Martin Stropnický jedenašedesátiletý ministr zahraničí v demisi, poskytl 9. května neobvykle rozsáhlý a velice osobní rozhovor pro LIDOVKY.cz. V titulku se objevil jeho výrok, cituji: „V kazisvětově pracovat neumím, pro politiku nemám geny“. Konec citace. Tím mne zaujal natolik, že jsem si rozhovor letmo přečetl. Letmo za prvé proto, že již před tím ohlásil, že odchází z politiky a tak jsem chtěl vědět proč skutečně. Za druhé pak proto, že nesnáším sebechválu, jíž je v „interwiev“ plno. Stropnický se rozhodl odejít do diplomatických služeb, kde už po převratu působil. Takže tvrzení, že odchází z politiky, je totálním nesmyslem. Je ovšem natolik inteligentní, že si to uvědomuje a tak se snaží v rozhovoru rozehrát osobní přesvědčovací agitku o tom, že politika sněmovny a vlády je naprosto něco jiného, než diplomacie. To je sice pravdou, ale ještě pravdivější je, že poslanci a ministři jsou veřejní, ale diplomaté fakticky tajní politici. Což se podle mého názoru Stropnickému více líbí. Po převratu byl nejen v diplomacii, ale i ve vládě a nejen v jedné. Musel „přetrpět“ schůze všeho druhu a tak se velice divím, že tak pozdě přišel na to, že nemá geny pro tu „veřejnou“ politiku. Pravdou spíše je, že už chce v pohodlí dožít penze, protože je „stranickou politikou znechucený“. Pokud by to všechno, co o sobě tvrdí, byla jenom částečně pravda, tak by se totiž raději vrátil k původní profesi divadelníka, než že by odjel někam do Izraele dělat dále politiku. To nečiní, takže svět politiky mu učaroval, doslova mu propadl. Patří tedy do kategorie těch, pro něž je politia drogou. Jenže on, jako každý slaboch chce ve všem vybírat jen hrozinky. Tedy chce se podílet na moci, ale v žádném případě už nechce být vláčen médii a propírán novinářskými nýmandy. Právě proto bych mu a všem jemu podobným chtěl věnovat vzkaz mé babičky, cituji: Nemíšaj se mezi otruby, nebudó tě svině žrať“. Konec citace.

Odborníci vypočetli, že v rámci globalizace obchodu vznikla nadnárodní kapitalistická třída (TTC), která disponuje finančním kapitálem ve výši asi sto bilionů dolarů (počítáno evropsky), čili „stotisíc miliard“. Tato celoplanetární třída největších moderních feudálů představuje skupinu asi pěti stovek rodin. Na ni je nabalena skupina méně než 0,01 procenta lidí, tedy asi tři čtvrtě milionu, tvořící kastu největších milionářů a miliardářů světa. Ti všichni ovládají prakticky veškeré bohatství na této planetě. Skutečná světová supertřída. Ta se pokouší v současnosti získat nadvládu nad zbytkem světa, což jí má zajistit vojenská říše s názvem USA-NATO. Jelikož USA se ale brzy po druhé světové válce staly prakticky výkonnou mocí Izraele, je jasné, jaké síly stojí za celým tímto projektem, který je jednou z možných alternativ budoucího světa, vznikajícího po rozpadu SSSR. To by byl fašismus XXI. století. Fašismus coby nadvláda nevolených, leč prozřetelností „vyvolených“ elit, fakticky finančních to supervlastníků vydržujících si na dozor nad zbytkem lidstva armádu s rozpočtem asi tak kolem bilionu dolarů ročně. Začínám se pouze v současnosti zajímat, jakou roli ve skutečnosti v tom projektu hraje Rusko, když se příliš viditelně začalo paktovat s Izraelem.

A Evropa? Každý Evropan a Evropanka by si je měli připomínat jako motlitbu o každém ranním probuzení. Jsou to věty, které nezávisle na sobě řekl Putin. První při oslavě dne vítězství v Moskvě. „Nedovolíme, aby se zapomnělo na naše oběti v druhé světové válce, aby kdokoliv přepisoval její dějiny“. Druhou pak řekl několik dní před tím ve státní dumě. „Už nikdy nepřipustíme, aby se bojovalo na našem území“. Což byl především jednoznačný vzkaz Polsku, Rumunsku, Pobaltským republikám a především nacizující se Ukrajině. MEMENTO.

I když není pátek, je přece jenom třináctého a tak beru zprávu, kterou jsem dostal od známého docela vážně. Proto ji vyvěšují bez úprav.

PRO VŠECHNY!!!!
V nadcházejících dnech buďte pozorní:
NEOTVÍREJTE ŽÁDNOU ZPRÁVU S NÁZVEM
„WINDOWS LIVE AKTUALIZACE“!!!
Bez ohledu na to, kdo vám to posílá!
Je to VIRUS, který ZNIČÍ PEVNÝ DISK.!!!
Tento VIRUS můžete dostat i od ZNÁMÉHO ČLOVĚKA, kterého máte ve vašem SEZNAMU ADRES. To je důvod, proč byste měli tuto zprávu poslat všem vašim kontaktům. Pokud se zobrazí zpráva s názvem
„WINDOWS LIVE AKTUALIZACE“,
NEOTVÍREJTE JI i když je odeslána od přátel
a okamžitě SMAŽTE!!
Je to NEJHORŠÍ VIRUS, oznámila CNN a byl klasifikován Microsoftem jako nejničivější virus, který kdy existoval. Byl objeven antivirem McAfee. NEEXISTUJE žádná možnost ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ pro tento druh VIRU.
Prostě ZNIČÍ a vynuluje PEVNÝ DISK!
POKUD TO DÁTE SVÝM KONTAKTŮM NA VĚDOMÍ, VŠICHNI Z TOHO BUDOU MÍT PROSPĚCH!!!

Tak se v hebrejštině označuje genocida Židů. Především pak ta, kterou realizovalo Německo, pod vůdcovstvím Hitlera a která je ve zbytku světa známá pod pojmem holocaust. Každý, kdo si přečte alespoň trochu pečlivěji Starou smlouvu, v češtině Starý zákon, čili onu rozsáhlejší část křesťanské a především katolické Bible, je udiven Bohem, s nímž Izraelité onu smlouvu kdysi uzavřeli. Jde doslova o boha Nenávisti, nikoliv jenem běžné netolerance. A takový bůh jim potvrdil, že si je coby národ vyvolil. V dobách, kdy veškeré lidstvo žilo v tenatech náboženských idejí až ideologií, vyznání, věrouk, či alespoň veleúcty k bohům, bylo vydávání se za národ vyvolený samotným nejvyšším, protože jediným Bohem, tou nejvyšší možnou formulací rasismu oné doby. Šlo-li pak o vyvolenost ze strany Boha vysoce nenávistného, pak to byl zákonitě rasismus nenávistný ke všem ostatním lidem světa. Z toho hlediska byl holocaust v mých očích vždycky sklizní setby zrna zasetého již Starou smlouvou. Tak to alespoň po celý svůj život vnímám. Tím se v mých očích uzavřel logický kruh jednoho dějinného koloběhu. Ovšem jenom potud, pokud by Židé v dalším toku dějů opustili ideu vlastní vyvolenosti. Což nikterak nevidím. Naopak jsem svědkem matoucí demagogie, líčící vyvolenost jako oběť, kterou Jahve na bedra Židů naložil. Jenže Stará smlouva mluví jasně o budoucím Židovském království, vládnoucím dokonce světu. V mých očích je každá ideologie, náboženské nevyjímaje, zhutněným světovým názorem elit daného společenství, skoro bez výjimky vždyy jejich vládychtivých elit. Ideologie vyvoleného národa je proto pro mne hlubinným přesvědčením jakési kasty vládychtivé elity Židů. Z toho mi v prvé řadě vyplývá zásadní Hitlerův omyl, když považoval všechny Židy za mocichtivé. Neměl likvidovat všechny Židy, neměl za nepřítele vyhlásit a považovat jen a jenom jejich mocichtivou elitu. Oproti němu jsem jist, čili bezvýhradně přesvědčen, že jediným nebezpečím pro existenci lidstva v současné éře zbraní hromadného ničení je každý, kdo touží po nadvládě nad jinými, každý mocichtivým člověk a to nejsou zdaleka jen příslušníci hebrejské krve. I když se někdy ukazuje, že mezi nimi je jich relativně nejvíce. A takoví musí být eliminováni za každou cenu. Pokud to lidstvo nebude umět změnou strukturu jejich mozků, tak bohužel se jich bude muset zbavit jako celých bytostí.

Včera jsem si, víc jak kdy jindy a popravdě řečeno tak zřetelně vůbec poprvé uvědomil, že dnešní Evropa je zásadně rozdělaná na dva tábory. Je rozdělena na ty, kdo konec druhé světové války považují za své vítězství a na ty, kdo ji považují, za svou porážku. Dělící čára při tom jde napříč národy a státy. V každém národě i státě jsou dneska takoví, kteří dobytí Berlína Rudou armádou považují za svou prohru. Dokonce se dneska jim podobní najdou i v samotném Rusku, kde si ale nedovolí veřejně ani pípnout, obzvlášť v tak emočně vypjatý den, jako byl včerejší „Děň Pabědy“. A naopak i v Německu jsou lidé, kteří považují kapitulaci hitlerovců za své vítězství. Současná situace poněkud připomíná bývalý třídní boj. Ten se také odvíjel uvnitř každého státu, každého národa. Jenže třídní boj nikdy nebyl tak zásadně existencionální až do vztahu život nebo smrt. V něm neplatilo to co v nacismu. Nacismus totiž likvidoval jednotlivé lidi, příslušníky nepřátelské rasy, národa či jiné skupiny, kdežto sovětismus likvidoval třídy. A to byl naprosto zásadní rozdíl. Každý příslušník likvidované třídy se stal automaticky příslušníkem třídy opačné, pokud se otevřeně nepostavil na odpor. Pak mohl být i fyzicky zlikvidován coby nepřítel většiny. Pravdou jedině je, že přechod z likvidované třídy k třídě většinové se neděl bezproblémově automaticky, ale v různých podmínkách jedinci museli projít jakousi karanténou, která neodpovídala současnému pojetí lidských práv a mnohdy převážně proběhla v rámci práva revolučního. Což platí při politických změnách naprosto vždycky i dneska – a ne že ne. Současné rozdělení Evropy je děsivé svou stále se stupňující agresivností, mediálně pěstovanou nenávistí a tím rostoucí nesmiřitelností až po doslovné antagonismy mezi jedinci a skupinami. Evropané by si ale podle mého soudu měli konečně uvědomit, na kterém kontinentu jsou usazeni a poctivě si vyhodnotit, zda zámořská supervelmoc by někdy šla do konfliktu s Ruskem či Čínou v zájmu někoho z Evropy. Zvláště pak v éře „America first“.

Přednostně. Devátý a ne osmý květen pro mne byl, je a vždycky bude dnem vítězství. Nezajímají mne jakési Zemanovy kotrmelce revidující dějiny napsané opravdovými vítězi, tedy Rudoarmějci, jediné války, kterou jsem prožil. Jakýsi chorobně ambiciózní přepisovač dějin, který se zvráceně chtěl, ještě coby nýmand, za každou cenu zapsat do historie, nedokázal svou iniciativou totiž nic jiného, než rozpliznout prožitky těch, kteří válku opravdu prožili. Říkám jasně, že lidi na našem kontinentě, v roce 1945 vůbec nezajímalo, kdy vojenští papaláši podepsali kapitulaci, či nějaký podobný akt. Oni si navždycky uchovají ve svých myslích den, kdy si konečně s úlevou vydechli a pocítili onen opojných zážitek života beze strachu, kterému tehdy jednoznačně říkali „svoboda“. Nikdy nezapomenou, že to pro ně bylo 9. máje roku 1945. A nikdy jinak. Ale nyní k těm myšlenkám, přesněji otázkám, které si od těch dob neustále kladu a nenacházím na ně odpověď. Divil jsem se a platí to až do dneška, dvěma klíčovým událostem. Za prvé. Nikdy jsem nepochopil zásadní Hitlerovo bláznovství, za něž jsem považoval válku proti Západu i Východu najednou. Německo bylo dostatečně silné, aby napřed porazilo Západ a teprve pak se vrhlo na Rusko. Ba ještě líp. Mohlo se s Ruskem dohodnout, že mu přenechá Asii a bude chtít volné ruce v Evropě. Dneska by byly na glóbu už jenom tři mocnosti Amerika na západní polokouli, skutečně tisíciletá Německá říše v Evropě, Africe a Blízkém Východě a v Asii Ruské impérium. Vedle těchto by Japonsko, Čína a Indie byly mocnostmi druhého řádu. Ale zpět k realitě tehdejší války. Za druhé. Nikdy jsem rovněž nepochopil, proč Japonsko nenapadlo Sovětský svaz spolu s Německem. Dneska by Rusko bylo pouhým Petrohradsko-moskevským proužkem země mezi Japonskou a Německou říší. Možná. Fakt, že Německo začalo válčit s Ruskem, aniž napřed porazilo Británii a že Japonsko nenapadlo SSSR, je v mých očích tak podivný, že velice často souhlasím s názory, že celou tu válku vlastně „někdo“ řídil. A to je pro mne úděsná představa, protože pak ten někdo může svět opět vést k podobně zhovadilé události. A to vůbec nemluvím o tom, že ten „někdo“ je největším zločincem dějin, protože má na triku smrt asi tak sto padesáti milionů lidí. A to v době, kdy nás na planetě bylo asi jedna a půl miliardy. Vynásobme si to pěti a máme představu, kolik by „nejaderná válka“ stála životů dnes. Minimálně tři čtvrtě miliardy. Kdo je věřící, ať se modlí k tomu božstvu, které řídilo onu válku, která před 73ti lety právě v tento den v Evropě skončila.

PS. Nedá mi to, abych po pravdě nepřipsal, jak to s tím datem dne vítězství celé vzniklo. Francouzi mermomocí chtěli být svým zástupcem rovněž podepsáni na berlínské kapitulaci. Aby se jejich reprezentant stihl dostavit, byl akt posunut až do pozdních nočních hodin, kdy už v SSSR, přesněji v Moskvě, bylo 9. května.

Při včerejším sledování uvedení V. V. Putina do úřadu prezidenta Ruské federace jsem si snad poprvé uvědomil celý smysl ceremonie, rituálů, tradice a symbolů pro život každého společenství. Pochopil jsem tím rovněž smysl svátků, ať již státních, církevních či ostatních. To všechno totiž upevňuje, ba dokonce tvoří, samotnou identitu každého společenství. Ovšem jenom tehdy, když jeho příslušníci se jich aktivně zúčastňuji. A dokonce ani není důležité, zda spontánně svobodně, nebo prakticky ze společenské, politické, či jiné povinnosti, plynoucí kupříkladu z členství v určitém spolku, sdružení, či jen regionální komunitě. Svátek, který lidé neprožívají jako nějakým způsobem výjimečný den, není vůbec svátkem. Ani fakt, že lidé mají pracovní volno, na tom nic nezmění. Ve sváteční den lidé musí dělat něco, co běžně, nebo dokonce po celý zbývající rok, nedělají. Jinak to jednoduše není ničím odlišený a tedy pro ně samotné významný den. Nijak se nedá odlišit od všednodenního žití. Proto dneska vnímám většinu svátků našeho kalendáře jako výplod elitářů, který ostatním lidem mnohdy ani nic neříká. Nadtož aby si ten den nějakým způsobem zvýraznili. Tak kupříkladu dnešek. Nic se neděje. Ani nějaká ta hloupá estráda kdesi v parku, či veselice na náměstí. Nikdo si nepřipomene, že už žijeme 73 roky v míru, což je v dějinách Evropy nevídané. Začíná být otázkou, zdali si to vůbec zasloužíme.

Ve dvanáct hodin moskevského času začala inaugurace Putina do prezidentského úřadu Ruské Federace. Sledoval jsem skoro hodinový pořad z RT. Základní dojem. Rusko je nejen obrovská zem, ale i sály Kremlu a jeho chodby jsou převeliké. Putin je zatím v kondici. Mluví tak, že mu i já rozumím. Při ceremoniálu po celou dobu všichni stáli. Nebylo v obou sálech ani jedno sedadlo. Putin hovořil asi čtvrt hodiny. Byl to čistě slavnostní projev. Světu nesdělil nic. Jen slíbil svým občanům, že bude dělat všechno, co je v jeho silách a čeho je schopen. Je to asi jediný člověk na planetě, který skutečně dělá dějiny. Naprostá většina politiků jsou totiž loutky a nic víc. Což se týká i toho „trampa“. Někteří politici jsou navíc manekýni  a všichni docela dobře placení.