Při včerejším sledování uvedení V. V. Putina do úřadu prezidenta Ruské federace jsem si snad poprvé uvědomil celý smysl ceremonie, rituálů, tradice a symbolů pro život každého společenství. Pochopil jsem tím rovněž smysl svátků, ať již státních, církevních či ostatních. To všechno totiž upevňuje, ba dokonce tvoří, samotnou identitu každého společenství. Ovšem jenom tehdy, když jeho příslušníci se jich aktivně zúčastňuji. A dokonce ani není důležité, zda spontánně svobodně, nebo prakticky ze společenské, politické, či jiné povinnosti, plynoucí kupříkladu z členství v určitém spolku, sdružení, či jen regionální komunitě. Svátek, který lidé neprožívají jako nějakým způsobem výjimečný den, není vůbec svátkem. Ani fakt, že lidé mají pracovní volno, na tom nic nezmění. Ve sváteční den lidé musí dělat něco, co běžně, nebo dokonce po celý zbývající rok, nedělají. Jinak to jednoduše není ničím odlišený a tedy pro ně samotné významný den. Nijak se nedá odlišit od všednodenního žití. Proto dneska vnímám většinu svátků našeho kalendáře jako výplod elitářů, který ostatním lidem mnohdy ani nic neříká. Nadtož aby si ten den nějakým způsobem zvýraznili. Tak kupříkladu dnešek. Nic se neděje. Ani nějaká ta hloupá estráda kdesi v parku, či veselice na náměstí. Nikdo si nepřipomene, že už žijeme 73 roky v míru, což je v dějinách Evropy nevídané. Začíná být otázkou, zdali si to vůbec zasloužíme.