Včera jsem si, víc jak kdy jindy a popravdě řečeno tak zřetelně vůbec poprvé uvědomil, že dnešní Evropa je zásadně rozdělaná na dva tábory. Je rozdělena na ty, kdo konec druhé světové války považují za své vítězství a na ty, kdo ji považují, za svou porážku. Dělící čára při tom jde napříč národy a státy. V každém národě i státě jsou dneska takoví, kteří dobytí Berlína Rudou armádou považují za svou prohru. Dokonce se dneska jim podobní najdou i v samotném Rusku, kde si ale nedovolí veřejně ani pípnout, obzvlášť v tak emočně vypjatý den, jako byl včerejší „Děň Pabědy“. A naopak i v Německu jsou lidé, kteří považují kapitulaci hitlerovců za své vítězství. Současná situace poněkud připomíná bývalý třídní boj. Ten se také odvíjel uvnitř každého státu, každého národa. Jenže třídní boj nikdy nebyl tak zásadně existencionální až do vztahu život nebo smrt. V něm neplatilo to co v nacismu. Nacismus totiž likvidoval jednotlivé lidi, příslušníky nepřátelské rasy, národa či jiné skupiny, kdežto sovětismus likvidoval třídy. A to byl naprosto zásadní rozdíl. Každý příslušník likvidované třídy se stal automaticky příslušníkem třídy opačné, pokud se otevřeně nepostavil na odpor. Pak mohl být i fyzicky zlikvidován coby nepřítel většiny. Pravdou jedině je, že přechod z likvidované třídy k třídě většinové se neděl bezproblémově automaticky, ale v různých podmínkách jedinci museli projít jakousi karanténou, která neodpovídala současnému pojetí lidských práv a mnohdy převážně proběhla v rámci práva revolučního. Což platí při politických změnách naprosto vždycky i dneska – a ne že ne. Současné rozdělení Evropy je děsivé svou stále se stupňující agresivností, mediálně pěstovanou nenávistí a tím rostoucí nesmiřitelností až po doslovné antagonismy mezi jedinci a skupinami. Evropané by si ale podle mého soudu měli konečně uvědomit, na kterém kontinentu jsou usazeni a poctivě si vyhodnotit, zda zámořská supervelmoc by někdy šla do konfliktu s Ruskem či Čínou v zájmu někoho z Evropy. Zvláště pak v éře „America first“.