Pokud je novinář svědkem vážného zdravotního problému jiného člověka, včetně svého kolegy a přítele, tak se chová jinak než obyčejný smrtelník. V prvé řadě si ho nafilmuje svým chytrým telefonem. Následně pošle foto, či celý šot na všechny adresy médií, které zná. Pak zavolá záchranku a jelikož nemá odborné znalosti první pomoci, tak v lepším případě se dívá na umírajícího a nebo si ho ještě párkrát vyfotí.

Od dětství, kdy jsem se seznámil s heslem na naší prezidentské vlajce, jsem ho doplňoval slovy: A lež zvítězí. Bez nějaké valné znalosti češtiny jsem vnímal, že heslo TGM, které v té době bylo i na vlajce Indie, poukazuje na neustálý a nikdy nekončící „boj“ o jakousi ideu pravdu. Zatímco jsem v jednotlivých konkrétních případech mnohokrát viděl, že zvítězila dobře promyšlená lež. Což hostuje v mých očích doposud.

Katastrofální volební propad ČSSD je o to horší, že do loňských říjnových voleb tato strany měla všechny čtyři nejvyšší ústavní činitele. Prezidentem expředsedu ČSSD, předsedou Senátu dlouhodobého člena ČSSD, předsedou Sněmovny zrovna tak a předsedou vlády dokonce jejího funkcionáře od chvíle obnovení její činnosti v roce 1989. Analytici všeho druhu už vyprázdnili útroby svých vědomostí, jimiž oblažili veřejnost mnohočetností důvodů pádu ČSSD. Nevšimli si však jednoho závažného, personálního. Sobotka se nejen netajil averzí vůči Zemanovi, ale stále víc a více ji zveřejňoval. Média uvedený spor osobností ihned uchopila a využila především proti Zemanovi, kterého líčila jako pomstychtivého starce. Jelikož Sobotku málokdo považoval za člověka, který by sahal Zemanovi alespoň pom kotníky, nebylo pro média těžké jej za zveřejňovanou averzí doslova zesměšňovat. Do podobné situace se pomalu dostával i předseda Senátu, který dokonce až do dnešních dnů pořád je stále víc a víc unášen pýchou plynoucí z jeho formálního postavení a ne z opravdového významu v české politice. Z této pseudopózy kritizuje Zemana, jehož dokonce veřejně nařkl z rozvracení ČSSD. Předseda Sněmovny je pak doslova „želé číslo 1“, které si v té hře ani nemohlo troufnout na usmiřování „rádoby velikánů“. Druhým hlavním důvodem pádu ČSSD, o němž se moc nemluví není to, že opustila voliče z dolní poloviny sociální tabulky, ale spíše eskapády Dientsbiera,Valachová, či Havlíčka, které se hodí možná do politiky Zelených, či Pirátů a ne do ČSSD. Z toho mi vyplývá, že ČSSD už nemá kam padat. To by totiž přestala existovat.

Štěch je příkladem člověka, který zastává funkci, na níž nedorostl. Už jako předseda odborů ukázal, že je neschopný takovou funkci vykonávat, protože nedokáže burcovat lidi. Velice se proto hodil panské třídě do tehdejší jejich hry na demokracii. Není divné, že jej nalákala do svého středu tradiční oportunistická partaj, sociální demokracie. Ta si vytipovala do funkce předsedy senátu Špidlu, jenže ten tajtrlík se nedokázal do senátu ani provolit. Vedení ČSSD narychlo tedy do této funkce nominovalo jinou, všeobecně známou postavičku. Štěcha. Ačkoliv je v Senátu už čtvrté volební období, tak ve své funkci prakticky nebyl vidět. Začal se zviditelňovat teprve tím, že se pozvolna přidával do antizemanovského tábora. Nedokázal se udržet a prezentoval své názory, zatím co jeho jedinou povinností je řídit, čili organizačně zajišťovat provoz jakési „rady moudrých“. V žádném případě nesmí takový funkcionář prezentovat své, navíc stranicky zabarvené názory na veřejnosti. V opravdu demokratických systémech by zvolený předseda Senátu i Sněmovny měli dokonce přerušit své členství ve straně, aby tak i formálně demonstrovali svou neutralitu a co nejvyšší stupeň objektivity. Jeho veřejné kritiky prezidenta jsou pak vrcholem jeho politického diletantství. On má , coby druhý nejvyšší ústavní činitel přece jedinečnou možnost přístupu k prezidentovi a tím šanci sporné věci si vydebatovat. Jenže to by musel být osobností formátu alespoň trošičku státnického a ne pouhým stranickým pletichářem. Zeman má naprostou pravdu. V parlamentní demokracii není místo pro senát, jakýsi to pozůstatek monarchismu v republikánském zřízení. Smysl má v prezidentském systému alespoň tak silném, jaký je v Rusku a samozřejmě v politickém systému USA. U nás je zbytečný a lze poměrně jednoduchou strategií jej nechat vyhnít. Stačilo by, aby se do volebního zákona kodifikovalo, že senátor musí být zvolen nadpoloviční většinou všech oprávněných voličů. Po každých senátních volbách by se o třetinu zmenšil počet senátorů. Výjimek by, alespoň v naší zemi asi vůbec nebylo, tak je senát u občanů v neoblibě.

Nechtěl jsem se již vracet k nedávné předvolební kampani, ale přece jenom to dělám, protože si chci ujasnit, jako to ve skutečnosti bylo se slušností Drahoše, o níž jeho fandové tvrdili, že je hlavní devizou v boji se Zemanem. Vezmu to jenom výčtem. Drahoš byl neslušný vůči občanům ČR už tím, že vůbec kandidoval. Bez jakékoliv zkušenosti z reálné politiky, bez znalostí společenských nauk a dokonce bez znalostí národohospodářství byl jen třtinou ve větru se klátící mezi všemi již se radujícími loutkovodiči. Moje dávná přítelkyně kdysi pronesla velkou moudrost. Slušným je člověk již od přirození. Nevím sice dodnes, jak to myslela, ale pochopil jsem, že je rozdíl mezi člověkem nadaným slušností a tím, kdo je slušný jenom díky absolvování několika Špačkových kurzů společenského chování či jen tanečních v pubertálním věku. Drahoš nebyl ze své podstaty slušným. Kdyby jím s přirozeností byl, tak by minimálně, několikrát se distancoval od sprostot, vulgarismů a nactiutrhání svého protivník, produkovaných svými podporovateli, sympatizanty, ba dokonce fandy. Doslova by pak zamezil své ženě, aby urážela Zemana řečmi o jeho zdravotním stavu a podle mne by jí úplně zakázal veřejné vystupován v kampani, protože kandidoval on na ne ona. V neposlední řadě po porážce by nejen pogratuloval, ale nabídl ruku ke spolupráci – co jsme si, to jsme si. Místo toho ale naopak vyzval své stoupence k dalšímu boji. Jen tato fakta mi stačí k tomu, abych tvrdil, že Drahoš nebyl slušňák, ale pouze slušně se chovající panák v běžných situacích. Opravdu slušný člověk se totiž projeví v krizových momentech, ve stresových situacích a pod tlakem. Ukázalo se, že v nich byl „křupan“ Zeman nakonec slušnější než jeho vyzývatel. Přímo učebnicově to Ukázalo jejich chování v posledních minutách duelu n ČT. Zeman voliče vyzval k účasti na hlasování Drahoš, mluvící po něm, opět jenom Zemana dehonostoval a ten na úplný závěr poděkoval moderátorce za velmi dobrou práci. Prostě formát. Od přirození. Mluvit o slušnosti podporovatelů Drahoše by bylo absolutní lží. Byla to banda nejhnusnějších fandů v dějinách politiky ČR.

Pan Robejšek v nedávno publikovaném textu se chopil tématu inteligence. Říká o ní mimo jiné, cituji: „Inteligence vypráví společnosti o tom co se děje a zároveň jí vnucuje, co si o tom má myslet. Je posedlá utkvělou myšlenkou, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí a že to co je správné mohou posoudit pouze oni sami…Inteligence byla vždycky menšina s velmi velkým vlivem. Ale postupně ztrácela kontakt s reálným světem a tím i s většinou společnosti. Velká část zejména sociálně-vědní inteligence se odcizila od společnosti a ta se o ni přestala zajímat“, konec citace. Úděsný průběh prezidentské předvolební kampaně ve mně oživil mou starou úvahu o klasifikaci inteligence. Vždycky jsem rozlišoval tři kategorie, normální, lumpeninteligenci a intelektuálskou luzu. Druhé dvě jsem považoval vždycky za odpad celé společnosti, čili za úpadkovou inteligenci. Nyní ale začínám rozeznávat tři kategorie úpadkové inteligence. Lumpeninteligenci, což jsou vzdělanci, kteří škodí své vlastní vrstvě. Vzorovým příkladem je třeba profesor Putna. Druhou kategorií je Intelektuálská luza, což jsou intelektuálové, kteří škodí celému společenství. Tady mi za demonstrační příklad již dlouho slouží europoslanec Štětina. Konečně třetí skupinou je degenerovaná inteligence, čili lidé, jejichž psychika neunesla tíhu vzdělanosti a stali se zuboženými duševními troskami vhodnými maximálně k roli „králových šašků“. Reprezentantem této skupiny je Jiří X Doležal (JXD). Tato zkratka by mohla být docela dobře standardem IQ dané skupiny. V mém dětství se takový lidem říkalo tichý blázen a od trvalého umístění v „blázinci“ je chránil fakt, že nebyli veřejnosti fyzicky nebezpeční.