I WERICH ZTRATIL GLANC, ALESPOŇ V MÝCH OČÍCH

Ze zážitků roku 1968 si často vzpomínám na Werichova slova, člověk má žít tak aby neztratil glanc, i když nevím, zda je pronesl po vstupu vojsk, nebo už před tím. Vždycky jsem si Jana Wericha nesmírně vážil a dosud samozřejmě pořád vážím coby geniálního myslitele, znalce českého jazyka, neopakovatelného komediálního herce, skvělého mistra improvizace, dobrého manažera a producenta a občansky odvážného člověka. Včera večer jsem se však zaposlouchal do pořadu ČT2, nazvaného Hledání Jana Wericha. Nesnesitelně to stupidního antikomunistického pamfletu, který z Wericha dělal jen a jenom oběť režimu nadvlády KSČ. To mi samozřejmě u ČT už dávno nevadí, protože v té instituci vládne duch pokleslého intelektualismu od samých jejích počátků, konkrétně ve formě vlezdoprdelismus k mocným všech těch ustrašených figurek, hrajících si na rádoby tvůrce, protože by se jinde neuživili, nebo alespoň ne tak lehce a při tom vysoce nadprůměrně dobře. Zarazila mne však údajná citace z Werichových dopisů Voskovcovi. Konkrétně pak ta, v nichž doslova napsal, že mu bylo upřeno právo na práci. Že je jediný národní umělec, kterému bylo upřeno právo na národní umělcování. Vzpomněl jsem si totiž při tom jednak na sebe a své jednání a pak na jedno uřeknutí Horníčkovo. Pokud Werich skutečně napsal a myslel si to, co jsem se včera dověděl, pak v mých očích už není tím odvážným občanem, za kterého jsem ho vždycky, především za předválečné období považoval, tedy ztratil glanc. Kdybych já byl národním umělcem a cítil, že se nemohu dál jako takový chovat, tak bych s velkou chutí ten titul vrátil. Vždyť jsem něco podobného, samozřejmě v daleko menším udělal několikrát, tak jako jsem nejméně dvakrát dokonce odmítl ocenění od instituce či osoby, které jsem si nevážil. Jak jsem předeslal, vzpomněl jsem si při tom také na Horníčka, který kdysi o Werichovi napsal, že byl líný. A tady je asi jádro pudla. Werich byl až příliš poživačný a tak než by provozoval své národní umělectví v mezích mocenských pravidel, tak raději nedělal nic a užíval si rybaření, cestování a jiného. Sám jsem v jeho přítomnosti kdysi v baru Romano prohýřil celou noc. Opravdu mne nezajímá, zda Werich podepsal Antichartu, či ne, jak se kdysi dlouze debatovalo v našich pokleslých médiích. Ten údajně světoborný dokument byl stejně napsán v touze po mezinárodní zviditelnění hlavního autora a i mezi prvními mluvčími a jeho dalšími podpisovateli bylo dost naivů, kteří si mysleli, že měl opravdu nějaké hluboké lidské podhoubí, což není pravdou ani náhodou. V posledním považuji Werichovo tvrzení o tom, že mu bylo odebráno právo na práci dokonce za lež. Zvláště z úst studenta práv. Právo na práci mu nikdo nevzal. Mohl jít pracovat třeba do dolů, či kamkoliv jinam, kde by na něj tehdejší moc nedosáhla. Jenže on to nepotřeboval, on byl i za socialismus už rentiérem.

ČESKÁ KOPIE GORBAČOVA

Ještě před rozpadem Československa jsem napsal text, ve kterém jsem označil za největší urážku památky TGM, když někteří vlezanálisté pasovali Havla na pokračovatele díla prvního prezidenta našeho státu. Již tehdy jsem také napsal, že pokud vůbec je Havel srovnatelný s některým z předešlých prezidentů, tak jedině s Gottwaldem a to ještě při poctovém srovnávání z toho dělnický prezident vychází lépe. Ani jeden neměl akademické vzdělání a přesto si hráli na filosofy. Gottwald při tom alespoň nefantazíroval o jakýchsi duchovních silách ba až esoterismu, ale byl až Masarykovsky realistickým. Oběma k moci pomohla cizí mocnost. Ale Gottwalda aspoň k té roli připravila, ba doslova vyškolila. Oba pro nástup k moci poklesle využili vzedmutí emocí davu, jenže Gottwald je nezneužil pouze ke svým osobním cílům. Oba komplexně změnili stávající systém a to nejen politický, ale ekonomický, sociální v užším slova smyslu, ba dokonce společnostní, tedy sociální v širokém smyslu toho slova. Jenže Gottwald ve prospěch většiny, tedy mnohem demokratičtěji. Takhle bych mohl ještě pokračovat, ale to všechno už jsem jednou napsal a nehodlám se opakovat. Dneska chci k tomu jenom dodat, že Havel jako politik byl nakonec stejně neúspěšným, jako Gorbačov. Rozpadl se mu stát, do jehož čela byl postaven, národní bohatství země, vytvářené tři čtvrtiny století mu za jeho prezidentování rozkradli. A nakonec ubožácky, jako přičinlivý žáček, kterého chytili při lumpárně, všechno svádí na jiné. Dokonce si vymyslel blud o jakémsi mafiánském kapitalismu, což je jeden z mnoha jeho blábolů. Kapitalismus není mafiánský, mafiánská je politika a ta vznikla v systému, který tady Havel spustil. Takže doslova a do písmene platí na Havla stejný komentář, jaký jsem citoval včera o Gorbačovi.

NEJNEÚSPĚŠNĚJŠÍ POLITIK V DĚJINÁCH

Být vůdcem Sovětského svazu a přičinit se o jeho rozpad, docela dobře stačí k zápisu do světových rekordů. SSSR byl nesporně druhou největší mocností všech dob. Dokázat ji zničit ve válce by bylo určitě hodnoceno za největší vojenský úspěch. Že ji vlastní vládce zničil absolutně bez boje, je proto historickou raritou. Když se k tomu připočte, že v té době si jen 3 procenta jeho občanů přála rozpad Sovětské svazu a dokonce naprostá většina republik chtěla pouze jakousi formu konfederace, nikoliv rozpad státu, pak už jde o největší dějinný neúspěch vládce za celou historii lidstva. Dneska z rozpadu SSSR viní Gorbačev Jelcynovu touhu po slávě, jak to řekl ve svém rozhovoru s Mathiasem Scheppem osmého září letošního roku. Jeden z internetových komentářů k onomu rozhovoru mi hovořili ze srdce. Proto jej tady celý opisuji, cituji: Politování hodný chudák, diletant, hlupák, naprosto nevhodný k jakékoli státnické funkci. Agent CIA, nebo psychopat? Řekl bych, že byl spíš ztělesněním krize a nerozhodnosti komunistické strany Ruska po smrti Brežněva. Jedním slovem blbec. I z tohoto rozhovoru čiší Gorbačovova absence smyslu pro realitu. Gorbačov připomíná řidiče, kterého posadili za volant rozjetého autobusu a on místo aby kroutil volantem, tak na něj jenom hloupě koukal. A pak, když se autobus i s pasažéry vysekal, tak se začal vymlouvat, že kdyby s ním kroutil, tak by mohl třeba přejet kočku. Myslím, že je to dobrý rozhovor, položili mu správné otázky, jako například proč nešel Čínskou cestou. Jak se dalo čekat, z Gorbačova nic rozumného nevypadlo a ukázalo se, že je to jenom ješitná, nabubřelá nula. Snad nejtragičtější na tomto člověku je to, jak se snaží ze svého grandiózního historického neúspěchu dělat úspěch a urputnost s jakou se snaží o tom přesvědčit sám sebe. Konec citace. Já bych se pouze pokusil shrnout hodnocení Gorbačova. Byl od počátku příliš okatě pyšný na to, že je nejmladším tajemníkem strany už v Stavropolu a později dokonce nejmladším členem politbyra ÚV KSSS. Už tehdy mu to stouplo do hlavy, jak se lidově říká, čehož si povšimly západní rozvědky. Ty proto doporučily západním politikům hrát na strunu Gorbačovocy ješitnosti, slavomamu a ambicióznosti. Záměrně tak posílili v Gorbym pocit až božské vševědoucnosti a z ní plynoucí všemocnosti, se kterými pak doslova bez rozmyslu rozjel perestrojku (hospodářský voluntarismus) a především nekontrolovatelnou glasnosť (politickou anarchii). Přiznám se, že nedovedu pochopit, proč nebyl souzen za velezradu (rozbití státu), za zločin destrukce hospodářství a za ještě větší zločin uvalení desítek milionů lidí do bídy. Asi proto, že veřejnost v Rusku ví, že ani ten nejdrastičtější trest smrti realizovaný kupříkladu podle pravidel katovského umění čínských císařů, by nebylo dostatečným trestem za všechno utrpení, které lidstvu, dokonce celého světa způsobil a bohužel ještě způsobí.

A JE TO TADY

Již velice dlouhou dobu čekám, kdy začne frontální útok na severoevropské země, které jsou považovány za bašty sociálního státu, ba dokonce se v jejich případě mluví o socialistickém kapitalismu. Dneska se ve zprávách světových agentur objevila na první pohled nenápadná informace o runu na banky v Lotyšsku. Lidé prý již vybrali peníze z bankomatů a stojí teď ve frontách před bankami. Ty banka jsou totiž švédské Swedbank či SEB a dánské, jako kupříkladu Danske Bank. Vládní moci se zatím nedaří situaci v zemi uklidnit. Lidé totiž nemají vysoké mínění o důvěryhodnosti bank, díky nedávnému nucenému uzavření banky Latvijas Krajbanka, jíž byly prokázány podvody. Když k tomu připočteme krach banky Parex Bank v roce 2008, ani se není Lotyšům co divit. Globální spekulanti jak se zdá konečně našli slabé místo v krunýři severského socialismu. Jestli se celosvětové finanční oligarchii skutečně povede rozvrátit poslední fungující sociální státy, pak už Evropské občanské společnosti nezbude nic jiného, než jít do otevřeného střetu. A to bude vyžadovat obrovské a především dlouhodobé oběti. Sociální státy se v Evropských národních státech tvořily skoro sto let a za jejich vznikem stály desítky životů předních aktivistů a tisíce mrtvých při davových akcích, nehledě na dlouholeté utrpení milionů. Od poslední dekády minulého století byl globálně zahájen kontrarevoluční útok na sociální, podle konzervativců prý poskytující příliš mnoho dobra. Zmíněný atak se v těchto letech dovršuje. Novou generaci zaměstnanců, drobných podnikatelů či řemeslníků proto čeká dlouholetý boj za sociální práva v globálním měřítku. Což bude stát mnohem větší oběti, než všechny dosavadní revolty v dějinách.

DRUHÝ PŘÍKLAD CYNICKÉHO VÝSMĚCHU

Klaus při své poslední návštěvě v Ostravě označil v přednášce na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské-technické univerzitě bezplatné vysokoškolské studium za parazitování studentů na zbytku společnosti. To řekl ten pravý. Klaus totiž celý svůj život parazitoval na společnosti. Vystudoval za nadvlády KSČ, tedy zadarmo. Pracoval na vědeckém ústavu akademie věd, tedy v organizaci živené z rozpočtu, tedy z daní. Krátkou dobu byl zaměstnancem banky, ovšem socialistické, která byla fakticky součástí rozpočtu země. Pak šel do Prognostického ústavu, kde opět pracoval na postu čistě rozpočtovém. Po odchodu do politiky už byl jen a jenom parazitem na společnosti a dokonce hned mnohonásobným. Nejvíc tím, že společenství Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a dokonce i těch Romů ukradl veškerý společný majetek, který podle kontrarevolučního mustru prošustroval, takže nynější stát nejenže nemá na neplacené školství, ale ani na zdravotnictví, penze, ba dokonce ani na kvalitní péči o nemohoucí. Jeho vystoupení v Ostravě tak patří buďto do celé řady výroků z poslední doby, které už jsou cynickým výsměchem vítěze přesvědčeného o své nepostihnutelnosti, nebo dokonce výplodem chorobně postiženého mozku. Tomu druhému by nasvědčoval fakt, že od polistopadových dnů lze vysledovat rostoucí ztrátu sebekontroly u člověka původně jenom nepřiměřeně svým schopnostem sebevědomého, samolibého, ješitného a pouze již tehdy chorobně ambiciózního.

PRVNÍ Z HYENISTICKÝCH ZÁKONŮ NEPROŠEL

Senát vrátil sněmovně zákon, jehož hlavní prosazovatelkou a jednou ze dvou autorek, byla rasistka Řápková, mimo jiné absolventka právnické fakulty v Plzni, která si kupříkladu nepamatovala ani na adresu této školy, ba ani na jméno některého profesora. Předmětem zákona bylo povolení exekucí i na sociální dávky v hmotné nouzi. Na přehlasování senátního veta je zapotřebí, aby pro návrh hlasovalo alespoň 101 poslanců. Nehlasovalo. Velká část koalice se zdržela a pět členů TOP09, včetně předsedy Schwarzenberga, dokonce hlasovala proti. Zákon by fakticky pro vylepšení rozpočtu nepřinesl vůbec nic, protože by peníze zchlamstli exekutoři, takže se nelze mnohým škrtičům lidu divit. Ovšem citlivý politik cítí, že jde o šťouchanec do ODS, protože šlo o poslaneckou iniciativu právě poslankyň této strany. No, alespoň že vnitrokoaliční šarvátky ochránily nejchudší z chudých.

PEHE V PROTIVLÁDNÍM ZANÍCENÍ ŘÍKÁ VÍC, NEŽ CHCE

Dneska na webu Deník Referendum uveřejnil populární politolog Pehe, ve svém pravidelném článku, několik zajímavých tezí o demokracii. V prvé řadě označil současně dominující politický systém Západu za liberální demokracii. A navíc dokonce píše o jakýchsi neliberálních demokraciích. Nechtě tím dává za pravdu ideologům bývalé moci, kteří politický systém Západu nazývali pejorativně buržoazní demokracií a svůj vlastní systém pak lidovou demokracií. Vždycky jsem tvrdil, že sousloví lidová demokracie je hloupý, protože přeloženo jde o lidovou lidovládu, což je nesmysl. Teoreticky. Prakticky to tak velký nesmysl není, jak se ukazuje především v posledních letech. Přichází na to i Pehe, který musí přiznat, že procedurální složka liberální demokracie ve své formě zastupitelské demokracie zprostředkovávané soutěží politických stran, je naprosto pro celý systém nedostatečný. Aby byl alespoň funkčně demokratický, musí být spojen se silným státem, existencí velkého množství spolků občanských iniciativ, médii s funkcí kontrolora moci, vládou práva a dokonce tržního hospodářství. Pokud nejsou tyto instituce dostatečně vyvinuty k samostatné a svobodné činnosti, tak celý systém degeneruje na diktaturu. Žádné volby, ale celý komplex složitě propojených institucí, to je podle Peheho teprve liberální demokracií. Jenže. Pokud musí mít demokracie nejen nějaký přívlastek, ale především celý soubor institucí, proč by nemohla existovat třeba neliberální demokracie s přídomkem socialistická demokracie, opět samozřejmě doplněná širokým spektrem naprosto jiných, jen pro ni nezbytných institucí?

PŘÍKLAD CYNICKÉHO VÝSMĚCHU

Dneska byl na webu Parlamentní Listy zveřejněn text o rozhovoru s exministrem Dlouhým. Na tomto místě uvedu jen dvě jeho tvrzení. Podle prvého prý za současnou dluhovou krizi v naší zemi jsou spoluodpovědni všichni občané, především svým vysokým konzumem, a dokonce prý na dluh. Od člověka, který patřil do nejužší skupiny politiků, kteří uloupili veškeré národní bohatství a podle kontrarevolučního práva ho přidělili svým kamarádům, za pakatel prodali cizincům, či jen tak sprostě zašantročili, takové prohlášení už není drzostí. Je to cynický výsměch sebejistého vítěze, který si je vědom své nepostižitelnosti. V druhém případě řekl, že základním lékem na krizi je, aby si stát ohlídal nezneužívání všech sociálních výdajů, od sociálních dávek, přes příspěvek v nezaměstnanosti, zdravotní a nemocenské pojištění, až dokonce po penze. Tvrdím odpovědně, že všichni tito lidé dohromady za celých deset let nejsou schopni ukrást státu tolik, kolik mu uloupil svými rozhodnutími za jediný měsíc sám Dlouhý v ministerské funkci. Dlouhý je v mých očích neformálním agentem Západních finančních institucí, kterým se stal už v dobách svého studia mimo hranice ČSSR. Za tím účelem dokonce vstoupil do KSČ, aby se dostal do co nejužšího grémia lidí, vytvářejících podklady pro celostátní ekonomická rozhodnutí. Jeho kumpán Klaus se stal prokazatelným velezrádcem této země až v prvých listopadových dnech roku 1989, zatím co Dlouhý jim tehdy byl už celých dvacet let. Havliánští kontrarevolucionáři Klause nechtěli do vlády a tak ve své chorobné ambicióznosti sám navštívil velvyslanectví USA v Praze, kde do protokolu prohlásil, že dokáže převést ČSSR komplexně do vlivu USA. Klaus s Dlouhým už na Prognostickém ústavu tvořili základ kliky, které se neřeklo jinak než Gang čtyř. Což v mých očích znamená, že jeho šéf Komárek dobře věděl, co jsou zač. Mám proto oprávněné podezření, že jako místopředseda Čalfovy vlády jim utvořil dokonce prostor, pro jejich pozdější ekonomické řádění.

SKONČÍ EVROPA, NEBO NADVLÁDA DOLARU?

V žádném případě se nemíním ani pokoušet o systematičtější názor na bitku finančníků na globálním poli. Jedno je mi ale jasné, co by si měli laskavě uvědomit všichni Evropané. Pokud eurozóna selže, tak se Evropa stane chaotickým územím navzájem se rdousících států, které samozřejmě nebudou hrát na globálním poli žádnou roli. Evropa se v zájmu své záchrany v boji s dolarem měla rychle spojit s novým hráčem na globální šachovnici, jímž je bezesporu uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Pokud tak neudělá v nejbližším období, pak se vytvoří rozhodující antiamerické uskupení v Tichém oceánu. Evropa se pak bude muset postarat alespoň o to, aby na jejím území nedošlo k válce, která by mohla zapálit celosvětový konflikt, jenž by se vybil zase na jejím území. Pokud je válka nevyhnutelná, jak tvrdí různí novodobí proroci, pak by se měla za každou cenu přenést na území USA. Jenom tak se totiž vytvoří výchozí situace pro globální změnu současně dominujícího systému.