Perex.

     Titulkem vyjádřený vztah byl už v dětství mým velkým problémem, až do doby plné zralosti. Sice po většinu dalšího života u mne neexistoval, leč v posledních letech se v globalizující se společnosti stal natolik frekventovaným, že ke konci svých dnů, pociťuji nutkání si jej shrnout a vyrovnat se sním.

Dětství.

První mé setkání s genderovým problémem, tehdy se mu říkalo již feminismus, čili boj žen za rovnoprávnost mne zastihl, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Bylo to na Velikonoční pondělí, kdy jsem jako klučík ještě v předškolním věku musel chodit po tetičkách, na „mrskut“. Odmítl jsem někam jít, bít tety po sukních „tatarem“ a odříkávat při tom debilní říkánky, abych si za to vykoledoval nějaká vajíčka, sladkosti a jiné, což jsem dokonce považoval za ponižující žebrání. Za vzpouru, naprosto nepochopitelnou pro mou matku, jsem napřed tím tatarem byl seřezán sám, čímž byla má vůle zlomena. Ale když tety viděly, jak s brekem plním svou příbuzenskou povinnost, na příští rok už se asi s matkou dohodly, že mé nekoledování nebudou brát jako porušení příbuzenských zvyklostí, takže jsem pak již nikdy nechodil s pomlázkou, ani později tady ve Slezsku holky a ženy polívat. .

Od onoho prožitku ve mně navždy zůstal jakýsi nedefinovaný osten mně nepochopitelného chování mladíků vůči děvčatům a mužů vůči ženám.

     Za celý svůj život jsem už nikdy, tedy ani v dospělém věku, nepodlehl svodům kratochvíle Velkonočního pondělí, i když jsem nikdy nikomu včetně svých potomkům nebránil, aby si jí užívali. Pokud v současnosti v cizině, či dokonce u nás se najdou lidé, kteří odsuzují tento starodávný lidový zvyk, stavím se paradoxně a o to víc rozhodně, na stranu jeho uchovávatelů. Řeči o jakémsi páchání násilí na ženách, ba dokonce o porušování lidských práv nepovažuji pouze za ubožácké pokrytectví, ale za chování nebezpečných extrémistů jakési nové, zvrhlé ideologie.

Na přelomu dětství a mládí.

S nástupem vlády KSČ jsem se poprvé setkal s idejemi o rovnoprávnosti žen. Moc jsem je nevnímal, protože v době puberty a následné životní etapy jsem ve vztazích k dívkám a ženám řešil svůj mnohem zásadnější a především komplexnější problém.

V reálné praxi jsem na něj ale narazil, když mi ještě nebylo šestnáct. O prvních pololetních prázdninách na hornické průmyslovce jsem, jako uvědomělý svazák, šel na uhelnou brigádu, když byl tak zoufalý nedostatek uhlí, že ani na internátu nám netopili. Vybral jsem si tehdy největší a nejmodernější důl ostravské části revíru. Na dole Zárubek, jak se ta šachta jmenovala, jsem znal „šichmajstra“ který rozděloval havířům práci a ten mne přidělil jako pomocníka havíře, přesněji havířce. Ano. Tehdy byla ona podivná doba, kdy každý kariérista převelice aktivisticky kopíroval „zkušenosti“ Sovětského svazu do života u nás. V tomto konkrétním případě si nikdo z našich iniciativních kopírovatelů SSSR neuvědomil, že po válce byla v oné zemi světlých zítřků tak zdecimovaná mužská populace, že zemi nezbývalo nic jiného, než posílat ženy i rubat uhlí, což se vydávalo za příkladný vrchol rovnoprávnosti žena a mužů. Naprosto scestně samozřejmě.

Nepamatuji si, jak se můj „havíř“ s vaginou jmenoval., ale prohlašuji, že jsem se jen málokdy za svůj celoživotní úděl havíře tak nadřel, jako s ní. Byl to nejen v mých očích doslova ženský obr, ale velice zkušený havíř, takže dokázala se sbíječkou v ruce narubat tolik uhlí, že…jsem se styděl, když pak vzala ještě lopatu a pomáhala mi ho naházet na dopravník. I když jsem byl na práci v dole už zvyklý, přece mi jenom nějak vadilo, že jsou v podzemí ženy. Už jenom kupříkladu pro potřebu vykonávání fyziologické potřeby“.

Směnmistr asi dobře věděl, proč právě mne, sice věkem už mladík, ale věděním děcko, přidělil jako pomocníka ženské. Ani dnes o ní nedokážu říct, že šlo o děvče, i když vím, že byla svobodná a velmi mladá. Jen si uvědomuji, že jsem si ji ohodnotil sloganem „kdyby mi jednu ubalila, ta prožiju konec života v kotrmelcích“.

Jak jsem ale napsal, něco mi na přítomnosti žen v hlubinných dolech pořád nesedělo. Velice brzy se také ukázalo, že toto kopírování našeho nového velkého  vzoru bylo nesmyslem. V dolech je tma a obrovské množství prostor, kde se lze skrýt, třeba i se sexuální aktivitou. Ta byla nejen velkou ztrátou pracovního času, ale především zdrojem nebezpečí pro důlní provoz. Takže. Jestli se dobře pamatuji, tak práce v podzemí dolů byla ještě tentýž rok Báňským Úřadem u nás jednou pro vždy prostě zakázána a šmitec. V mých očích dodneška správný postoj k pseudorovnoprávném postavení žen ve společnosti.

Debilní žadatel o uzavření manželství.

Mé myšlení, ale především chování, ve věci vztahu mužů a žen se vyvíjelo celkem „zdravě“, čti konformně k době, leč zase, jako u toho „mrskutu“ v dětství, mi něco pořád vadilo. Což se provalilo, když jsem vstupoval do manželství. Připadalo mi poněkud ponižující pro mou milovanou, aby po svatbě nosila příjmení, označující ji, jakoby byla mým majetkem. Jakápak Hošková. Na protest vůči, podle mne, takovému ponižování žen, jsem na úřadě žádal, abych mohl nést jméno mé nastávající. Úřednice se proti tomu dost ošívala, a když žádala jasně, jaké jméno chci mít zapsáno v občanském průkaze a já řekl Stanislav Mertové, tak napřed zalapala po dechu, pak mi řekla že jsem debil a už se bavila jen s mou snoubenkou. Tím skončil můj jediný protest proti nerovnoprávnosti žen v mém poněkud pomateném pojetí.

Celý další život jsem už necítil potřebu protestovat ve věci rovnoprávnosti žen a mužů. Za nadvlády KSČ mi nevadilo, že se neslavil svátek matek a s velkou pompou naopak Mezinárodní den žen. Navíc jsem celý život pracoval v hlubinných dolech a tak problém rovnoprávnosti se mne nedotýkal.

Mé celoživotní vnímání problému rovnoprávnosti žen s muži.

Celý život mi naopak vadilo angažmá žen v několika činnostech, tak jako mně v mládí vadilo, že pracovaly v hlubinných dolech. Zásadně jsem nesouhlasil s tím, že se ženy stávaly profesionálními vojáky. V mých očích bylo, je a vždycky bude zrůdné, když žena jako životodárná bytost se angažuje v systému zabíjení lidí. Účast žen ve válce mi připadala přirozená, ale zásadně ne přímo v bojích, ale v týlu, kde byla při počtu zabitých mužů naprosto nepostradatelná, od zdravotnictví přes zásobování po dokumentaci, zpravodajství a další.

Osobně mi rovněž vadily ženy v horolezectví, které jsem dlouhodobě provozoval. Považoval jsem ho a dodnes považuji svou podstatou za tak namáhavé až extremní, že ženský organismus mu nemá být vystavován, pokud to není nějak nezbytné, jako třeba při kosmonautickém průzkumu. Jinak mi angažmá žen ve sportu prakticky až do nedávna nevadilo. Naprosto ale odmítám, když ženy provozují vrcholový, ba dokonce profesionální box a jemu podobné asijské úpolové odrůdy jako třeba kickbox. To považuji doslova za zhovadilost.

Soudobé motivace k vyjádření se k problému.

Až donedávna jsem nepociťoval žádné nutkání zamýšlet se nad realizací rovných práv žen a mužů, ani dokonce pod vlivem současně probíhající planetizace lidské civilizace, jež se projevuje celou řadou nejenom nových jevů, ale dokonce celých ideových soustav, až ideologií coby návodů k jednání. O čemž pojednám v další části svého blogování.