Nikdy jsem nepovažoval dějepis za vědu, vyjma některých jeho pomocných technik, jako třeba archivnictví či archeologie. Historie byla v mých očích vždy pouze interpretací minulosti, sloužící doslova potřebám mocných v dané době. Nedivím se proto, když se v současnosti o velké části minulosti tvrdí až naprostý opak toho, co se o ní tvrdilo v dobách třídně nepřátelských dnešku. V sobotním deníku Právo napsal známý sloupkař Hanák text s názvem „Kolaps“. Vzpomněl v něm některé jevy či události z prvních let vlády komunistické strany. Zaujala mne jeho Interpretace poválečných měnových reforem. První byla vyhlášena hned prvního listopadu 1945. Ač trochu opožděně, přece jenom logicky. Bylo přece nutné zrušit oběh protektorátních peněz a především německých marek. Všechny peníze, které lidé přiznali, se jim měnily v poměru tři k jedné za nové československé koruny. Ovšem všechny lidem nebyly vydány, naprostá většina skončila na „vázaných vkladech“, které se později po přísných prověrkách mohly uvolňovat, ale pouze ve výši humanitární potřeby. Všichni totiž dobře věděli, že velké peníze po válce mohli mít jenom keťasové s potravinami, skrytí kolaboranti a jiní podvodníci, o čemž samozřejmě Hanák nějak nepíše. Zato se s neskrývanou nenávistí obul do reformy provedené v polovině roku 1953, kdy se vyměňovala na osobu jen malá částka v poměru 5:1 a vše ostatní 50:1. Hanák tvrdí, že byli okradeni především dělníci těžkého průmyslu a různé ty sirotčí a penzijní fondy. Samozřejmě pro takové tvrzení nemá číselné důkazy. I ti nejschopnější dělníci si za oněch osm poválečných roků mohli našetřit tak maximálně na nábytek, v žádném případě už ne na byt či dokonce dům. Mohli si našetřit na svatbu či jinou rodinnou událost, ale nikdy už ne na doživotní rentu. Po válce totiž bylo všechno nezbytné zboží na lístky, od potravin, přes textil. Později se trh začal dělit. Základní výrobky byly pořád na lístky a body, ale některé luxusnější se už prodávaly na tak zvaném volném trhu. Přesněji řečeno, dělník, který si chtěl koupit třeba rádio, tak za něj zaplatil pořádnou sumu. Mnohem vyšší cenu rovněž zaplatil za obyčejné potraviny, textil nebo boty, pokud je už nakupoval jaksi navíc, tedy ne na lístky. Takže dělníci těžkého průmyslu, kteří vydělávali víc, si mohli také víc dopřát. Vševědoucí Hanák při ochraně jejich zájmů navíc nějak pozapomněl na to, že právě oni měli dokonce na potraviny tak zvané přídavkové lístky, které představovali u masy prakticky dvojnásobnou dávku. Zato neopomněl napsat, že komunističtí funkcionáři při měnové reformě dostali o něco větší částky. Dneska už může plácat všechno možné, zvláště když neřekne kteří funkcionáři. Vím bezpečně, že mezi nimi nebyl nikdo, koho jsem znal. Díky dvojímu trhu se ovšem za oněch osm let začala vytvářet jakási vrstva zbohatlíků. Byli to ti, kterým se podařili utajit za války různé luxusní zboží, zlato a drahokamy a především pak takoví, kdo měli možnost podvádět a především za existence dvojího trhu šmelinařit. Nikdo nikdy neprovedl analýzu stavu, kolik lidí, kteří poctivě vydělali své peníze, bylo poškozeno měnovou reformou z roku 1953. Hanák tedy nemá vůbec žádná data o tom, zda bylo víc těch poctivých dělníků, nebo naopak oněch podvodníků všeho druhu. Jenže ono je to už šedesát let. Už není mnoho těch, kteří si to pamatují a nikdo z těch, kdo měl podklady k rozhodování. Takže už lze o minulosti žvanit cokoliv, nejsou-li průkazná data. I proto je kupříkladu důležité, provádět průzkumy veřejného mínění, či jen názorů. Aby se nemohlo v budoucnu tolik „vymýšlet“. V každé společenské nauce platí, že hypotézy se vytváří tak, že se odporující fakta zamlčují. V historii je tomu však daleko nejvíc. Takže ji považuji jen a jenom za vyprávění, jako z dob vytváření legend.