HERECKÝ EXHIBICIONISMUS

Herci jsou lidé zvláštního ražení. Už od dětství se rádi předváděli a zůstalo jim to. Nejsou v tom sami. Jsou i jiní lidé, kteří trpí touto psychickou indispozicí. Třeba politici. Jenže oproti nim jsou herci bez výjimky postiženi také dominancí emocí nad raciem, což by bylo pro politika neúnosným rizikem. Díky omezené racionalitě nejsou proto herci ani schopni získat technickou, či vědeckou kvalifikaci, i když jsou někteří obdařeni vysoce nadprůměrnou inteligencí. Přesto všechno tvrdím, že naprosto určující pro jejich profesi je neodolatelná touha exhibovat. U mnohých pak se stane až závislostí. To je pak osudový mezník, který z herce dokáže udělat doslova jinou bytost, jako každá jiná nezvládnutá závislost.

A tak můžeme vysledovat několik typů herců.

Jedni si uvědomují svůj hendikep a snaží se ve vší pokoře díky němu rozdávat radost, dobrou mysl a krásno. Ti zasluhují velké úcty, protože dokázali silou své vůle překonat sami sebe. Není úplně jejich vinou, že ti z nich, kteří mají talent a potkali se s nutnou dávkou štěstí, patří mezi nejpopulárnější osobnosti mnohdy nejen ve vlastní zemi se vším, co k celebritám patří. Lidé se stávají jejich fanoušky, takže jim dokážou prominout slabosti i výstřednosti. Především ale veřejnost dá na jejich názory i v oblastech, kde nejsou kompetentní. A tady začíná problém.

Při takovém společnostním statutu mnohý propadne pýše, což je nejen jeden z hříchů hlavních pro katolíky, ale s jistotou zatemňuje už tak odstrkovaný rozum. Z herce se stává veřejný činitel, který začne lidmi vědomě manipulovat. Jelikož je jako většina lidí ziskuchtivý, tak přisluhuje mocným, což považuje za jakousi svou novou roli, v níž se pak vědomě předvádí. Čímž se z něj stává příslušník vrstvy podléhající zvrácenostem rváčů o moc. Pokud se včas nevymaní z nové role, stane se z něj časem definitivní člen parazitů na celém společenství.

Specifickou podskupinou předešlé jsou pak ti, kteří nebývale zbohatli, takže jsou při troše rozumnosti do konce života svobodní, tedy na nikom nezávislí. Pokud nepropadnou nějaké zhýralosti, nejsou vesměs pro společnost rizikem.

Nejpokleslejší skupinou jsou pak ti, kteří vytváří jakési tvůrčí mafie obvykle netalentovaných a bez popularity. Běžným jejich poznávacím znamením je že veřejně chválí své učitele, kolegy a zbožšťují skutečné herecké velikány minulosti, s nimiž měli možnost se alespoň epizodně setkat. Jelikož se svým kumštem nedokážou uživit, parazitují na veřejných rozpočtech. Proto jsou nuceni být doslova otroky mocných, musí pochlebovat vždycky tomu, kdo o veřejných penězích rozhoduje čili nejen se přetvařovat, ale klanět se pokaždé někomu jinému. Mnozí musí hledat přechodné sponzory, před nimiž pak hrbí hřbet s nataženou žebravou rukou. Své ponižování si pak odreagovávají svérázným způsobem. Jeden druhému poplácávají po rameni, navzájem se chválí a ti nejagilnější si dokonce mezi sebou rozdávají ceny za tak zvané umění. Jedním z hlavních znaků jejich životů je, že žijí v bublině zásadně odlišné od života veřejnosti.

Nejodpudivějšími z nich jsou ti z živořících v bublině, kteří se považují za výjimečné, coby nositelé vyšší mravnosti, občanských ctností, či jiných lidských kvalit. Ve své zrůdnosti si dovolují veřejnost kárat, poučovat, ba dokonce až nevybíravě jiným spílat. Pro ně mám jediné pojmenování; aktivistická chátra. Početnosti závisláků na exhibování roste s krizovými jevy ve společnosti a je tragédií, že právě oni ve zlomových okamžicích se prosazují jako exponenti převratů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *