DRUHÝ PŘÍSPĚVEK K VÝROČÍ STA LET EXISTENCE KSČ

     V celých dějinách KSČ jsou dvě události naprosto zásadní. Získání politické moci v roce 1948 a začátek jejího ztrácení v roce 1968. Politický převrat v roce 1948 naprosto zásadně určil můj život, i když jsem se na něm, jako dítě vůbec nepodílel. Asi se k němu nikdy nebudu vyjadřovat, ledaže by mě někdo k tomu vyprovokoval.

Druhé události jsem se už aktivně zúčastnil, i když jen a jenom na místní úrovni a ta se pak podílela na dotvoření mého osudu.

MÉ DEFINITIVNÍ HODNOCENÍ CHOVÁNÍ KSČ V ROCE 1968

     Opět jenom heslovitě.

  • Nemyslím si, že dění v tom roce bylo nejpozitivnějším chováním KSČ.
  • Naopak ale považuji za nejúspěšnější éru v dějinách vlády KSČ období tak pěti let předcházejících roku 1968. Pomalu se uvolňovala porevoluční diktatura, pomalu leč neustále rostly mzdy a platy, a při tom klesaly ceny především nezbytností.
  • Novotný se dopustil fatální chyby. Byl v dětství odchován v ideji národa Čechoslováků a nádavkem uznával marxistickou ideologii internacionalismu, která odporovala Marxově pojetí národa.
  • Nešlo o žádné „Pražské jaro“, leč o souhru zájmů ambiciózních příslušníků Pražské pseudokomunistické smetánky a Slovenského hyperpatriotismu, ba až nacionalismu.
  • Označení „socialismus s lidskou tváří“ byl stejně kýčovitý, až stupidní, jako heslo „sametová revoluce“.
  • Jako vždy v takových dobách většina lidí proklamace politických mocnářů brala upřímně a vážně, zatím co mnohým z nich šlo o mocenskou kariéru a některým dokonce o zničení vlády KSČ.
  • Základním omylem poctivých členů vedení KSČ byla pýcha nad sebou samými, spočívající v tom, že se stávají věrozvěsty jakési obrody veškerého světového socialismu.
  • Tragickým momentem bylo zvolení Dubčeka do čela strany. Neměl ani jednu vlastnost opravdového státníka.
  • Ovšem nejhorší ze všeho byla pseudorevolučnost, do které hnali vedení strany reální nepřátelé socialismu.
  • Zvítězí-li v dějinách nová moc, tak její největší chybou vždycky je, že chce své představy realizovat hned, pokud možno ještě dříve.
  • Politicky doslova idiotské byly tři požadavky, které někteří netrpělivci začali prosazovat; zrušení vedoucí úlohy strany, vystoupení z ekonomického společenství Rady vzájemné hospodářském pomoci a superdebilní snaha o opuštění vojenského souručenství Varšavská smlouva.
  • Nebylo zapotřebí žádných „99ti Pragováků“ k pozvání spojeneckých vojsk do ČSSR. Úplně stačil právě ten posledně jmenovaný cíl některých politických pitomců, z nichž dokonce ještě dneska jeden později významný „sametový“ aktér ještě žije.
  • Lidová moudrost říká pospíchej pomalu. To mělo být motem procesu, který velice správně nastartoval Novotný, v mých očích nejúspěšnější z vůdců KSČ.
  • Historické zkušenosti říkají, že vždycky musí zemřít vůdci generací minulých, aby se v reálním životě prosadily nové „Pravdy“.
  • Dovoluji si spekulovat, že i vůdcům Sovětského svazu by nejen nevadilo, ale by dokonce podporovali jakýsi experiment v malém, který při úspěšnosti by obrovsky prospěl všem.
  • A tak na závěr si dovoluji kruté tvrzení. U samé kolébky rozpadu socialistického tábora a v konečném i zániku SSSR stálo nebetyčně vyzvedávané „Pražské jaro“. Vyzvedávané, ba až oslavované především všemi nepřáteli socialismu.

Myslím si definitivně dnes a s tím přesvědčením i zemřu.

Zásadní část tohoto přesvědčení jsem ovšem neměl v samotném roce 1968. Jako technik jsem se o „vysokou“ politiku nestaral. Zaměřil jsem své úsilí na realizaci socialistického tržního hospodářství, které propagoval Šik. Na svém podniku jsem prosadil nejen vnitropodnikové ceny, ale především dosáhl u komunistického vedení na okrese povolení experimentálního „tržního“ vnitropodnikového hospodaření. Jako odborový funkcionář jsem zase pracoval v týmu, který chtěl prosadit zavádění „Podnikových rad pracujících“. Statut této instituce jsem si dokonce uchoval až do roku 1989 a bylo mým cílem ho tehdy prosazovat celostátně. Marným.

Základní myšlenky současného přesvědčení o významu roku 1968 ve mně dozrály na přelomu roků 1990 a 1991. Definitivně jsem si je ujasnil až potom, co jsem opustil veřejné funkce.

A k onomu drtivému závěru jsem dospěl až asi tak v době puče na Ukrajině.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *