JÁ A FEMINISMUS (II.)

Jak už jsem včera naznačil, za celé aktivní období svého života jsem nepociťoval žádný důvod nějak se vyrovnávat s „ženskou otázkou“. V celé naší společnosti vztah mužů a žen fungoval velice podobně jako v předchozích dobách a tak nepřiváděl příslušníky ani jedné strany vztahu do „pomykova“, jak pěkně říkají Slováci.

Všechno se změnilo s převratem nejen politickým, ale se změnou celé kultury Západu, s níž se neustále, leč dost marně, snažíme ztotožňovat. Do naší společnosti doslova vtrhly všechny problémy provázející neodpovědně bezbřehého pojetí svobody, pokrytecky maskované rouškou demokratické mytologie a opřené o moderní náboženství lidských práv.

Homosexualismus.

Do svých šestnácti let jsem vůbec nevěděl, že existují jacísi homosexuálové. I když jsem se s tím jevem pak setkal, tak ve mně nikdy nevzbuzoval ani žádné emoce, ani rozumové reakce. Vzal jsem ho jako minimalistickou skutečnost, jež mne víc nezajímala. Za celé období si vzpomínám pouze na jeden zážitek. Když jsem se stal sólistou našeho folklorního souboru, začal jsem se zdokonalovat v tanci všeobecně a vyjednal jsem si trening s baletním souborem v Ostravě. Tam bylo zajímavé, že koupelny byly společné, pro muže i ženy. Jednou, když jsme se s kolegou ze souboru tam po študýrce sprchovali spolu s baletkami, tak jsme po nich samozřejmě chlapisky koukali. Jednou se náhodou na nás díval šéf baletního souboru, tehdy všeobecně známý homosexuál Emerich Gabzdyl a s tónem své odchylky a především neskrývaným pohrdáním procedil mezi zuby: „Ubozí normálové“. Čímž nás dva jednak umravnil, ale i tak trochu naštval.

Nikdy mně homosexualita mužů nevadila. Pěkným ženám lesbičkám jsem se snad někdy trochu podivoval, ale to tak bylo asi všechno. Odsuzoval jsem jen a jenom násilí homosexuálů, stejně jako každé sexuální násilí

Vadí mi proto v současnosti, a to zásadně, homosexualismus. Jakási kvazi ideologie, která se tváří jako hnutí na ochranu menšin. Dokázal jsem tolerovat první Street Pride a podobné festivaly „gejů“. Uznával jsem totiž, že po létech ústrků, potírání, ba dokonce trestního stíhání, mají nárok na radost z nabyté svobody. Ovšem jakmile v celé společnosti se stala tolerance jejich odchylnosti běžnou a většinovou, dokonce zákonem chráněnou, neviděl jsem důvod pro veřejnou prezentaci jejich sexuality. Odsuzoval bych totiž každý projev sexuality na veřejnosti. Ta je totiž výsostně soukromou aktivitou. A tak by to mělo opravdu zůstat.

Považuji proto zásadně za scestné, aby jakékoliv menšiny si přisvojovaly naprostou rovnoprávnost s většinovou společností. Tak jako jedinec trpaslíčího vzrůstu nemůže soutěžit ve skoku vysokém s dlouhánem, tak stejnopohlavní dvojice, která nedokáže zplodit dítě, by si neměl činit nárok na jeho výchovu.  Měla by s pokorou přijmout svůj stav a najít si jinou podobnou realizaci. Třeba dvojice mužů by mohla vypomoci vychovávat osamocené matce, či dokonce vdově, jejího syna. A podobně. Neodmítám úřední registraci svazků homosexuálních párů, leč ji považuji za nadbytečnou. Stačilo by, aby u notáře uzavřely smlouvy pro případ rozchodu.

Genderismus

     Tak jak mi vadí homosexualismus a nevadí homosexualita, tak podobně je to s genderismem a genderem. Uznávám, že ze sociálního pohledu jsou fyzičtí muži, kteří se psychicky cítí být ženami a naopak. Chápu, že jejích okolí, ba celá společnost by to měla uznat a naučit se s tím žít. Ovšem v prvé řadě by se oni samotní měli umět s tím vyrovnat, s určitou ohleduplností vůči většině.

V těchto případech naprosto odmítám jakýsi genderově neutrální přístup. Je podle mne nepřípustné, aby pod falešnou vlajkou rovnoprávnosti byla většinová společnost doslova znásilňována pocity, dokonce většinou neoprávněnými, minoritou menší, než malou. Je v mých očích nechutné nutit lidstvo, aby vymýšlelo genderově neutrální jazyk, jako třeba „rodič jedna“ a „rodič dvě“.

Takový stupidní přístup k lidským jedincům má původ v selhání odborné komunity. V tom, že učenci nedokázali pracovníky médií přesvědčit o tom, aby si nepletli „dojmy s pojmy“. Konkrétně biologické pohlaví s genderovým.

Biologie a sociologie.

     Z biologického hlediska, čti z hlediska zachování druhu, byla, jsou a věčně budou v přírodě této planety pouze dvě pohlaví. Jedno rodí a druhé oplodňuje. A to i tehdy, když existují tvorové, kteří v průběhu svého bytí pohlaví mění, nebo dokonce mají obě dvě zároveň. Je sice možné, že při obrovském růstu lidských schopností se lidé budou rozmnožovat i jinak, pak ale už to nebudou tvorové rodu homo, leč nějací posthomo. Zatím ale lidstvo má pouze dvě biologická pohlaví a pak bytosti nepohlavní. Ženy, které nerodí, a muže, kteří neoplodňují, ať již z jakéhokoliv důvodu.

Naprosto něco jiného je sociologický pohled na vztah lidských jedinců k přírodní pohlavnosti. Jsou odborníci, kteří jsou schopni odlišovat až 72 typů lidského „genderu“. Nic proti tomu, ovšem ať těmto rozlišnostem mezi lidmi v žádném případě neříkají pohlaví. Lidstvo nemá, nemělo a nebude mít třicet, padesát, či dokonce 72 druhů pohlaví, jak se snaží někteří odborníci tvrdit. Pohlaví, anglicky sex, či německy Geschlecht, jak jsem už napsal, jsou jenom dvě. I když, jak jsem již také napsal, má člověčenstvo podle některých superodborníků, až 72 typů genderově se odlišujících jedinců.

Hnutí #Me too.

     Po celé lidské dějiny, rovněž podle přírody platí, že muž se pokouší, ale žena rozhoduje o plodícím aktu. Tento akt u savců je sám o sobě násilím, už jenom proto, že samec vždycky vniká do těla samice.

Odpusťme si další podrobnosti vývoje lidstva a přejděme hned ke žhavé současnosti. Ještě do nedávna v naší kultuře byla žena existenčně závislá na muži, protože většinu svého aktivního života děti rodila, o ně se starala a neměla na nich jiného čas. Problém, začal, když žena chtěla být rovnoprávnou muži mimo rodinu.

Jestliže se v rodině choval muž dominantně, tak je logické, že mimo ni se choval stejně. Navíc za dlouhé dějiny si lidstvo vypracovalo vzorce chování, ve kterých sexuální akt nebyl ve většině případů pouze jednoúčelový, čili aktem zachování druhu. Víc k tomu už netřeba dodávat.

Ve společenství konkurenčním, kdy je nabídka větší než poptávka, bylo zřejmé, že obě pohlaví si vypěstovala některé stereotypy v boji o uplatnění, kariérním vyniknutí a podobně. Jinými slovy, obě používala i sexu v konkurenčním boji o úspěch. A zákonitě jako všechno i ho zneužívala. Zákonitě v tomto čase vznikaly první definice sexuálního obtěžování.

Předpokládám, že skoro každá žena se s ním setkala, ale také mnoho mužů. Sám jsem při jednom léčebném pobytu v Mariánských lázních už třetí den telefonoval manželce, ať si vezme dovolenou a okamžitě přijede, ať mám tady „do těch bab pokoj“. Nevidím proto v sexuálním obtěžování problém. Řekl bych, že by se onen delikt měl předefinovat na sexuální vydírání. Jestliže někdo vyžaduje sexuální styk pod hrozbou nějakého postihu, třeba propuštění sekretářky ze zaměstnání, jde o „slabé znásilnění“, čili jednoznačně trestný čin.

Jinak to vidím, když mladá slečna souhlasí se sexem s mužem třeba o třicet let starším, aby získala hlavní roli v efilmu. Pokud dojde k aktu, tak jde fakticky o korupci, kdy by měly být stíhány a potrestány obě strany. Když si taková slečinka nakonec onoho muže vezme za manžela, tak si o tom mohu myslet co chci, ale to je tak asi všechno, stejně jako když se modelka provdá za miliardáře.

Hnutí #Me too, jež se z dávné, poctivě myšlené iniciativy, v posledních letech zvrhlo v obviňování a dokonce trestání bez důkazů, považuji doslova za zvrhlost soudcokarcie údajně svobodné a demokratické společnosti. Každou ženu, která si teprve po desítkách let „vzpomene“ na to, že byla sexuálně obtěžována, či zneužita, bych odsoudil za zatajování trestného činu a tím napomáhání k jeho opakování.

Blížím se ke konci svého vyrovnávání se s problémem vztahu mužů a žen, který v mých očích nabývá v posledních desetiletích příliš bizarních podob. Možná, že bych měl učinit pár poznámek třeba k prostituci a pornografii, ale neučiním tak, protože v těch věcech nemám jasno a hlavně v nich nevidím celospolečenský problém. O prostituci si dovolím pouze jedinou poznámku. Odmítám klišé, že jde o nejstarší povolání v dějinách lidstva. Vím o nejméně dalších dvou, která jsou stejně stará. Žoldáctví mužů a šamanství, kouzelnictví, léčitelství a jiná spirituální obluzování příslušníků své komunity ze strany rádoby vědoucích.

Poznámka k planetární civilizaci.

Na Zeměkouli vzniklo několik v zájemně od sebe izolovaných kultur, které lze považovat za civilizace. Ale dávno před naším letopočtem se už navzájem ovlivňovaly natolik, že se začala vytvářet lidská, celoplanetární civilizace. Do dneška existuje stále několik kultur, jež se od sebe vzájemně zřetelně a v některých sférách až výrazně odlišují. Odmítám je nazývat civilizacemi. Na této planetě je jen jedna lidská civilizace. Pokud se chce uchovat, musí některé zásadní odlišnost svých kultur umět tolerovat natolik, aby mohli vedle sebe žít příslušníci ze všech kultur. To znamená, že budeme muset, mimo jiné, ještě velice dlouho respektovat, mimo jiné i kulturní rozdílnosti ve vztazích mužů a žen Západu, islámu, hinduistů a dalších.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *