PODIVNOSTI NEBO ZÁKONITOSTI?

Nečasova vláda ve svém programovém prohlášení sama sebe nazvala vládou rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci. Rozpočtovou odpovědnost v praxi realizovala osekáváním všemožných sociálních požitků, za které bojovaly více jak sto minulých let celé generace především odborářů, zaměstnanců a různých druhů socialistů. Právo v pojetí Nečasovsko-Kalouskovské kliky představovalo vyhlašování zákonů, kterými si vlivné, mocenské a vládnoucí vrstvy kodifikovaly svá privilegia a garantovaly naplňování svých zájmů. S korupcí si dlouho vláda nevěděla rady. A nebylo to proto, že za prvního antikorpučníka vybrala kdysi investigativního novináře, bez schopností jakéhokoliv organizačního fungování. Jakmile se ale ve vládě vytvořily skutečné podmínky účinného potírání korupce, začalo být dusno. Příliš mnoho lidí se cítilo ohroženo, takže bylo nutné proces zastavit. Vždycky jsem tvrdil, že veřejnost neuvěří ve stát práva ve stylu padni komu padni, dokud se do jeho sítě nezaplete někdo z vládnoucí ekipy a ne pouze z opozice, což byl případ Ratha. Tohoto faktu si jsou vědomi i ti, kdo jediní vládnou prostřednictvím „demokraticky“ zvolených politiků. Jakmile se cítí být opravdoví vládci ohroženi, vtáhnou do nebezpečné sítě někoho z vysokých politiků, čili své obslužné elity. Tak tomu bylo kupříkladu tehdy, když Zeman šel do vlády se silácky velkohubou akcí „čisté ruce“. Skuteční vládci mu v jejím rámci zlikvidovali ministra financí a chápavý Zeman sklapl kufry. Nečas hned od počátku svého předsednictví v ODS dostal od médií přezdívku „pan čistý“. Ten obraz byl ale pouze jednoúčelový, vymyšlený pouze pro předvolební klání. Což mělo vytvářet dojem, že se ODS zabavuje vlivu zbohatlíků, v řeči médií kmotrů. Jakmile se ale stal „nejvyšším“ exekutivcem, bylo bezpodmínečně nutné ušpinit ho, aby se rovněž srovnal do latě. To se plně nepovedlo. Bohužel pro něj si navíc neuhlídal iniciativy některých horlivých členů vlády, kteří vyměnili neschopného a tím nikoho neohrožujícího Johna. Ti totiž svým tlakem začali ohrožovat beztrestnost i oněch neviditelných, leč o to vlivnějších, nejvyšších vládců, jež řídí celý polistopadový systém pouze a jen korupčními triky. Jelikož si tato vrchnost nebyla jista už ani Nečasem, nechala jej zlikvidovat hned jak splnil to, co měl od ní uloženo, od penzí, přes trestní kodex až po restituce církvím. Současná aféra, či aféry, nejsou v mých očích tedy ničím jiným, než varováním pro celou třídu politiků od třídy nejvlivnějších vládců. Také proto byli do nastrčené sítě chyceni i tři poměrně významní poslanci.

VČERA VEČER UŽ TO NEČAS VZDAL

Jak je v oné straně zvykem, sám pro sebe se ptám, jakou trafiku za to dostane. Kdyby byl Nečas opravdovým, velkým hráčem, tak by si svou záchranu začal zajišťovat nejméně po tom, co byl prvním místopředsedou ODS „zvolen“ Kuba, čti prosazen skutečnými hybateli naší veřejné scény. Od zahájení policejního tyátru bylo podezřelé, že je vedena až z Ostravy, to aby komunikace byla složitější, s více prostředníky a složitějšími procedurami. Loutkovodiči našich hlavních politiků si tak zajistili přece jenom víc časového prostoru na své triky. Navíc oni operovali v Praze, čili „doma“, zatímco osoby činné v trestním řízení v naprosto cizím prostředí. Nejvíc podezřelé mi bylo propojení několika případů onoho příliš medializovaného policejního spektáklu, což byl můj první dojem, na který moc dám. Bylo jisté, že bulvár, který hlavně manipuluje s většinou obyvatel, svede všechno do jedné jediné stoky, která většinu lidí nejvíc zajímá, tedy do „sexuelní sféry“, kdo s kým, kdy a proč. Vládní koalice tak dostala od třídy svých chlebodárců jasnou šanci. Zbavte se hlavy. Dostanete možnost pokračovat a tím získáte ještě rok na vylepšování svého postavení vůči voličům. Zeman prakticky okamžitě veřejnosti sdělil, že pokud získáte 101 hlasů ve sněmovně, že vás nechá dál existovat. Pak to už bude záležet na vás, dosavadní vládní politici. My, kteří si vás vybíráme, platíme a jinak preferujeme, máme stejně ve hře už i další hráče. Podařilo se nám zásadním způsobem rozdělit ČSSD a Zeman?, ten pro své ambice udělá pro nás všechno. To máme přece už nejméně dvakrát vyzkoušené.

ZPRAVODAJSKÁ FRAŠKA JE POKRAČOVÁNÍM DLOUHODOBÝCH KARIÉRISTICKÝCH BITEK

Téměř před třemi lety se proflákla aféra kolem jedné majorky vojenského zpravodajství. Publicisté o ní psali jako o české Mata Hari. Tehdy celé instituci vojenského zpravodajství šéfoval nyní obžalovaný Páleník, kdysi úspěšný sportovec, později ještě úspěšnější vojenský velitel v Afghánistánu. Za ministryně Parkanové celou kauzu rozehrál a s největší pravděpodobností dozoroval, když ne přímo řídil. Během ní museli odejít ze služby tři generálové, kupodivu všichni, jimž se dávala šance dopracovat se až do funkce náčelníka generálního štábu. Zajímavé dále je, že prakticky ve stejnou dobu museli své posty opustit i další tři generálové, kteří měli rovněž podobné aspirace. Do situace zasvěcení tušili, že za tím vším jsou nezdravé ambice Páleníka, sportem vychovaného rváče v soutěži o co nejlukrativnější post. Když se na jeho místo dostal nedávno Kovanda, s vysokou pravděpodobností se začala připravovat akce pomsty, jakési definitivní likvidace Páleníka. Zaujalo mne totiž, že v policejním spektáklu mezi zatčenými byl i současný šéf vojenského zpravodajství Kovandy, který byl ale prakticky briskně propuštěn (hned v sobotu), i když nezbaven obvinění. Údajně proto, že se přiznal a bude spolupracovat, čili práskat na jiné. Je samozřejmé, že veřejnost se o podstatě a především o hlubinných proudech celého případu ve vojenském zpravodajství nedoví nic, co si tato vlivná smečka nebude přát. Soudu dobří vojenští advokáti vždycky lehce dokáží, že to či ono je v režimu utajení, takže se věc zamlží. Není vůbec podstatné, co policie údajně vyšetří a kdo, či co nakonec v celé sledovačské aféře bude souzeno a nakonec sankcionováno. Podstatné v mých očích je to, co jsem už napsal včera, že tato vedlejší, klaunovská a prakticky vykonstruovaná aférka je „čtenářsky“ lákavá pro bulvár a nejen pro něj, takže nakonec zastíní to hlavní, co je na současné politické sféře doslova nebezpečné, korupční propojení politické moci a světa byznysmenů. Pokud by kvůli takové prkotině nakonec padla vláda, byly vypsány nové volby, pak by šlo o největší absurditu Nečasova vládnutí. Ti opravdu mocní v zákulisí dokázali vládu po celé tři roky vždycky uchránit od pádu při jakémkoliv asociálním, nedemokratickém a jiném protilidovém konání, aby nakonec by museli spolupracovat při její likvidaci kvůli stupiditě jedné, do Nečase zamilované ženské a chorobně ambiciózního vojáka, odkojeného sportovní soutěživostí.

ČTRNÁCT VLÁDNÍCH KRIZÍ A PATNÁCTÁ OSTUDA

Dívám se do svého PC a spočítal jsem si, že Nečasova vláda prošla neuvěřitelným počtem krizí, napočítal jsem jich čtrnáct. Takže i kdyby premiér odešel z politiky, mohl by se prakticky u kterékoliv firmy ucházet o post krizového manažera. Má asi k tomu talent, nejen předpoklady vypracované dlouhodobou účastí na politických piklech. Akce, kterou zahájilo státní zastupitelství v Ostravě, na mne nedělá příliš dobrý dojem. Okatě z ní zavání amatérismus. A doslova mne rozesmálo, že jednou z kauz, které vytvořily stíhaný propletenec, je prý soukromá sledovačka. Nagyová, ředitelka kabinetu předsedy vlády, požádala vojenskou zpravodajskou službu, aby sledovala premiérovu manželku. Lepší fór z vládních kruhů jsem ještě neslyšel. Určitě máme zase světový primát. Premiér má tak oddanou podřízenou, že se mu snaží získat důkazy k rozvodu. A daleko nejveselejší je, že se našel u vojenských zpravodajců nějaký osel, který něco takového dokonce realizoval. Ať už se ukáže, že to bylo úplně jinak, či obvinění účastníci případ jakkoliv zamotají, podstatné je, že média a nejen ta bulvární, budou se vyžívat právě na této prkotině, či jí podobných, aby odvedla pozornost od opravdu závažných, jež budou na konkrétních příkladech prokazovat soumrak zastupitelské demokracie, spočívající v kartelizaci politických stran, čili jejich přímé propojení na bohaté občany, kteří si je platí jako služebné realizátory svých zájmů.

SVOBODA TŘEŠNIČKOU NA DORTU ŽIVOTNÍ ÚROVNĚ

Podle nedávného průzkumu agentury Levada, která hledala nejúspěšnějšího politika XXtého století, má v Rusku k Brežněvovi pozitivní vztah 56, Leninovi 54, Stalinovi 50, caru Mikuláši II. 48 a Chruščovovi 45 procent dotázaných. Jelcina hodnotí spíše pozitivně 22 a Gorbačova pouze 21 procent respondentů. Negativně hodnotí aktivitu Brežněva, jenž byl v čele státu v letech 1964 až 1982, pouze 29 procent dotázaných, v případě Lenina pak 28, Stalina 38, Mikuláše II. 21 a Chruščova 35 procent. Nikoho asi příliš nepřekvapí, že s Gorbačovem není spokojeno 66 a s Jelcinem 64 procent Rusů. Nejde při tom o nějakou výjimečnou změnu v myšlení obyvatel Ruska po zániku Sovětského svazu. V roce 2008 provedlo kupříkladu Všeruské středisko pro výzkum veřejného mínění obsáhlý průzkum, který se zajímal o odpověď na otázku, za kterého vůdce se Rusko nejvíc vyvíjelo tím správným směrem. Ve výčtu lídrů, pod jejichž vedením se Rusko vyvíjelo tím správným směrem, získal samozřejmě tehdejší prezident Vladimir Putin 80 procent a za ním se seřadili Leonid Brežněv (41 procent) a Vladimir Lenin (33 procent). O dva procentní body za nimi zaostali Josif Stalin a car Mikuláš II. Nikita Chruščov skončil s 29 procenty a Boris Jelcin s Michailem Gorbačovem si získali sympatie 17 procent dotázaných. V tehdejší anketě na druhé straně vévodil žebříčku vůdců, kteří vedli Rusko „špatným směrem“ Jelcin. Na čemž se shodlo 64 procent dotázaných a hned o procento za ním skončil Michail Gorbačov. Teprve za nimi následovali Stalin a Chruščov (42 a 41 procent) a Lenin a Brežněv (po 35 procentech). Nejméně „bodů“ v antirantingu nasbírali car Mikuláš II. (22 procent) a Putin s osmi procenty. V té souvislosti pouze vzpomínám, že koncem roku 2008 v Rusku proběhla anketa o nejvýznamnější osobnost v dějinách země. První tři jména byla: Alexandr Něvský, legendární panovník a vojevůdce ze 13tého století, Pjotr Stolypin, předseda vlády z počátku 20tého století, těsně před Stalinem, který v anketě velmi dlouho vedl, až proti tomu protestovaly různé lidsko-právní organizace. Závěrů z anket jsem si udělal několik. Pro mou osobu nejpříznačnější je pak názor, kterým je uveden tento text.

PŘEDVÁDĚNÍM SEBE AŽ K PREZIDENTSKÉ ORIGINÁLNOSTI

Zemanova ambicióznost jej mimo jiné hnala i k tomu, aby se snažil zapsat do dějin, aby zanechal za sebou alespoň nějakou stopu. Typickým příkladem tohoto jeho chování byl návrh změny termínu státního svátku připomínajícího konec druhé světové války. Od roku 1946 se slavilo ukončení války v našem státě celých čtyřicet let pořád 9. května, tedy v den osvobození jeho hlavního města, Prahy. Zeman argumentoval, že skutečným koncem války byla ale kapitulace německé generality do rukou spojenců, která se udála o den dříve, nikoliv jakýsi fakticky už „poválečný“, tedy opožděný příjezd tanků Rudé armády do Prahy, která se podle některých odborníků prý fakticky osvobodila sama s pomocí Vlasovců. Od té doby mnoho Zemanových činů bylo snahou o nové a nové zviditelňování vlastní osoby s jediným cílem – stát se nejvyšším. Nejlépe to bylo vidět na akci s autobusem Zemák, což byla jakási Zemanova spanilá jízda po zemích České republiky, v rámci předvolební kampaně. Už fakt, že propagandistické vozidlo se nazývalo podle jeho osoby a ne podle strany, které byl předsedou a za níž kandidoval do parlamentu, nejlépe dokumentuje, že svou osobu povyšoval nad stranu, o což mu opravdu šlo. Zvláště když si uvědomíme, že autobusem jezdili i další poslanečtí kandidáti ČSSD, kteří s ním vystupovali na předvolebních shromážděních. Ve chvíli, kdy se stal prezidentem, otevřel se před ním ten nejširší prostor k jeho předváděcí obsesi. Našel ho mimo jiné i ve snaze co nejvíce se odlišovat od svých předchůdců. První „originalitou“ se stala jeho prezidentská fotografie, díky níž si vysloužil přídomek „svatý“. Pokračoval pak oficiální prezentací „první slečny“, jako nějaký královský pantáta, nabízející dceru ženitbychtivcům. Je trapné, že on, který na každém kroku zdůrazňuje vzdělávání, dopustil, aby jeho dcera nedodělala ani gympl. Prý teď začíná zase studovat. Originálním se dělá i svou překotnou aktivitou, navíc ve věcech, v nichž ze své funkce nemá žádné pravomoci, takže pouze rozdává „cenné“ rady, aby se před lidem zase jen a jenom ukazoval a eventuálně později se vymlouval, že on chtěl to či ono, leč jiní mu to mařili. Jako první „lidem“ zvolený prezident, často zdůrazňující, že je plebejec by mohl být originálním prezidentem, kdyby onu poněkud nadbytečnou funkci, zbavil odéru „tatíčkovství“ a především postmonarchismu.

PŘÍKLAD INTERPRETACE NEDÁVNÉ MINULOSTI

Nikdy jsem nepovažoval dějepis za vědu, vyjma některých jeho pomocných technik, jako třeba archivnictví či archeologie. Historie byla v mých očích vždy pouze interpretací minulosti, sloužící doslova potřebám mocných v dané době. Nedivím se proto, když se v současnosti o velké části minulosti tvrdí až naprostý opak toho, co se o ní tvrdilo v dobách třídně nepřátelských dnešku. V sobotním deníku Právo napsal známý sloupkař Hanák text s názvem „Kolaps“. Vzpomněl v něm některé jevy či události z prvních let vlády komunistické strany. Zaujala mne jeho Interpretace poválečných měnových reforem. První byla vyhlášena hned prvního listopadu 1945. Ač trochu opožděně, přece jenom logicky. Bylo přece nutné zrušit oběh protektorátních peněz a především německých marek. Všechny peníze, které lidé přiznali, se jim měnily v poměru tři k jedné za nové československé koruny. Ovšem všechny lidem nebyly vydány, naprostá většina skončila na „vázaných vkladech“, které se později po přísných prověrkách mohly uvolňovat, ale pouze ve výši humanitární potřeby. Všichni totiž dobře věděli, že velké peníze po válce mohli mít jenom keťasové s potravinami, skrytí kolaboranti a jiní podvodníci, o čemž samozřejmě Hanák nějak nepíše. Zato se s neskrývanou nenávistí obul do reformy provedené v polovině roku 1953, kdy se vyměňovala na osobu jen malá částka v poměru 5:1 a vše ostatní 50:1. Hanák tvrdí, že byli okradeni především dělníci těžkého průmyslu a různé ty sirotčí a penzijní fondy. Samozřejmě pro takové tvrzení nemá číselné důkazy. I ti nejschopnější dělníci si za oněch osm poválečných roků mohli našetřit tak maximálně na nábytek, v žádném případě už ne na byt či dokonce dům. Mohli si našetřit na svatbu či jinou rodinnou událost, ale nikdy už ne na doživotní rentu. Po válce totiž bylo všechno nezbytné zboží na lístky, od potravin, přes textil. Později se trh začal dělit. Základní výrobky byly pořád na lístky a body, ale některé luxusnější se už prodávaly na tak zvaném volném trhu. Přesněji řečeno, dělník, který si chtěl koupit třeba rádio, tak za něj zaplatil pořádnou sumu. Mnohem vyšší cenu rovněž zaplatil za obyčejné potraviny, textil nebo boty, pokud je už nakupoval jaksi navíc, tedy ne na lístky. Takže dělníci těžkého průmyslu, kteří vydělávali víc, si mohli také víc dopřát. Vševědoucí Hanák při ochraně jejich zájmů navíc nějak pozapomněl na to, že právě oni měli dokonce na potraviny tak zvané přídavkové lístky, které představovali u masy prakticky dvojnásobnou dávku. Zato neopomněl napsat, že komunističtí funkcionáři při měnové reformě dostali o něco větší částky. Dneska už může plácat všechno možné, zvláště když neřekne kteří funkcionáři. Vím bezpečně, že mezi nimi nebyl nikdo, koho jsem znal. Díky dvojímu trhu se ovšem za oněch osm let začala vytvářet jakási vrstva zbohatlíků. Byli to ti, kterým se podařili utajit za války různé luxusní zboží, zlato a drahokamy a především pak takoví, kdo měli možnost podvádět a především za existence dvojího trhu šmelinařit. Nikdo nikdy neprovedl analýzu stavu, kolik lidí, kteří poctivě vydělali své peníze, bylo poškozeno měnovou reformou z roku 1953. Hanák tedy nemá vůbec žádná data o tom, zda bylo víc těch poctivých dělníků, nebo naopak oněch podvodníků všeho druhu. Jenže ono je to už šedesát let. Už není mnoho těch, kteří si to pamatují a nikdo z těch, kdo měl podklady k rozhodování. Takže už lze o minulosti žvanit cokoliv, nejsou-li průkazná data. I proto je kupříkladu důležité, provádět průzkumy veřejného mínění, či jen názorů. Aby se nemohlo v budoucnu tolik „vymýšlet“. V každé společenské nauce platí, že hypotézy se vytváří tak, že se odporující fakta zamlčují. V historii je tomu však daleko nejvíc. Takže ji považuji jen a jenom za vyprávění, jako z dob vytváření legend.

JEŠTĚ K VÝROKU ÚSTAVNÍHO SOUDU O MAJETKU CÍRKVÍ

V první den tohoto týdne bylo určitě nejdůležitější událostí V Česku rozhodnutí ÚS o majetku církví. Letmou poznámku jsem o tom napsal hned 3. června. Teď se k tomu chci vrátit podrobněji. ÚS jako instituce nepopřel, že patří k obhájcům moci antikomunistických vítězů, což značí, že jakékoliv ustanovení Ústavy interpretuje v jejich zájmu. Jeho příslušníci nesporně patří k nejvyšší střední třídě, takže soukromým zájmem ne-li každého z nich, tak určitě velké většiny je, udržet se za jakoukoliv cenu v této příjmové grupě co nejdéle. Každý jeho soudce/soudkyně je neoddělitelnou součástí obslužné elity stávajícího režimu. Musel/a to celým svým životem, nebo alespoň konáním v posledních dvaceti letech spolehlivě prokázat a dávat tím skutečným mocným záruku, že je bude bezproblémově obsluhovat. Čtyři soudci se vzepřeli většinovému verdiktu. Jsem přesvědčen, že skoro všichni další mají osobní názor v něčem odlišný od výroku. Jinak by ze zákona nevyškrtli hodnotící slovo „spravedlivé“, myšleny restituce. Tím jediným slovem říkají, že se nechtějí plést do hodnocení dějin, už jenom proto ne, že dobře ví, že je vždycky píší vítězové. Možná, že dokonce mnozí z nich předpokládají, že jen to jediné slůvko dává budoucím mocným vážný argument k tvrzení,  že majetek byl předán církvi sice legálně, leč podle práva vítězů, ale naprosto proti přesvědčení většiny veřejnosti, čili nelegitimně, tedy celkem nespravedlivě. Eo ipso, může být proto jednou odebrán a to dokonce bez náhrady. Kdo z dnešních mocných věří, že ještě v onom dálném roce 2043 se bude podle toho zrádného Kalousko-nečasovského zákona církvím něco platit, tak je daleko větším politickým idiotem, než ti, kdo věřili, že ÚS zákon v současné politické atmosféře zruší. Bude kupříkladu dostatečně legitimní, když budoucí moc vyhlásí plebiscit o majetku církví, i o tom prodaném. Pokud pak plebiscit většinou schválí, že majetek patří všemu „lidu“, pak se může opravdu splnit to, o čem zpívá Jarek Nohavica, cituji: „Jednou všechno, co nám vzali,/ zpátky k nám se přikutálí./ Zaklepe to u dveří, / smutný ten, kdo nevěří.“ Sociální inženýr Klaus autoritářským diktátem vytvořil první a základní třídu českého kapitalismu a politické pravice – boháče. Kalousek s Nečasem k tomu přidali novu skupinu vládnoucí třídy – katolicko-dukovskou církev.

JEŠTĚ KE VČEREJŠÍMU TÉMATU

Koncem příštího týdne se v Českém Těšíně a v Cieszyne uskuteční již 23. ročník tradiční a největší příhraniční akce, nazvané „Svátek třech bratří“. Fakticky je to slavnost připomínající zakladatelskou epizodu Cieszyna, ke které se především po roce 1989 otevřeně přihlásila i část „zaolzanských“ občanů, jak říkají území na levém břehu Olzy Poláci z jejího druhého břehu. Je skutečností, že oficiální instituce obou měst, po politickém převratu v ČR, se snaží spolupracovat v co nejširším měřítku a opravdu v zájmu obyvatel obou částí rozděleného Těšína. Mám však podivné tušení, že samotní naši tzv. „poláci“ stále oživují jiného ducha. Kupříkladu toho, který padesát metrů od řeky na jejím pravém břehu postavil pomník polským vojenským veteránům, kteří padli za svobodu Polska v různých bitvách světa. Mimo jiné jsou tam totiž jako takováto bojiště jmenovány i Bohumín a další dvě obce na území ČR, kde bojovali Poláci po skončení první světové války, než mezinárodní arbitráž přiřkla zmíněná území Československu. S čímž se naši fanatičtí „poloci“ nikdy nesmířili. Proto mimo jiné kupříkladu nedovolili, aby byla v parku T.G.Masaryka obnovena jeho socha, jež tam stála mezi válkami. Prý to zdejší menšinu uráží. Nakonec souhlasili alespoň s deskou s jeho portrétem, kterou Češi, jakoby natruc provedli skoro v životní velikosti. Takových epizod je podle mého soudu zbytečně hodně. Tak například v posledním čísle dvouměsíčního zpravodaje radnice v Českém Těšíně, nazvaném Těšínské listy se objevila podivná redakční oprava. Prý ve Wikipedii je nesprávně nazýván polský předválečný režim fašistickým. Většina historiků prý jej označuje za autoritativní. Docela by mne zajímalo, kdo tu většinu zjišťoval. Docela bych připustil, kdyby redakce konstatovala, že třeba polská historiografie prosazuje takové hodnocení. Ale většina?!!

KDO SEJE VÍTR?

Už za nadvlády KSČ byly na některých veřejných budovách Těšínska a Jablunkovska dvojjazyčné nápisy, především na školách s polským vyučovacím jazykem či na domech PZKO, čili Polskigo zvjonzku kulturalno osviatovego. Jejich výskyt byl tedy natolik sporadický, že nevyvolával žádnou odezvu u většinové části obyvatel. Je tomu však asi deset let, co si „Poláci“, žijící na Těšínsku, prosadili dvojjazyčné názvy ulic. Při tom se necitlivě do polštiny překládala i osobní jména českých historických osobností. To už mělo odezvu. Nejznámější se objevila kousek od našeho sídliště. Soukromý vlastník pozemku, na jehož plot město připevnilo dvě tabule s označením jména ulice, jednu v češtině a druhou v polštině, je doplnil na čtveřici, přidáním názvu v němčině a slovenštině. Mnoho lidí si to vyfotografovalo, radnice protestovala, ovšem nakonec tam všechny čtyři tabule zůstaly. Šlo přece o jeho majetek, tabule přesně odpovídaly normě a v Českém Těšíně bydlelo kdysi víc lidí mluvících německy, než polsky a dneska je zde snad také víc Slováků, než lidí mluvících polsky. A pro pos. Žijí tady vůbec Poláci? Mezi dvěma válkami měla polská vláda velké problémy se Slezskem. Jeho vůdci v Katovicích velice silně prosazovali autonomii Slezska a centrální vláda mu proto v mnohém ustoupila. Třeba existencí slezského sněmu. Na Slezsku se nemluvilo polsky, ale „po našemu“, čili „šlonsky“, a ve velké míře německy. Ale zpátky k současným aktivitám. Před třemi lety byly zavedeny dvojjazyčné nápisy i na železničních stanicích. Výsledkem bylo časté přemalovávání polských názvů, ba dokonce rozbíjení těch, které byly na svítících skleněných tabulích. Tehdy už jsem odpor proti „polským nápisům“ začal považovat za vážný. Letos byly zavedeny nové vlakové soupravy, v nichž se hlásí jednotlivé stanice. I v tomto hlášení se stanice oznamují v obou jazycích. To už považuji za směšné, nebo dokonce provokativní z české strany. Proč? Protože všechna ostatní hlášení jsou pouze v češtině, jen název stanice je v polštině (nehledě na to, že výslovnost je trapná). Každý místní obyvatel dobře zná češtinu a název stanice v „polštině“ fakticky nepotřebuje. Pokud by sem přijel rodilý Polák, s velkou pravděpodobností by českým větám v hlášení nerozuměl a název stanice prakticky jinak vyslovit nelze, než uboze popolštěnou češtinou. Čím víc se nad vývojem dvojjazyčnosti zamýšlím, tím víc ho vnímám jako fanatismus ze strany několika zdějších „poláků“, kteří nikdy neuznají, že toto území jejich vlastně nebylo, protože bylo Slezské.