Miloslav Ransdorf byl nesporně nejvěrnějším polistopadovým pokračovatelem Marxe mezi českými filosofy. Kromě toho, že to byl člověk s nespornými rysy geniality. Sepsal dvoudílný text s titulem „Nové čtení Marxe“. Měl jsem jenom pár měsíců možnost vyskytovat se vedle něj a absolvovali jsme jen dva kratičké rozhovory. Proto jsme se nedohodli o čtení Marxe. Takže jsem zůstal dodneška při svém názoru, že Marxe není nutné číst nově, leč správně – po „Marxovsky“. Což znamená uvědomit si, v jaké době to, či ono autor napsal a nakolik je současná doba odlišná.

Ransdorf při tom sám prokázal, že Marxe četl správně. Kupříkladu svou politickou angažovaností. Naplnil tak víc jak přesně Marxovo tvrzení, cituji: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit!“ Marx tím všem filosofům jasně sdělil zásadu své pracovní metody. Každý učenec humanitních oborů musí své teoretické poznání konfrontovat s praktickou realizací, kupříkladu politickou angažovaností. Jen tak totiž může své poznání udržovat živé. Pozná, co je reálně možné a podle toho modifikuje další cestu praxe i teorie. Cíl jeho ideologie je možná jen jediný, ale určitě k jeho dosažení vede nesčetně cest. Spíše ale bude platit, že se postupem doby začne i cíl modifikovat. Ovšem jedno je nezpochybnitelné. Teorie bez praxe je fantazírování, či při nejlepším utopická vize. Praxe bez teorie je zase chaotickým tápáním, místo reálným posunem historie.

Příklady správného čtení Marxe.

Proletáři nemají vlast.

Toto Marxovo tvrzení bylo pozdějšími marxisty interpretováno jako internacionalismus. Jeho odpůrci pak usoudili, že Marx neuznával budoucí existenci národů a etnicity vůbec.

Obojí je nesprávné.

V Marxově současnosti proletáři opravdu neměli vlast, tedy svou proletářskou vlast. Na celé planetě byli vykořisťováni, zneužíváni a podrobeni kapitalistům a celosvětově dominantnímu kapitálu. Takže jim bylo jedno, kde žijí, alias jsou zneužíváni. Museli si svou vlast teprve vytvořit. Což se jim povedlo, leč dodneška je její existence pro veřejnost poněkud neprůhledná. Marx nebyl prorokem, takže nikdy o budoucnosti jasně nemluvil. Žil v době existence národů, ba dokonce formujících se národních států a jejich bytí nezpochybňoval. Pouze odmítal jejich obsah spočívající v nadvládě lidí nad lidmi, v rostoucí koncentraci majetků, bohatství a kapitálu v rukou malého počtu jedinců a z toho plynoucí mocenskou privilegovanost úzké vrstvy společenství.

Kdo vlastně bude tvůrcem společnosti, jež nahradí kapitalismus.

Řekněme to jasně. Formaci, jež vystřídá kapitalismus, ať už se bude jmenovat jakkoliv, musí vytvořit sami kapitalističtí vládci. Jejich společenská třída. Nikdo jiný to nemůže udělat, protože k tomu nemá zdroje, ani jinou formu reálné moci.

Marxisté vůbec Marxe nepochopili a Lenin sám sice pochopil, ale nedbal. Vytvořil skutečnou politickou moc proletářů, ovšem ta nebyla natolik přirozeně silná a vlivná, takže byla nucena se uchýlit k diktatuře. Ta ovšem nikdy nemůže mít dlouhého trvání. Lenin sice znal Marxův teorém o tom, že kapitalisté si musí sami vykopat svůj hrob, leč díky své netrpělivosti je chtěl k tomu, tak zvanou proletářskou mocí čili „sověty“, (radami pracujících) donutit. Zemřel však příliš brzy, takže nelze dneska poctivě posoudit, zda by se mu to náhodou, v tak velké a na zdroje bohaté zemi nakonec povedlo.

Podle současného vývoje antikapitalistického hnutí soudím, že KSČíny přečetla Marxe správně. Už Mao pro ni vytýčil strategii draka, který si počká, až se orel a medvěd natolik oslabí vzájemným soubojem, že je lehce oba přemůže. O mnoho let později Teng siao-pching konkretizoval Maovu zásadu do krátkodobější strategie. Tu celkem správně vyvodil z pokroku dějinného vývoje po rozpadu Sovětského svazu. Politolog Oskar krejčí Tengovu taktiku označil „strategii 24 znaků“. Vypadají následovně: 冷静观察 、 稳住阵脚 、 沿着应付 、 韬光养晦 、 决不当头 、 有所作为

Autor je přeložil do češtiny takto, cituji: „Pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly.

Vysoce oceňuji, že ani náznakem neprozrazuje smysl celé strategie, jímž je ona zásada, že to vládnoucí globální síly musí v konečném zlikvidovat stávající stav, třeba i proti své vůli. Za stěžejní proto považuji jeho taktiku nenárokovat si vedení, tím méně se o ně dokonce snažit.

V této fázi mého textu je potřebné vrátit se k samotném Marxovi. Marx to byl, kdo ze svého studia tehdejší fáze kapitalismu vyvodil, že jeho konec může nastat tehdy a jenom tehdy, když rozvoj výrobních sil se dostane do neřešitelného rozporu s vývojem výrobních vztahů. Řečeno lidově, když rozvoj techniky přeroste kapitalistickému systému přes hlavu natolik, že vládci poznají, že jej musí zásadně změnit.

Právě na tento okamžik ovšem musí být levice připravena. Kapitalističtí, jak prozatím vývoj ukazuje asi globální vládci, samozřejmě budou prosazovat společnostní formaci, ve které by si uchovali svou celodějinnou nadvládu. Tu musí v onom zlomovém období dokázat levice zlikvidovat. Pokud se jí to nepovede, bude obrovská většina lidstva odsouzena po další staletí trpět nadvládu nepočetné menšiny svého společenství.

Základním úkolem levice proto je co nejobjektivněji studovat současný vývoj kapitalismu a být v každém okamžiku připravena na převzetí iniciativy a být tak rozhodující silou určující konkrétní podobu změn.

Kratičce o vlastnictví.

V textu zabývajícím se správným čtením Marxe nemůže chybět zásadní poznámka o vlastnictví. Byl to přece právě tento rys Marxova učení, který zmobilizoval proti němu velkou a především nejvlivnější část společnosti – totiž soukromé vlastníky výrobních sil, čili zdrojů produkce.

Je velkým omylem představa, že Marx byl proti soukromému vlastnictví, jak to interpretovali pozdější marxisté a reálně uskutečnili marxleninisté. Marx nebyl proti soukromému vlastnictví, leč proti vlastnění vůbec.

Jako dobrý znalec hospodářských dějin světa a lidské civilizace věděl, že prapůvodně jedinci nepociťovali potřebu osobně něco vlastnit. Dokonce ještě těsně před vznikem kapitalistického výrobního způsobu existovaly zbytky „veřejných statků“, které využíval každý podle své potřeby. Třeba v Anglii obecní pastviny. Jsou dokonce i dneska, třeba oceány.

Nejen v Evropské tradici platilo, že nejdůležitějším majetkem je půda, jíž stvořil bůh a která patří fakticky všem, tedy nikomu konkrétnímu. Panovník je pak božím příkazem pověřen rozdělovat ji k užitku každému. Teprve později se panovníci zpronevěřili této konstituční zásadě tvorby lidského společenství a začali se prohlašovat za vlastníky země, kterou dokázali svou silou a vlivem ovládnout. A se zpupností sobě vlastní je přidělovali svým stoupencům.

Vlastnictví majetku, bohatství, kapitálu až nakonec finančního kapitálu přineslo současný stav, který je skutečným a jediným zdrojem veškeré moci člověka nad jinými lidmi, malé skupinky nad obrovskou většinou. Aby skončila nadvláda člověka nad člověkem, musí být změněna právě tato „základna“ veškeré moci.

Jakým způsobem to bude nakonec realizováno, to nelze prorokovat. V dějinách se již několik forem vyzkoušelo. Pro reálný odpor nejmocnějších se žádné nepovedla udržet. Což by se mohlo podařit právě v období zlomu, kdy současní vládci budou muset zásadně změnit svůj systém ovládání světa. Marx ze svého studia pouze vyvodil, že ona zásadní dějinná změna je pro kapitalistický systém nevyhnutelná.

Levice, levicovost, levicové přesvědčení, levicová filozofie a levicová politika. Všechny tyto společnostní jevy mají zásadní znak. Odmítají názor, že dneska už se společenství nedělí na pravici a levici, stejně jako odmítají, že levice neexistuje a že snad není vůbec potřebná. Vnímají proto pravici jako mluvčí a obhájce vládnoucí třídy a jí sloužících vrstev.

Zásadní rysy levice:

–  Současnou společnostní, ekonomickou a politickou realitu jednoznačně pojmenovává jako kapitalismus.

–  Považuje změnu současné dominující reality za absolutně nezbytnou.

–  Uznává Marxovo učení. Ovšem umí ho odlišit od pozdějších marxistických ideologií, Leninova učení, marxleninské ideologie a sovětské politiky.

– Souhlasí jednoznačně s Marxovou definicí kapitálu, takže odmítá termíny osobní kapitál, sociální, či dokonce kulturní kapitál.

–  Soukromé vlastnictví kapitálu vnímá jako nezpochybnitelný prazáklad veškeré moci, se kterým bytostně nesouhlasí, a právě tuto realitu chce bezpodmínečně změnit.

–  Neuznává oprávněnost moci člověka nad člověkem.

– Odmítá proto i dosavadní smysl politiky. Není soutěží o vládu.

– Jakákoliv lidská komunita nemá mít vládu, nadtož vládce, ale pouze a jenom správce věcí veřejných.

– Zásadně chce vytvořit politický režim v němž každý kdo má zájem, může se podílet na rozhodování o jakékoliv veřejné věci.

– Uznává, že lidé nejsou stejní, ale prosazuje, aby si byli rovni v co největší dosažitelné míře.

– Je si vědom toho, že není schopen existence mimo lidské společenství. Proto osobní svobodu vždy podřizuje existenci komunity v níž žije.

– Za jediný způsob řešení problémů považuje vyjednávání a hledání kompromisu

– Odmítá absolutně užívání jakékoliv formy síly v mezilidských vztazích od rodiny po státy.

– Mír pokládá za nejvyšší a naprosto nezcizitelné lidské právo každého člověka.

– Ochraňuje slabé. Děti jsou pro něj absolutně nedotknutelné.

Rozdíl mezi socialistou a levicovým aktivistou.

Socialista pléduje za spravedlivější kapitalismus.

Komunista chce odstranit kapitalismus coby podstatu moci kapitálu nad společenstvím.

Levicový aktivista chce změnit celou společnostní formaci, aby jednou provždy skončilo dělení lidí na vládce a ovládané.

Utopie – možná. Ale určitě nedosažitelný cíl daleko lepší než všechny v dosavadní historii popsané.

Komunistická levice

Komunisté si určili cíl vyjádřený lapidárně větou: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Čertovo kopýtko je v pojetí potřeb. Marx sám chápal, že pokrytí pouze nezbytných potřeb není motivující a nazval takový stav „kasárenským komunismem“.

Jaké asi jsou ony nezbytné potřeby, V každém společenství určitě potrava včetně vody, bydlení, oblečení, zdravotní péče, vzdělání, sociální péče v nemohoucnosti a v neposlední řadě spokojenost spočívající v takových podmínkách jako je osobní uplatnění, vědomí sounáležitosti a pocit že někomu na mně záleží, nebo jsem mu alespoň potřebný. Potřeby zbytné představují prakticky obrovskou a stále četnější škálu. Nikdy lidská společnost nebude mít zdroje k tomu, aby je garantovala všem.

Komunistické společenství proto musí hledat stav, v němž bude mít každý třeba i naprosto jiné zbytné potřeby, ale společenství je bude schopné poskytnout každému, kdo o ně projeví zájem.

Nebo se rozhodnout, že nezbytné potřeby bude garantovat všem a na zbytné si každý získá prostředky individuální aktivitou.

V komunistické společnosti by se neměly bilancovat peněžní hodnoty čili ceny, ale zdroje, tedy suroviny, energie, výrobky a služby. Peníze totiž velice snadno se dokážou odtrhnout od reálného hospodářství, které pak ohrožují už samotnou svou existencí.

Zásadní rys levicového filosofa.

Levicový filosof respektuje Marxův teorém, že filosofové svět pouze vykládali, ti levicový jej mají chtít změnit. To není jen nějaký bonmot, ale typicky Marxův přístup k realitě. Každý, nejenom filosof, ten ale coby výsostný teoretik především, teprve když provádí reálnou aktivitu tak poznává, co je možné a co ne a může své myšlení adaptovat na konkrétní skutečnost. Jen tak dokáže upravovat svou ideologii a postupně modifikovat i svou cestu dalekému cíli. Jak řekla už Indira Gándhíová: Pravda je možná jen jediná, ale určitě k ní vede tisíce cest

Levičáctví

Každý příslušník levice zásadně nepoužívá termín levičáctví, protože ji vnímá jako pejorativní a dehonestující nálepku, kterou používají jeho odpůrci.

Herci jsou lidé zvláštního ražení. Už od dětství se rádi předváděli a zůstalo jim to. Nejsou v tom sami. Jsou i jiní lidé, kteří trpí touto psychickou indispozicí. Třeba politici. Jenže oproti nim jsou herci bez výjimky postiženi také dominancí emocí nad raciem, což by bylo pro politika neúnosným rizikem. Díky omezené racionalitě nejsou proto herci ani schopni získat technickou, či vědeckou kvalifikaci, i když jsou někteří obdařeni vysoce nadprůměrnou inteligencí. Přesto všechno tvrdím, že naprosto určující pro jejich profesi je neodolatelná touha exhibovat. U mnohých pak se stane až závislostí. To je pak osudový mezník, který z herce dokáže udělat doslova jinou bytost, jako každá jiná nezvládnutá závislost.

A tak můžeme vysledovat několik typů herců.

Jedni si uvědomují svůj hendikep a snaží se ve vší pokoře díky němu rozdávat radost, dobrou mysl a krásno. Ti zasluhují velké úcty, protože dokázali silou své vůle překonat sami sebe. Není úplně jejich vinou, že ti z nich, kteří mají talent a potkali se s nutnou dávkou štěstí, patří mezi nejpopulárnější osobnosti mnohdy nejen ve vlastní zemi se vším, co k celebritám patří. Lidé se stávají jejich fanoušky, takže jim dokážou prominout slabosti i výstřednosti. Především ale veřejnost dá na jejich názory i v oblastech, kde nejsou kompetentní. A tady začíná problém.

Při takovém společnostním statutu mnohý propadne pýše, což je nejen jeden z hříchů hlavních pro katolíky, ale s jistotou zatemňuje už tak odstrkovaný rozum. Z herce se stává veřejný činitel, který začne lidmi vědomě manipulovat. Jelikož je jako většina lidí ziskuchtivý, tak přisluhuje mocným, což považuje za jakousi svou novou roli, v níž se pak vědomě předvádí. Čímž se z něj stává příslušník vrstvy podléhající zvrácenostem rváčů o moc. Pokud se včas nevymaní z nové role, stane se z něj časem definitivní člen parazitů na celém společenství.

Specifickou podskupinou předešlé jsou pak ti, kteří nebývale zbohatli, takže jsou při troše rozumnosti do konce života svobodní, tedy na nikom nezávislí. Pokud nepropadnou nějaké zhýralosti, nejsou vesměs pro společnost rizikem.

Nejpokleslejší skupinou jsou pak ti, kteří vytváří jakési tvůrčí mafie obvykle netalentovaných a bez popularity. Běžným jejich poznávacím znamením je že veřejně chválí své učitele, kolegy a zbožšťují skutečné herecké velikány minulosti, s nimiž měli možnost se alespoň epizodně setkat. Jelikož se svým kumštem nedokážou uživit, parazitují na veřejných rozpočtech. Proto jsou nuceni být doslova otroky mocných, musí pochlebovat vždycky tomu, kdo o veřejných penězích rozhoduje čili nejen se přetvařovat, ale klanět se pokaždé někomu jinému. Mnozí musí hledat přechodné sponzory, před nimiž pak hrbí hřbet s nataženou žebravou rukou. Své ponižování si pak odreagovávají svérázným způsobem. Jeden druhému poplácávají po rameni, navzájem se chválí a ti nejagilnější si dokonce mezi sebou rozdávají ceny za tak zvané umění. Jedním z hlavních znaků jejich životů je, že žijí v bublině zásadně odlišné od života veřejnosti.

Nejodpudivějšími z nich jsou ti z živořících v bublině, kteří se považují za výjimečné, coby nositelé vyšší mravnosti, občanských ctností, či jiných lidských kvalit. Ve své zrůdnosti si dovolují veřejnost kárat, poučovat, ba dokonce až nevybíravě jiným spílat. Pro ně mám jediné pojmenování; aktivistická chátra. Početnosti závisláků na exhibování roste s krizovými jevy ve společnosti a je tragédií, že právě oni ve zlomových okamžicích se prosazují jako exponenti převratů.

Je tomu zhruba rok, co jsem si sesbíral tolik názorů odborníků, abych získal přesvědčení, že koronavirus způsobující COVID-19 je „vyšlechtěn“ člověkem. Oproti jeho nejbližšímu příbuznému vykazoval asi dvacet změn své genetické informace, což v tak krátké době nemohlo být výsledkem přirozené evoluce.

Zbývala tedy otázka, kdo virus „vyrobil“ a zda unikl neopatrností, nebo záměrně.

Čekal jsem na odpovědi celý rok. Dneska je už s vysokou pravděpodobností mám. Není to tak dávno, co vyšetřovací tým Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) ukončil víc jak měsíční studium v laboratořích města údajného prvního výskytu choroby COVID-19. Závěr byl jasný. Virus nepochází z Čínských laboratoří. Ona totiž každá výrobna bakteriologických zbraní si pozná svůj výrobek, protože je jednoznačně identifikovatelný.

Tím se mi objasnilo, proč Trump okamžitě začal používat termín „Čínský virus“ a brzy na to vystoupila Unie z WHO. Aby její pracovníci náhodou nechtěli prozkoumat laboratoře USArmy.

Vláda ČLR samozřejmě neprodleně využila výsledek výzkumu WHO. Vyzvala Bidena, aby umožnil pracovníkům WHO stejné šetření v laboratořích své země. Ačkoliv je to už víc jak měsíc, nedočkala se odpovědi. Vlastně dočkala, Bidenova osočování a vyhlášení totálního nepřátelství.

To umožnilo vládě ČLR veřejně obvinit USA ze záměrného rozšíření viru do světa. Podle jejich názoru to provedli pracovníci CIA na Armádních světových hrách, které proběhly v říjnu 2019 právě ve Wu-chanu. Bidenova administrativa postupuje obvykle. Informace zatajuje a k celkovému obvinění dělá mrtvého brouka.

Čímž dává Číně za pravdu. Zvláště, když se ukázalo, že tak zvaným nultým pacientem byla příslušnice Americké armády. Já si k tomu jenom přidávám, že COVID-19 s vysokou pravděpodobností se nevyskytl poprvé ve Wu-chanu, ale v severní Itálii. Jenže Číňané na něj dříve přišli, zatímco Italové jej považovali za „jakýsi podivný“ zápal plic.

A jedna poznámka na konec. Jak jsem napsal, každý uměle vypěstovaný virus nese jasný identifikační znak své laboratoře. Což ale platí i pro bojové chemikálie. Takže je jasné, proč ani Britové, ani Němci nikdy nedali Rusům k dispozici tak zvaný novičiok, kterým byli prý otráveni Skripalovi či Navalnyj. Rusové by totiž ihned prokázali, že nevznikl v jejich laboratořích. Punktum.

Takže s vysokou pravděpodobností mají pravdu všichni ti, kdo od samého počátku tvrdí, že pandemie je fakticky první globální válkou.

V naší zemi existuje nemalý počet ústavních činitelů, kteří odmítají dovoz očkovacího séra proti COVID-19 z Ruska a z ČLR. Všiml jsem si rovněž, že je dost veřejných činitelů, kteří jejich jednání sice kritizují, leč veřejnosti pouze doporučují, aby si je občané ony politiky dobře zapamatovali a nedali jim svůj hlas v blížících se volbách.

Jednání zmíněných ústavních činitelů nelze považovat za nic jiného než za trestný čin ohrožení zdraví, a to dokonce velké skupiny lidí. Ony radílky pak považuji minimálně zase za občanské zbabělce.

Nejvíc mě ale udivuje, že orgány činné v trestním řízení vůbec nekonají.

Podle vyjadřování na sítích je v naší zemi početně nezanedbatelné množství lidí, kteří by chtěli být očkováni třeba Sputnikem V, nebo dokonce jedině jím. Odmítání dovozu vakcíny odkudkoliv považuji jednoznačně za popírání demokratického režimu. Nelze ho označit pouze za autoritativní režim legitimizovaný nouzovým stavem a už vůbec ne legalizovaný jakými narychlo sepsaným pandemickým zákonem. Jde o čistý projev diktatury státu.

Kdybychom byli státem se skutečným demokratickým politickým režimem, pak by se vláda mimo jiné postarala o to, aby byla do země dovezena celá paleta různých vakcín, z nichž by si lidé mohli vybírat. Vzhledem k tomu, že žádná vakcína není dlouhodobě testovaná, vláda by se tak zbavila alespoň možného budoucího obviňování, že se podílela na eventuálním poškozování zdraví občanů.

Už z těchto několika skutečností mi rezultuje jediné. Jsme ve válečném stavu s Ruskem a s ČLR. I když ne ve vyhlášené válce, tak alespoň ve válce realizované politickou vrstvou našeho státu. Jelikož prokazatelně takové jednání neschvaluje výrazný počet veřejnosti, považuji nerealizování dovozu léčiva z těchto zemí za ideologickou tyranii. A na tyranii, i podle naší Ústavy, má občan právo reagovat podstatně jinak než jen eventuálně nevolit své tyrany.

Nezabýval bych se touto otázkou, protože na ni nikdy nikdo neodpoví. Pro mě je důležité, že si od svého počátku sovětský systém k tomu nevytvořil základní podmínku a v průběhu své formy realizace socialismu se od této možnosti neustále vzdaloval. Mnohokrát jsem napsal, že vznik socialismu v ekonomicky velice zaostalé zemi byl Leninův katastrofální omyl. To nebyl revizionismus Marxova učení, ale holý voluntarismus, pravděpodobně zaviněný osobním traumatem z popravy bratra. Jenom doufám, že nebyl takovým naivkou, jako ten, kdo nakonec definitivně sovětský socialismus za tři čtvrtiny století zničil. Leninovi totiž umožnili návrat do Ruska Němci. Nabízí se tedy logicky, že mohl uvěřit, že Německo se přidá k proletářské evoluci, jak se to o něm do dneška tvrdí. Nesoudím, že byl takový politický diletant.

Pokud ale už Lenin svou revoluci začal, pak v žádném případě neměl onen nový režim vydávat za jedinou možnou budoucnost lidstva a už vůbec ne za hrobaře kapitalismu. Tím, že revoluci začal předčasně v nepatřičné zemi, dal mu do vínku zárodek zmaru. Ovšem tím, že jej prohlašoval za existencionálního nepřítele systému, který vládl v celém světě, jej vyloženě odsoudil k zániku, a dokonce velice brzkému. To jen díky Stalinově tyranii a obrovské rozloze vydržel Sovětský svaz nakonec tak dlouho.

Do druhé světové války byl SSSR jedinou zemí svého druhu, proto se nebylo čemu divit, že byl vydáván a všeobecně i skutečně považován za jediný vzor pro celé dělnické hnutí. Po válce se ovšem začaly formovat další země se socialistickým rodokmenem. A tehdy sovětští vůdci zpečetili svůj osud tím, že ve své pýše a teritoriálních zájmech ideologicky a politicky nepřipustili možnost existence jiných forem socialismu, který se rodil v Číně, Jugoslávii, Albánii a naznačoval i jinde. Izolovanost v katastrofu pak dovršily události v Maďarsku a především v Československu. Ty začaly štěpit nejužší spojenecký svazek sovětů a definitivně odradil jiné od jejich formy vlády. Posledním hřebíkem do rakve pak byl Afghánistán

Léta Brežněvovy stagnace Sovětský svaz přežil, i když se v samotném nejužším vedení rodily vlivné síly toužící situaci změnit. Ovšem smrtelnou tragédií bylo, že vedení opustilo praktickou proletářskou, čti ideově pevnou kádrovou politiku.

Po smrti Brežněva se totiž najednou ukázalo, že za něj není náhrada. Jen tak se nakonec dostal do čela státu muž, který sice měl „proletářský“ původ a vyrůstal jako socialistický kádr, ale neměl pro nejvyšší funkci nejen schopnosti, ale vůbec ne potřebný charakter. Typický příklad pána, kterému ještě „trčela sláma z bot“.

Na první pohled se pokusil o reformu sovětské formy socialismu, ovšem naprosto diletantsky začal tím, čím měla až končit. Čili „glasností“.

Kdyby byl alespoň trochu „komunistou“, nebo alespoň socialistou, tak musel reformu sovětismu začít na mezinárodním hřišti socialistických zemí. Především zajistit pevné až nerozborné spojenectví s ČLR. Uznat a přitáhnout do svazku Jugoslávii a další, kteří by o to stáli. Za druhé měl SSSR najít potřebné změny ve státech svého bloku ve východní Evropě. Za třetí měl ihned začít řešit problémy, které se za dlouhou dobou stagnace navršily ve vztazích mezi národy a republikami Sovětského svazu. Nebál bych se možná ani odchodu některých republik ze svazu, ovšem předem přesně vyjednaného, regulovaného a se zajištěním bezpečnosti pro celý socialistický tábor.

Všude s nimi prodebatovávat ekonomickou reformu jako základ zvyšování životního standartu obyvatel socialistického světa. Teprve potom se snažit postupnými kroky ji realizovat. Bylo bludnou představu naoktrojovat, ba až mocensky nadiktovat Sovětskému svazu perestrojku, podle jakýchsi povrchních představ. Co není ověřeno v praxi, to se musí umět zavádět, třeba i jen experimentem v omezeném teritoriu.

Gorbačovův politický diletantismus se plně projevil v tom, že začal svou reformu fakticky na Západě, aniž jej kdo ze socialistických zemí tím pověřil. A opět naprosto katastrofálně s USA, a ne se svými sousedy. Ale když už se k tomu odhodlal, měl v prvé řadě prosadit zrušení vojenských bloků NATO a VS. Tím by si zajistil odchod amerických vojsk především z Evropy. A nebo by poznal, že s ním hrají svou podrazáckou hru. Dokud by nebylo realizováno zrušení NATO a likvidace vojenských základen USA v Evropě, neměl se dál s nikým bavit a především neměl dovolit sjednocení Německa. Zvlášť když v tom měl podporu v Británii.

Dnešní názory, že si nerozšiřování NATO měl zajistit smluvně je slabomyslné. Pokud osamělý Sovětský svaz si dodržení takové smlouvy nemohl vynutit, tak to bylo zbytečné. Proto bylo napřed nutné širší a pevnější spojenectví především s Čínou a zeměmi vlastního bloku, především pak Polska.

Celý tento text bych nepsal, kdyby se při příležitosti Gorbačovových devadesátin opět tato témata neotevřela. Gorbačov mě nezaujal od samého počátku a předpokládal jsem, že sovětská komunistická strana se ho rychle zbaví, jako kdysi podobného voluntaristy Chruščova. Ta čtvrt století dlouhá stagnace ale byla opravdu katastrofální.

Při příležitost svých kulatin Gorbačov prohlásil, že brzy poznal, že socialismus je nereformovatelný. Proto prý se rozhodl změnit komunistickou stranu v sociální demokracii a podle její ideologie změnit Sovětský svaz. Pýchou zhlouplý vesnický chasník, který to dotáhl až na generalissima sovětské byrokratury dodneška není schopen přijmout fakt, že to on nebyl schopen provést reformu socialismu, protože byl ideologický nedouk, politický diletant, státnický voluntarista a především bez charakterových předpokladů. Když jsem od něj slyšel poprvé to, co před několika dny opakoval, utvrdil jsem se v přesvědčení, že před dějinami chce být raději zrádcem než hlupákem.

Každý systém je reformovatelný, dokonce i ten kapitalismus, čemuž mnozí pevní levičáci nevěří. Kapitalismus se bude reformovat tak dlouho, až se doreformuje k nějaké nové formě, jež se mu už vůbec nebude podobat. Je třeba příštím generacím jenom přát, aby se nedopracoval systému, vedle něhož by i staliniáda byla selankou.

1. Zásadně rozlišuji mezi učením Marxe, marxistickou ideologií, učením Lenina a ideologií marxismu-leninismu.
2. Proto neuznávám pojem neomarxismus, ten z minulého století, převážně poválečný, a ten současný už vůbec ne.
3. Zmíněný minulý do vědomí lidstva vnesli myslitelé a učenci humanitních oborů, kteří sami sebe považovali za pokračovatele Marxe nebo marxismu.
4. Rádoby pokračovatelé Marxe skoro bez výjimky dělili Marxovu tvorbu na dvě etapy a zdůrazňovali, že je nutné se vrátit k myšlenkám „mladého Marxe“. Nešlo o nic jiného než o nový typ revizionismu, který vznikal již za Marxova života a z učení Marxe zdegeneroval do dvou hlavních ideologických větví, které daly vznik dvěma zásadním stranám levicového politického proudu. Marxistickým stranám a sociálnědemokratickým.
5. Sluší se tady připomenout, že ve stáří Marx říkával. Já jsem Marx, ale nejsem marxista.
6. Podle mého vidění lze zásadně rozdělit myšlení, ale i tvorbu Marxe na tři etapy. Etapu filosoficko-právní, etapu praktikujícího politika-revolucionáře a etapu analytika ekonomicky nejvyspělejší formy kapitalismu své doby.
7. Tyto etapy se ale nevyznačují nějakými zásadními přelomy v myšlení Marxe, spíše jen v jeho veřejné činnosti. Všechny tři jsou kontinuálně propojeny celoživotním přesvědčením člověka nejen sociálně cítícím, ale především vizionáře konce nadvlády tradičních nositelů moci, mnohdy dokonce dědičných.
8. Jedinou zásadní změnu v myšlení Marxe způsobila doslovná genocida revolucionářů „Pařížské komuny“. Zbavil se definitivně radikalismu, do kterého se zapletl spoluprací s Engelsem a dalšími protagonisty politiky zakládajícími stranu nového typu, stranu komunistickou.
9. Svět, především anglicky mluvící, se zatím neseznámil s autentickým učením Marxe. Nemohl, protože stěžejní jeho díla nebyla do angličtiny přeložena.
10. Samotní marxisté, neomarxisté ale i antimarxisté fakticky znají a polemizují nejčastěji s Komunistickým manifestem. Ten ale není čistě Marxovým dílem. Je vývojem vznikajícího hnutí poměrně rychle napsaným textem, který měl nahradit jiný, poněkud nepovedený Engelsův.
11. Z toho důvodu je tvorba současných ikon liberalismu, jakým je kupříkladu Hayek polemikou s marxismem, či dokonce s politickou praxí sovětského marx-leninismu. V žádném případě ne s Marxem samotným
12. Neomarxisté dvacátého století zákonitě navazovali na neúplné učení Marxe. I z toho důvodu nebyli schopni vytvořit nosnou ideologii nějakého konkrétního hnutí, nadtož vlivné politické strany.
13. Neomarxisté současní, to je úplně jiná kategorie. Pokud se za ně prohlašují oni samotní, tak vzhledem k jejich omezeným znalostem Marxova učení za nosnou ideu svého hnutí považují nějaké dogma marxistů, a ne myšlenku samotného Marxe.
14. Zásadně se však odlišují od neomarxistů dvacátého století. Ti vždycky vnímali marxismus jako komplexní ideologii a tu se snažili „vylepšovat“, či aktualizovat. Ti dnešní ve své neznalosti se „chytí“ nějaké z kontextu vytržené ideje a na ní se snaží vybudovat ortodoxii svého hnutí.
15. Zásadním rysem současné politiky globalizujícího se světa je, že za současné neomarxisty jsou jejich protivníky vydáváni ti, co se ani vzdáleně nehlásí k Marxovi, ani k nějaké formě marxismu. 15.
16. Všichni pokračovatelé zavilé nenávisti k marxismu, k Sovětskému svazu a jeho satelitům, k jakékoliv politice sociáldemokratismu, a levice vůbec nyní označují své odpůrce nálepkou neomarxisty, Jsou přesvědčeni, že jakékoliv užití slova s tvarem „marx“, každého dostatečně zdiskredituje.
17. Všemožná hnutí, která prosazují jednu ideologii, jako například

– práva nějaké menšiny

– multikulturalismus a jiné

považuji spíše za konkrétní formy monoexhibicionistického anarchismu.

     V celých dějinách KSČ jsou dvě události naprosto zásadní. Získání politické moci v roce 1948 a začátek jejího ztrácení v roce 1968. Politický převrat v roce 1948 naprosto zásadně určil můj život, i když jsem se na něm, jako dítě vůbec nepodílel. Asi se k němu nikdy nebudu vyjadřovat, ledaže by mě někdo k tomu vyprovokoval.

Druhé události jsem se už aktivně zúčastnil, i když jen a jenom na místní úrovni a ta se pak podílela na dotvoření mého osudu.

MÉ DEFINITIVNÍ HODNOCENÍ CHOVÁNÍ KSČ V ROCE 1968

     Opět jenom heslovitě.

• Nemyslím si, že dění v tom roce bylo nejpozitivnějším chováním KSČ.
• Naopak ale považuji za nejúspěšnější éru v dějinách vlády KSČ období tak pěti let předcházejících roku 1968. Pomalu se uvolňovala porevoluční diktatura, pomalu leč neustále rostly mzdy a platy, a při tom klesaly ceny především nezbytností.
• Novotný se dopustil fatální chyby. Byl v dětství odchován v ideji národa Čechoslováků a nádavkem uznával marxistickou ideologii internacionalismu, která odporovala Marxově pojetí národa.
• Nešlo o žádné „Pražské jaro“, leč o souhru zájmů ambiciózních příslušníků Pražské pseudokomunistické smetánky a Slovenského hyperpatriotismu, ba až nacionalismu.
• Označení „socialismus s lidskou tváří“ byl stejně kýčovitý, až stupidní, jako heslo „sametová revoluce“.
• Jako vždy v takových dobách většina lidí proklamace politických mocnářů brala upřímně a vážně, zatím co mnohým z nich šlo o mocenskou kariéru a některým dokonce o zničení vlády KSČ.
• Základním omylem poctivých členů vedení KSČ byla pýcha nad sebou samými, spočívající v tom, že se stávají věrozvěsty jakési obrody veškerého světového socialismu.
• Tragickým momentem bylo zvolení Dubčeka do čela strany. Neměl ani jednu vlastnost opravdového státníka.
• Ovšem nejhorší ze všeho byla pseudorevolučnost, do které hnali vedení strany reální nepřátelé socialismu.
• Zvítězí-li v dějinách nová moc, tak její největší chybou vždycky je, že chce své představy realizovat hned, pokud možno ještě dříve.
• Politicky doslova idiotské byly tři požadavky, které někteří netrpělivci začali prosazovat; zrušení vedoucí úlohy strany, vystoupení z ekonomického společenství Rady vzájemné hospodářském pomoci a superdebilní snaha o opuštění vojenského souručenství Varšavská smlouva.
• Nebylo zapotřebí žádných „99ti Pragováků“ k pozvání spojeneckých vojsk do ČSSR. Úplně stačil právě ten posledně jmenovaný cíl některých politických pitomců, z nichž dokonce ještě dneska jeden později významný „sametový“ aktér ještě žije.
• Lidová moudrost říká pospíchej pomalu. To mělo být motem procesu, který velice správně nastartoval Novotný, v mých očích nejúspěšnější z vůdců KSČ.
• Historické zkušenosti říkají, že vždycky musí zemřít vůdci generací minulých, aby se v reálním životě prosadily nové „Pravdy“.
• Dovoluji si spekulovat, že i vůdcům Sovětského svazu by nejen nevadilo, ale by dokonce podporovali jakýsi experiment v malém, který při úspěšnosti by obrovsky prospěl všem.
• A tak na závěr si dovoluji kruté tvrzení. U samé kolébky rozpadu socialistického tábora a v konečném i zániku SSSR stálo nebetyčně vyzvedávané „Pražské jaro“. Vyzvedávané, ba až oslavované především všemi nepřáteli socialismu.

Myslím si definitivně dnes a s tím přesvědčením i zemřu.

Zásadní část tohoto přesvědčení jsem ovšem neměl v samotném roce 1968. Jako technik jsem se o „vysokou“ politiku nestaral. Zaměřil jsem své úsilí na realizaci socialistického tržního hospodářství, které propagoval Šik. Na svém podniku jsem prosadil nejen vnitropodnikové ceny, ale především dosáhl u komunistického vedení na okrese povolení experimentálního „tržního“ vnitropodnikového hospodaření. Jako odborový funkcionář jsem zase pracoval v týmu, který chtěl prosadit zavádění „Podnikových rad pracujících“. Statut této instituce jsem si dokonce uchoval až do roku 1989 a bylo mým cílem ho tehdy prosazovat celostátně. Marným.

Základní myšlenky současného přesvědčení o významu roku 1968 ve mně dozrály na přelomu roků 1990 a 1991. Definitivně jsem si je ujasnil až potom, co jsem opustil veřejné funkce.

A k onomu drtivému závěru jsem dospěl až asi tak v době puče na Ukrajině.

Šestnáctého května letošního roku uplyne sto let od založení KSČ. Včera mě jeden známý přiměl k tomu, abych něco napsal k tomuto výročí.

Poslal jsem mu následující příspěvek.

ZÁKLADNÍ POHLED NA VÝZNAM DĚJIN KSČ

Jenom heslovitě.

• KSČ vznikla na půdorysu marx-leninské ideologie.
• Patřila do trsu partají, jejichž matkou byla VKS(b) a reálným otcem SSSR.
• V rodném genu všech byl tím zakódován i jejich zánik, související s Lenivým voluntarismem, který především otce přivedl na svět coby předčasně narozené dítě.
• Zánikem SSSR byl proto nastartován i proces zániku těchto stan.
• Není důvod toho litovat.
• Existence těchto stan a jejich vedoucí vliv ve státech jejich působení totiž dal světu jedinečný naprosto zásadní poznatek.
• Zmíněné strany dokázaly v reálné politice, že mohou existovat státy s jiným, než kapitalistickým společnostně-politickým režimem.
• Navíc, alespoň podle mne dokázaly, že může být zlomena celodějinná nadvláda vrstev, které je teď zvykem nazývat elitou, čili možnost existence úplně jiné organizace lidského společenství.
• Historie lidstva dokazuje, že co se jednou v dějinách již objevilo, to nikdy definitivně nezapadne.
• Odůvodněně proto předpokládám, že i význam jejich dějinného prvenství nezapadne.
• I když následná podoba režimu, který bude zplozen tím dnešním bude s vysokou pravděpodobností úplně jiná, než jakou se snažily vytvářet zmíněné strany, tak jejich příklad nezanikne a zůstane věčnou inspirací, což je pro jejich význam v historii lidstva podstatné a nenahraditelné.

To je můj zásadní hodnotící pohled na stoletou historii KSČ.

V poslední době se stalo módou uveřejňovat texty z přelomu režimů, označují se jako „retro“. Našel jsem jeden zajímavý, když jsem likvidoval svůj archiv. Tady je:

Recept jménem kapitalismus

     Německý týdeník Die Zeit uveřejnil úvahu profesora Harvardovy univerzity J. K. Gilbraitha, který byl hospodářským poradcem prezidentů Roosevelta až Kennedyho. Autor se zamýšlí nad hospodářským vývojem v zemích Východní Evropy a nad pomocí Západu, jež by podle něho neměla prosazovat primitivní kapitalismus. Mimo jiné píše.

Podle mého názoru některé a dokonce mnohé rady, nabízené dnes středoevropským a východoevropským státům, mají svůj původ v obrazu kapitalistického hospodářství, který nemá žádný vztah k současné realitě. Kdyby totiž tento obraz souhlasil, nebyla by kapitalistická národní hospodářství přežila. Jde o ideologický výtvor, který existuje pouze v hlavách a především v nadějích původců těchto rad, jde zkrátka o primitivní ideologii.

     Tyto rady mají dva zvláštní znaky. Často pocházejí od lidí, kterým už dávno vadí, že západní hospodářské systémy musely činit ústupky společenským procesům, ať již jde o rozvoj sociálního státu, pomoc chudým, veřejné služby, spolupráci s odbory, snahy dosáhnout spravedlivějšího rozdělování příjmů, či o odpovědnost státu za fungování hospodářského systému jako celku.

Dalším znakem těchto rad pro přechod k tržnímu hospodářství je klidné přijímáni chudoby, nezaměstnanosti, inflace a poklesu životní úrovně. To vše se dokonce chápe jako terapie: Z prožitku nezaměstnanosti a hladu vzejde nová pracovní etika, zaměstnanci toužící po disciplíně svobodného podnikání. To je šílenství. Zjednodušeně řečeno, velká část těchto rad spočívá v požadavku nahradit špatně fungující hospodářský systém žádným.

     Hospodářský systém Západu a Japonska zdaleka není kapitalismem v jeho původní a primitivní formě. Byl zásadně zlepšen zavedením sociálních služeb, dotovaných příjmů a veřejné kontroly. Teprve díky tomu mohl přežít.  

     Sociální úkoly kapitalismu zdaleka nejsou splněny. Je zlou, ale nespornou skutečností, že nikdo chytrý by se ve snaze polepšit si nestěhoval z východního Berlína do Jižního Bronxu. Neudělal by to, ani kdyby hledal svobodu, protože nic nepotlačuje svobodu tak, jako nemít peníze, jídlo a střechu nad hlavou.

To, co lidé z Východu vidí na Západě, není tradiční kapitalismus: Je to sociální demokracie, byť stále nedokonalá. Východ a Západ dnes zcela reálně mají jeden a tentýž úkol: hledat systém, který by co nejlépe spojoval tržní orientaci s orientací sociální. Pro toto hledání neexistují obecně platná pravidla.

V západních průmyslových státech a v Japonsku jsou dobře fungující firmy jak v soukromých, tak ve veřejných rukou. Ve Švýcarsku, kde trávím část života, cestujeme železnicí, která patří státu a komunikujeme prostřednictvím státní telefonní sítě. Náš byt patří obci. Rolníci v sousedství dostávají subvence, jaké potřebují. Slušný dům je považován za základní právo. Obchod, ve kterém nakupujeme potraviny a mnoho dalších věcí, patří družstvu. Máme konto ve státní bance. Nemůžeme porazit (a pravděpodobně ani vysadit) strom bez veřejného povolení. Malebné horské pastviny obhospodařují rolníci, kteří na to dostávají od státu subvence. Švýcaři jsou nicméně známí svým horlivým zájmem o podnikání.

Ve Spojených státech přišly soukromé železnice na mizinu, částečně byly prodány státu. Stát v současné době skupuje za miliardy dolarů zbankrotované soukromé podniky.

V moderním, vyzrálém hospodářství bychom se neměli znepokojovat nad koncentrací moci, nýbrž nad nekompetentností.

Je třeba svěřit podniku odpovědnost za jeho činnost a zisky. Líbí se mi záměr Poláků rozdělit akcie státních podniků občanům, při čemž by zaměstnanci měli při rozdělování akcií přednost. Spravedlivost takového postupu je stejně podmanivá jako struktura rozdělování, jež z něho vyplývá.

RUDÉ PRÁVO 3.1.1991