Nezabýval bych se touto otázkou, protože na ni nikdy nikdo neodpoví. Pro mě je důležité, že si od svého počátku sovětský systém k tomu nevytvořil základní podmínku a v průběhu své formy realizace socialismu se od této možnosti neustále vzdaloval. Mnohokrát jsem napsal, že vznik socialismu v ekonomicky velice zaostalé zemi byl Leninův katastrofální omyl. To nebyl revizionismus Marxova učení, ale holý voluntarismus, pravděpodobně zaviněný osobním traumatem z popravy bratra. Jenom doufám, že nebyl takovým naivkou, jako ten, kdo nakonec definitivně sovětský socialismus za tři čtvrtiny století zničil. Leninovi totiž umožnili návrat do Ruska Němci. Nabízí se tedy logicky, že mohl uvěřit, že Německo se přidá k proletářské evoluci, jak se to o něm do dneška tvrdí. Nesoudím, že byl takový politický diletant.
Pokud ale už Lenin svou revoluci začal, pak v žádném případě neměl onen nový režim vydávat za jedinou možnou budoucnost lidstva a už vůbec ne za hrobaře kapitalismu. Tím, že revoluci začal předčasně v nepatřičné zemi, dal mu do vínku zárodek zmaru. Ovšem tím, že jej prohlašoval za existencionálního nepřítele systému, který vládl v celém světě, jej vyloženě odsoudil k zániku, a dokonce velice brzkému. To jen díky Stalinově tyranii a obrovské rozloze vydržel Sovětský svaz nakonec tak dlouho.
Do druhé světové války byl SSSR jedinou zemí svého druhu, proto se nebylo čemu divit, že byl vydáván a všeobecně i skutečně považován za jediný vzor pro celé dělnické hnutí. Po válce se ovšem začaly formovat další země se socialistickým rodokmenem. A tehdy sovětští vůdci zpečetili svůj osud tím, že ve své pýše a teritoriálních zájmech ideologicky a politicky nepřipustili možnost existence jiných forem socialismu, který se rodil v Číně, Jugoslávii, Albánii a naznačoval i jinde. Izolovanost v katastrofu pak dovršily události v Maďarsku a především v Československu. Ty začaly štěpit nejužší spojenecký svazek sovětů a definitivně odradil jiné od jejich formy vlády. Posledním hřebíkem do rakve pak byl Afghánistán
Léta Brežněvovy stagnace Sovětský svaz přežil, i když se v samotném nejužším vedení rodily vlivné síly toužící situaci změnit. Ovšem smrtelnou tragédií bylo, že vedení opustilo praktickou proletářskou, čti ideově pevnou kádrovou politiku.
Po smrti Brežněva se totiž najednou ukázalo, že za něj není náhrada. Jen tak se nakonec dostal do čela státu muž, který sice měl „proletářský“ původ a vyrůstal jako socialistický kádr, ale neměl pro nejvyšší funkci nejen schopnosti, ale vůbec ne potřebný charakter. Typický příklad pána, kterému ještě „trčela sláma z bot“.
Na první pohled se pokusil o reformu sovětské formy socialismu, ovšem naprosto diletantsky začal tím, čím měla až končit. Čili „glasností“.
Kdyby byl alespoň trochu „komunistou“, nebo alespoň socialistou, tak musel reformu sovětismu začít na mezinárodním hřišti socialistických zemí. Především zajistit pevné až nerozborné spojenectví s ČLR. Uznat a přitáhnout do svazku Jugoslávii a další, kteří by o to stáli. Za druhé měl SSSR najít potřebné změny ve státech svého bloku ve východní Evropě. Za třetí měl ihned začít řešit problémy, které se za dlouhou dobou stagnace navršily ve vztazích mezi národy a republikami Sovětského svazu. Nebál bych se možná ani odchodu některých republik ze svazu, ovšem předem přesně vyjednaného, regulovaného a se zajištěním bezpečnosti pro celý socialistický tábor.
Všude s nimi prodebatovávat ekonomickou reformu jako základ zvyšování životního standartu obyvatel socialistického světa. Teprve potom se snažit postupnými kroky ji realizovat. Bylo bludnou představu naoktrojovat, ba až mocensky nadiktovat Sovětskému svazu perestrojku, podle jakýchsi povrchních představ. Co není ověřeno v praxi, to se musí umět zavádět, třeba i jen experimentem v omezeném teritoriu.
Gorbačovův politický diletantismus se plně projevil v tom, že začal svou reformu fakticky na Západě, aniž jej kdo ze socialistických zemí tím pověřil. A opět naprosto katastrofálně s USA, a ne se svými sousedy. Ale když už se k tomu odhodlal, měl v prvé řadě prosadit zrušení vojenských bloků NATO a VS. Tím by si zajistil odchod amerických vojsk především z Evropy. A nebo by poznal, že s ním hrají svou podrazáckou hru. Dokud by nebylo realizováno zrušení NATO a likvidace vojenských základen USA v Evropě, neměl se dál s nikým bavit a především neměl dovolit sjednocení Německa. Zvlášť když v tom měl podporu v Británii.
Dnešní názory, že si nerozšiřování NATO měl zajistit smluvně je slabomyslné. Pokud osamělý Sovětský svaz si dodržení takové smlouvy nemohl vynutit, tak to bylo zbytečné. Proto bylo napřed nutné širší a pevnější spojenectví především s Čínou a zeměmi vlastního bloku, především pak Polska.
Celý tento text bych nepsal, kdyby se při příležitosti Gorbačovových devadesátin opět tato témata neotevřela. Gorbačov mě nezaujal od samého počátku a předpokládal jsem, že sovětská komunistická strana se ho rychle zbaví, jako kdysi podobného voluntaristy Chruščova. Ta čtvrt století dlouhá stagnace ale byla opravdu katastrofální.
Při příležitost svých kulatin Gorbačov prohlásil, že brzy poznal, že socialismus je nereformovatelný. Proto prý se rozhodl změnit komunistickou stranu v sociální demokracii a podle její ideologie změnit Sovětský svaz. Pýchou zhlouplý vesnický chasník, který to dotáhl až na generalissima sovětské byrokratury dodneška není schopen přijmout fakt, že to on nebyl schopen provést reformu socialismu, protože byl ideologický nedouk, politický diletant, státnický voluntarista a především bez charakterových předpokladů. Když jsem od něj slyšel poprvé to, co před několika dny opakoval, utvrdil jsem se v přesvědčení, že před dějinami chce být raději zrádcem než hlupákem.
Každý systém je reformovatelný, dokonce i ten kapitalismus, čemuž mnozí pevní levičáci nevěří. Kapitalismus se bude reformovat tak dlouho, až se doreformuje k nějaké nové formě, jež se mu už vůbec nebude podobat. Je třeba příštím generacím jenom přát, aby se nedopracoval systému, vedle něhož by i staliniáda byla selankou.