvlu naší společnosti, které změna režimu vynesla někdy až do nejvyšších státních funkcí, zahájili soutěž o co nejvýraznější změnu, kterou by bylo možné v budoucnu spojovat s jejich jménem.

Významný klasik naší země kdysi děl, že největším nebezpečím společenství je pracovitý blbec. Ukazuje se však, že v historii ty nejhnusnější škody největším možným společenstvím způsobí vždycky a jenom povrchně myslící chorobní mocichtivci. Jejich nepřekonatelným příkladem z minulého století byl jakýsi Gorbačov.

Ale zpět k dnešnímu dni. Československá republika si připomínala konec války vždycky 9. května, který byl v Sovětském svazu vyhlášen za Děň Pabjedy. Jak jsem již napsal, nevzpomínám si, že by to někomu u nás kdy vadilo. Samozřejmě až do doby, než se k moci dorvali po dvě generace neuznávaní trpajzlíci bezmezně toužící po moci.

V době, kdy Havel už byl prezidentem a „světově“ populární personou, kdy Klaus měl nezpochybnitelné zásluhy o změnu plánované ekonomiky na tržní, byl doslova „diktátorem“ národohospodářské proměny země a proto si jezdil po světě pro jeden doktorát za druhým, kdesi v parlamentě prakticky neznámý pořád setrvával jiný pidimužík, považující se za velikána českých dějin. Jmenoval se Miloš Zeman. Jako velmistr povrchního myšlení byl, mimo jiné, obeznámen s mocenskými hrátkami kolem bezpodmínečné kapitulace Třetí říše na konci druhé světové války. O nichž jsem psal včera. Zeman patřil navíc mezi ty, u nichž personální vedoucí KSČ velice rychle odhalili jejich chorobné ambice, takže ho nikdy nevzali do svých řad a především mu nedali šanci uplatnit své nemocné tužby po moci.

Zeman byl v situaci, kdy na Havlovu popularitu nemohl ani pomyslet, na Klausovy zásluhy jak by smet. Povrchní způsob myšlení a nenávist ke všemu co souviselo s minulým režimem, byly ony dvě příčiny, proč jako poslanec Federálního shromáždění inicioval zákon o změně termínu státního svátku.

Ve své prostoduchosti si nedokázal domyslet důsledky. Při tom věděl, že Havel v zemi nastartoval nejenom klíma omlouvání se Němcům, ale přizpůsobování politiky Československa činům politické moci sjednoceného Německa. Jako ekonomický prognostik už tehdy mohl vědět, že Klaus svou fanatickou jednostranností přivede zemi do totálního područí svého obrovitého souseda. Jako politický prognostik pak absolutně selhal nedomyšlením, že onou zdánlivě malichernou změnou jednoho data, zahajuje v naší zemi revizi dějin dvacátého století.

Dovoluji si tvrdit, že i díky jeho chorobným ambicím, zaslepené pomstychtivosti a neschopnosti komplexního myšlení dospěla naše země do stavu, v němž je pevnou součástí Čtvrté říše národa Německého. Nejen pražská kavárna, ale prakticky veškerá politická moc, až na výjimky potvrzující pravidlo, je poslušnými lokaji Velkoněmeckých zájmů. Při tom pravověrní Němci z hloubi duše pohrdají vším českým a tak naši zem prakticky využívají jako svou východoevropskou kolonii. V mých očích dokonce nástupiště pro své další výboje v onom prastarém smyslu Drang nach Osten. Což je konečným vítězstvím německého nacismu, který jsme po čtyřicet pět let odmítali, mimo jiné i tím, že jsme měli státní svátek devátého května jako připomínku osvobození Evropy od fašismu, nacismu a její zotročení ze strany pohlavárů Třetí Velkoněmecké říše.

V době, kdy už bylo jasné, že Německo bude v dohledné době poraženo, pozval Stalin vůdce dvou zbývajících členů koalice „spojenců“ do Jalty (4. – 11.2.1945), aby s nimi dohodl poválečný stav Evropy. Bohužel, především pro Japonce, dne 12. dubna zemřel prezident USA Franklin Delano Roosvelt. Od té chvíle se za vůdce Západu považoval britský premiér Winston Churchill, který sice projevoval vždycky osobní obdiv Stalinovi, leč nikdy neskrýval svou zaťatou nenávist k Sovětskému svazu.

Západní spojenci začali svůj hlavní boj proti Němcům vyloděním ze dne 6. 6. 1944. Až do konce války byl hlavním velitelem spojeneckých vojsk generál Dwight David Eisenhower. Od samého začátku bylo jasné, že jejich snahou je dobýt Berlín dříve než Rudá armáda a tak být pro dějiny hlavním, dneska už určitě jediným, vítězem války. Po smrti Roosvelta Churchill až nevybíravými způsoby tlačil na Eisenhowera, aby spojenci byli v Berlíně dříve než Sověti. Jenže spojencům se valně nedařilo. Neuměli bojovat tak dobře, jako zkušení vojáci Německa, jimž navíc velmi účinně pomohla ještě na chladné dny lépe zvyklá armáda Vlasova. Je prokázáno, že to právě ona zdržela spojence o šest týdnů.

Berlín tedy dobyli sověti prakticky v den, kdy Hitler spáchal sebevraždu. Zbytek Němců se zarputilostí odsouzenců na smrt se probíjel na západ a jih, aby unikl do zajetí Američanů a vyhnul se tak dožití na Sibiři. Je samozřejmé, že tak činilo i nejvyšší velení vojsk „tisícileté říše“. Proto již v 2:41 hodin 7. 5. 1945 do rukou Amerického a Britského velení podepsalo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Stalin ji promptně odmítl uznat, jelikož aktu nebyl přítomen žádný zástupce Ruska. Spojenci tak vlastně Sovětský svaz podvedli a chtěli si zajistit pro dějiny nimbus hlavního vítěze války v Evropě, kterému Sovětský svaz pouze vypomohl. Tento příšerný dějinný podvod byli však nuceni prakticky opstit. Hodinu po půlnoci dne 8.5.1945 byl dokument naprosto totožného znění s tím včerejším, podepsán v Berlíně-Karlshorstu za přítomnosti maršála Žukova. Za Německou stranu jej podepsali polní maršál Keitel, admirál von Friedeburg a za letectvo generálplukovník Stumpff.

     Američtí politici tak světu pouze potvrdili, že při naplňování svých zájmů jsou naprosto bezohlední. V tomto konkrétním případě spojeneckých vazeb dokonce prokázali svou bezskrupulózní proradnost.

Osobně si myslím, že generál Eisenhower byl natolik ještě čestným vojákem, že nebyl iniciátorem podvodu. Jeho celkový i další život až ve funkci politika, dokonce prezidenta USA, by tomu spíše nasvědčoval.

Leč zpátky ke konci války s Německem. Spojenectví mezi Sovětským svazem na jedné straně a USA s Velkou Británii na druhé bylo jasně jednoúčelové. Z obozu stran od počátku podezíravé a vzájemně sledující naprosto protichůdné zájmy. Nic tuto situaci nedokazuje lépe než všechny smlouvy, které „spojenci“ mezi sebou uzavřeli v době válčení. Není se proto čemu divit, že už na vojenskou přehlídku spojeneckých vojsk uspořádanou 7.7 1945 v Berlíně ze Západních zemí nepřijel ani jeden vrchní velitel.

V ten den bylo v Hulíně nevlídně stejně tak, jako je dneska v Českém Těšíně. Ale pro nás, obyvatele toho malého městečka na okraji Hané, to byl po dlouhých letech nejšťastnější den. Pro mne dokonce zlomový, protože já jsem začal chápat okolní svět až za války, takže jiný život jsem si nedovedl představit. Vycházeli jsme ze sklepů v nichž jsme pobývali poslední tři dny a vítali se s těmi unavenými, nevyspalými a vesměs ošuntělými vojáky s ranci na zádech a nějakou tou zbraní na rameni.

Věděli jsme, že Hitler už je mrtvý a Berlín že už padl. Nevěděli jsme sice, že se v Praze bojuje a asi by nás to vůbec nezajímalo. Praha byla daleko, ale my byli konečně jisti, že Němci, to ztělesnění všeho zla a původci našeho několikaletého strachu, už jsou v nenávratnu. O tom jsme byli, po příchodu Ruských vojáků, nezvratně přesvědčeni. Zvláště když jsme viděli, jak jejich kaťuše spěchají na západ. Nám svobodu přinesla Rudá armáda. Konkrétně vojáci Ludvíka Svobody. To mně o několik dnů později, když byla oznámena definitivní německá kapitulace, vozil na trakaři po dvoře sovětský voják a na to nikdy, nikdy nezapomenu. A byl bych rád, kdyby si to zapamatovaly i moje děti, jejich děti i všichni další, kteří by se nikdy nenarodili, kdyby tomu tehdy bylo jinak.

Mám oprávněný strach, že na to zapomenou. V posledních letech se totiž objevují síly, které ohýbají dějiny. Za války vůbec nežili, neprožívali nálady a city jejího konce, leč o ní „zasvěceně“ píší a šíří své výmysly, které už mají jiné podhoubí. Nás, co si ještě na tu dobu pamatujeme už je jenom hrstka a stále rychleji nás ubývá. Proto sledují s hrůzou přípravu na likvidaci našeho národa. Nepovedlo se to tvůrcům tisícileté říše na počátku čtvrté dekády minulého století. Jejich následníci to proto za každou cenu hodlají uskutečnit teď. Pamatujme si to, byli to tehdy Němci, stejní jako dneska. Němec totiž zůstává Němcem, on přece nedokáže zapřít svou matku.

Historik Jaroslav Bašta napsal před několika dny o současných tendencích našich zavilých nepřátel tato jasná a přesná slova, cituji:

„…Pan starosta Novotný se zřejmě dodatečně symbolicky přidal na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše.

Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z universit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Háhnová v roce 2015. Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence.

První je snaha odhalit První československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Druhý krok pak rehabilituje Henleinovce. Američtí historici popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. To poprvé zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy.

Domnívám se, že tu snahu přiřknout Čechům největší zločin v historii lidstva – holokaust, lze vysvětlit nejen sympatiemi k tzv. sudetským Němcům, ale také pomstou. V roce 1945 československá vláda podrobila německou menšinu u nás všem omezením, která za Protektorátu platila dle Norimberských zákonů pro Židy. Němci museli mít označení na oděvu, dostávali bývalé židovské příděly potravin, nesměli chodit ve městě po chodníku, atp. Měl to být trest za německé chování a zločiny během války. Na takové ponížení se těžko zapomíná.

Takže poselství inspirované těmito vzpomínkami, které nám vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa nakonec zní přibližně takto: Vy Češi nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v Druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili Vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. Dle těchto tezí již víme, jak bude vypadat výuka naší historie dle dějepisu“.  

     To je konec dlouhé citace, kterou cítím za povinnost si zapsat do svého blogu, který snad někdy budou číst ti, pro které jsem ho celou dobu psal. A apeluji na ně NIKDY NEZAPOMEŇTE!! Jinak zahynete. Definitivně.