Zemanova ambicióznost jej mimo jiné hnala i k tomu, aby se snažil zapsat do dějin, aby zanechal za sebou alespoň nějakou stopu. Typickým příkladem tohoto jeho chování byl návrh změny termínu státního svátku připomínajícího konec druhé světové války. Od roku 1946 se slavilo ukončení války v našem státě celých čtyřicet let pořád 9. května, tedy v den osvobození jeho hlavního města, Prahy. Zeman argumentoval, že skutečným koncem války byla ale kapitulace německé generality do rukou spojenců, která se udála o den dříve, nikoliv jakýsi fakticky už „poválečný“, tedy opožděný příjezd tanků Rudé armády do Prahy, která se podle některých odborníků prý fakticky osvobodila sama s pomocí Vlasovců. Od té doby mnoho Zemanových činů bylo snahou o nové a nové zviditelňování vlastní osoby s jediným cílem – stát se nejvyšším. Nejlépe to bylo vidět na akci s autobusem Zemák, což byla jakási Zemanova spanilá jízda po zemích České republiky, v rámci předvolební kampaně. Už fakt, že propagandistické vozidlo se nazývalo podle jeho osoby a ne podle strany, které byl předsedou a za níž kandidoval do parlamentu, nejlépe dokumentuje, že svou osobu povyšoval nad stranu, o což mu opravdu šlo. Zvláště když si uvědomíme, že autobusem jezdili i další poslanečtí kandidáti ČSSD, kteří s ním vystupovali na předvolebních shromážděních. Ve chvíli, kdy se stal prezidentem, otevřel se před ním ten nejširší prostor k jeho předváděcí obsesi. Našel ho mimo jiné i ve snaze co nejvíce se odlišovat od svých předchůdců. První „originalitou“ se stala jeho prezidentská fotografie, díky níž si vysloužil přídomek „svatý“. Pokračoval pak oficiální prezentací „první slečny“, jako nějaký královský pantáta, nabízející dceru ženitbychtivcům. Je trapné, že on, který na každém kroku zdůrazňuje vzdělávání, dopustil, aby jeho dcera nedodělala ani gympl. Prý teď začíná zase studovat. Originálním se dělá i svou překotnou aktivitou, navíc ve věcech, v nichž ze své funkce nemá žádné pravomoci, takže pouze rozdává „cenné“ rady, aby se před lidem zase jen a jenom ukazoval a eventuálně později se vymlouval, že on chtěl to či ono, leč jiní mu to mařili. Jako první „lidem“ zvolený prezident, často zdůrazňující, že je plebejec by mohl být originálním prezidentem, kdyby onu poněkud nadbytečnou funkci, zbavil odéru „tatíčkovství“ a především postmonarchismu.