ČTENÍ MARXE

Miloslav Ransdorf byl nesporně nejvěrnějším polistopadovým pokračovatelem Marxe mezi českými filosofy. Kromě toho, že to byl člověk s nespornými rysy geniality. Sepsal dvoudílný text s titulem „Nové čtení Marxe“. Měl jsem jenom pár měsíců možnost vyskytovat se vedle něj a absolvovali jsme jen dva kratičké rozhovory. Proto jsme se nedohodli o čtení Marxe. Takže jsem zůstal dodneška při svém názoru, že Marxe není nutné číst nově, leč správně – po „Marxovsky“. Což znamená uvědomit si, v jaké době to, či ono autor napsal a nakolik je současná doba odlišná.

Ransdorf při tom sám prokázal, že Marxe četl správně. Kupříkladu svou politickou angažovaností. Naplnil tak víc jak přesně Marxovo tvrzení, cituji: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit!“ Marx tím všem filosofům jasně sdělil zásadu své pracovní metody. Každý učenec humanitních oborů musí své teoretické poznání konfrontovat s praktickou realizací, kupříkladu politickou angažovaností. Jen tak totiž může své poznání udržovat živé. Pozná, co je reálně možné a podle toho modifikuje další cestu praxe i teorie. Cíl jeho ideologie je možná jen jediný, ale určitě k jeho dosažení vede nesčetně cest. Spíše ale bude platit, že se postupem doby začne i cíl modifikovat. Ovšem jedno je nezpochybnitelné. Teorie bez praxe je fantazírování, či při nejlepším utopická vize. Praxe bez teorie je zase chaotickým tápáním, místo reálným posunem historie.

Příklady správného čtení Marxe.

Proletáři nemají vlast.

Toto Marxovo tvrzení bylo pozdějšími marxisty interpretováno jako internacionalismus. Jeho odpůrci pak usoudili, že Marx neuznával budoucí existenci národů a etnicity vůbec.

Obojí je nesprávné.

V Marxově současnosti proletáři opravdu neměli vlast, tedy svou proletářskou vlast. Na celé planetě byli vykořisťováni, zneužíváni a podrobeni kapitalistům a celosvětově dominantnímu kapitálu. Takže jim bylo jedno, kde žijí, alias jsou zneužíváni. Museli si svou vlast teprve vytvořit. Což se jim povedlo, leč dodneška je její existence pro veřejnost poněkud neprůhledná. Marx nebyl prorokem, takže nikdy o budoucnosti jasně nemluvil. Žil v době existence národů, ba dokonce formujících se národních států a jejich bytí nezpochybňoval. Pouze odmítal jejich obsah spočívající v nadvládě lidí nad lidmi, v rostoucí koncentraci majetků, bohatství a kapitálu v rukou malého počtu jedinců a z toho plynoucí mocenskou privilegovanost úzké vrstvy společenství.

Kdo vlastně bude tvůrcem společnosti, jež nahradí kapitalismus.

Řekněme to jasně. Formaci, jež vystřídá kapitalismus, ať už se bude jmenovat jakkoliv, musí vytvořit sami kapitalističtí vládci. Jejich společenská třída. Nikdo jiný to nemůže udělat, protože k tomu nemá zdroje, ani jinou formu reálné moci.

Marxisté vůbec Marxe nepochopili a Lenin sám sice pochopil, ale nedbal. Vytvořil skutečnou politickou moc proletářů, ovšem ta nebyla natolik přirozeně silná a vlivná, takže byla nucena se uchýlit k diktatuře. Ta ovšem nikdy nemůže mít dlouhého trvání. Lenin sice znal Marxův teorém o tom, že kapitalisté si musí sami vykopat svůj hrob, leč díky své netrpělivosti je chtěl k tomu, tak zvanou proletářskou mocí čili „sověty“, (radami pracujících) donutit. Zemřel však příliš brzy, takže nelze dneska poctivě posoudit, zda by se mu to náhodou, v tak velké a na zdroje bohaté zemi nakonec povedlo.

Podle současného vývoje antikapitalistického hnutí soudím, že KSČíny přečetla Marxe správně. Už Mao pro ni vytýčil strategii draka, který si počká, až se orel a medvěd natolik oslabí vzájemným soubojem, že je lehce oba přemůže. O mnoho let později Teng siao-pching konkretizoval Maovu zásadu do krátkodobější strategie. Tu celkem správně vyvodil z pokroku dějinného vývoje po rozpadu Sovětského svazu. Politolog Oskar krejčí Tengovu taktiku označil „strategii 24 znaků“. Vypadají následovně: 冷静观察 、 稳住阵脚 、 沿着应付 、 韬光养晦 、 决不当头 、 有所作为

Autor je přeložil do češtiny takto, cituji: „Pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly.

Vysoce oceňuji, že ani náznakem neprozrazuje smysl celé strategie, jímž je ona zásada, že to vládnoucí globální síly musí v konečném zlikvidovat stávající stav, třeba i proti své vůli. Za stěžejní proto považuji jeho taktiku nenárokovat si vedení, tím méně se o ně dokonce snažit.

V této fázi mého textu je potřebné vrátit se k samotném Marxovi. Marx to byl, kdo ze svého studia tehdejší fáze kapitalismu vyvodil, že jeho konec může nastat tehdy a jenom tehdy, když rozvoj výrobních sil se dostane do neřešitelného rozporu s vývojem výrobních vztahů. Řečeno lidově, když rozvoj techniky přeroste kapitalistickému systému přes hlavu natolik, že vládci poznají, že jej musí zásadně změnit.

Právě na tento okamžik ovšem musí být levice připravena. Kapitalističtí, jak prozatím vývoj ukazuje asi globální vládci, samozřejmě budou prosazovat společnostní formaci, ve které by si uchovali svou celodějinnou nadvládu. Tu musí v onom zlomovém období dokázat levice zlikvidovat. Pokud se jí to nepovede, bude obrovská většina lidstva odsouzena po další staletí trpět nadvládu nepočetné menšiny svého společenství.

Základním úkolem levice proto je co nejobjektivněji studovat současný vývoj kapitalismu a být v každém okamžiku připravena na převzetí iniciativy a být tak rozhodující silou určující konkrétní podobu změn.

Kratičce o vlastnictví.

V textu zabývajícím se správným čtením Marxe nemůže chybět zásadní poznámka o vlastnictví. Byl to přece právě tento rys Marxova učení, který zmobilizoval proti němu velkou a především nejvlivnější část společnosti – totiž soukromé vlastníky výrobních sil, čili zdrojů produkce.

Je velkým omylem představa, že Marx byl proti soukromému vlastnictví, jak to interpretovali pozdější marxisté a reálně uskutečnili marxleninisté. Marx nebyl proti soukromému vlastnictví, leč proti vlastnění vůbec.

Jako dobrý znalec hospodářských dějin světa a lidské civilizace věděl, že prapůvodně jedinci nepociťovali potřebu osobně něco vlastnit. Dokonce ještě těsně před vznikem kapitalistického výrobního způsobu existovaly zbytky „veřejných statků“, které využíval každý podle své potřeby. Třeba v Anglii obecní pastviny. Jsou dokonce i dneska, třeba oceány.

Nejen v Evropské tradici platilo, že nejdůležitějším majetkem je půda, jíž stvořil bůh a která patří fakticky všem, tedy nikomu konkrétnímu. Panovník je pak božím příkazem pověřen rozdělovat ji k užitku každému. Teprve později se panovníci zpronevěřili této konstituční zásadě tvorby lidského společenství a začali se prohlašovat za vlastníky země, kterou dokázali svou silou a vlivem ovládnout. A se zpupností sobě vlastní je přidělovali svým stoupencům.

Vlastnictví majetku, bohatství, kapitálu až nakonec finančního kapitálu přineslo současný stav, který je skutečným a jediným zdrojem veškeré moci člověka nad jinými lidmi, malé skupinky nad obrovskou většinou. Aby skončila nadvláda člověka nad člověkem, musí být změněna právě tato „základna“ veškeré moci.

Jakým způsobem to bude nakonec realizováno, to nelze prorokovat. V dějinách se již několik forem vyzkoušelo. Pro reálný odpor nejmocnějších se žádné nepovedla udržet. Což by se mohlo podařit právě v období zlomu, kdy současní vládci budou muset zásadně změnit svůj systém ovládání světa. Marx ze svého studia pouze vyvodil, že ona zásadní dějinná změna je pro kapitalistický systém nevyhnutelná.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *