K této glose mě inspiroval nedávný text na webu „Ruskaja věsná, který lákal čtenáře titulkem „Gorbačov promluvil na smrtelné posteli“, či tak nějak podobně. Přesně to už nevím, protože po jeho přečtení jsem konstatoval, že jsem se nic nového nedověděl a tak jsem si jej nearchivoval.

Ve včerejším textu o naivitě píšu víc o současném vedení Ruska, než o Gorbačovovi. Při tom jsem si uvědomil, že svůj celkový pohled na Gorbiho jsem zatím nikdy nenapsal. Tak se o to pokusím teď. Gorbačov za celý život nepochopil, že jakákoliv reforma v Sovětském svazu v jeho době v žádném případě nemohla být jen záležitostí SSSR, nadtož pouze vedení KSSS. Sověti měli faktickou zodpovědnost za celé globální komunistické a socialistické hnutí, v tehdejší terminologii za tak zvané mezinárodní dělnické hnutí. Jelikož vyhlásili a realizovali celosvětový třídní boj, pak bylo jejich povinností podle toho se chovat. Gorbačov měl proto o svém nápadu nazvaném glasnost zavést diskusi v celém hnutí. A o perestrojce měl v prvé řadě hovořit se zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci. Že zkušenosti bloku satelitů SSSR nebral v potaz, by se ještě dalo omluvit tím, že měl dostatečné vědomosti od svých poradců o státech Varšavské smlouvy i RVHP. Ale že ignoroval světové hnutí, to byla obrovská pýchy nýmanda. Už jsem kdysi napsal, že jako první krok svých reforem se měl zasadit o normalizaci vztahu s ČLR a její KSČí.

Gorbi ve skutečnosti neignoroval pouze celosvětové hnutí, ale především svou „rodnou“ stranu. Nevedl debaty, ale nařizoval a tak byl velice osamocen. Byl si vědom této domácí izolace a tak o to víc se prezentoval ve světě. Tady ale podlehl Ceausescovu syndromu, čti, dělalo dobře jeho egu, že jej do ranku „světovládců“ zdánlivě přibrali lídři Západu, především Reagan, Thatcherová a Kohl. Čímž se ještě více vzdaloval věrchušce SSSR. Že nebyl ani náznakem demokrat dokazuje fakt, že v SSSR před jakýmkoliv zásadním rozhodováním ÚV KSASS o reformách neproběhla dlouhodobá a všestranná a všeobčanská diskuse.

A tak SSSR dopadl, jak dopadl. Rozpadl se. Gorbačov si nikdy nepřipustil, že je to jeho vina. Naopak ze závěrečného konkrétního aktu rozdělení oprávněně vinil jiné. Ovšem to bylo chování kloučka, který provede darebáctví a pak dělá všechno proto, aby ho svedl na kamarády.

Tento můj pohled považuji za tu lepší variantu. Vnitřně jsem však přesvědčen o tom, že Gorbi byl natolik vzdělaný a chytrý, že rozbil Sovětský svaz vědomě, zradil socialistické hnutí záměrně, i když možná to nebyl jeho prvotní zájem. Důkazů pro takovou spekulaci existuje dostatek. Mě ale stačí fakt, že ještě ze svého dobrovolného exilu ve Švýcarsku se nejednou veřejně vyjádřil v tom smyslu že ideologie marxismu-leninismu se přežile a on ji hodlal zničit a nahradit sociáldemokratismem.

Ještě před rozpadem SSSR jsem o Gorbačovovi tvrdil, že je politikem, který nedorostl době, tedy že je neschopný řešit tehdejší narůstající krizovou situaci Sovětského svazu. Definitivně hodnotím Gorbačova stejně jako Dubčeka. Kdyby zůstal funkcionářem regionálního významu, byl by neznámý, leč prožil by čestně svůj život. Tak se sice stal světovou celebritou, leč negativní. Politickým pitomcem, a to v onom lepším případě. Jinak zrádcem, i když si to nepřipouštěl

Za naprosto učebnicový příklad politické naivity považuji problém rozšiřování NATO na východ. Gorbačov při jednání o sjednocení Německa neprosadil do smlouvy jasně formulovaný a sankcemi ručený závazek že, se NATO nebude rozšiřovat víc, než o území tehdejší Německé demokratické republiky. Mnohem později sice tvrdil, že mu to bylo slíbeno, ba dokonce že v protokolech o jednáních takový závazek je. Argumentoval, že i někteří účastníci závěrečných jednání, konkrétně tehdejší ministr zahraničí USA James Baker přiznávají, že byl takový slib dán. Nic ovšem před dějinami nesmaže, že v žádné smlouvě mezi SSSR a Západem z dob konce studené války není závazek o nerozšiřování NATO. Tečka.

Hořekování nad tím ze strany pozdějších až současných politiků Ruska považuji za nebezpečné pokračování v politické naivitě. I kdyby měl Gorbačov nakrásně zmíněný ústní slib od všech účastníků podpisu smlouvy o sjednocení Německa, tak to v žádném případě nezavazovalo jejich následníky k jeho plnění. A proč o tom píšu? Protože pozorný čtenář „28. bodovky“ by se měl zamyslet nad jejím textem, zda vůbec bude ještě platit když Trump opustí svůj post prezidenta USA. Především ať se zamýšlí nad body 14 a 27.

Když jsem na netu našel plné znění 28. bodového textu s označením „Trumpův návrh mírového plánu pro Ukrajinu“, (dále jen návrh) zaujalo mě, že ho americká strana jako vydává za americko–ruský návrh. Při čemž jsem o něm v ruských sdělovacích prostředcích do té doby nenašel jedinou zmínku. Naopak. Brzy po zmíněném zveřejnění jsem četl několik prohlášení oficiálních mluvčích Ruska, kteří jakékoliv spoluautorství nejen nepotvrzují, ale popírají. Mluvčí Putina Dmitrij Peskov stroze prohlásil: „Mezi Ruskem a USA neprobíhají žádné formální konzultace o urovnání situace na Ukrajině, ale kontakty existují“. Populární mluvčí „zamini“ RF Marija Zacharovová uvedla, že „…ruské ministerstvo zahraničí neobdrželo od USA žádné oficiální informace o údajných ‚dohodách‘ ohledně Ukrajiny, které média nadšeně šíří“. Oficiální tisková agentura Ruska pak vydala následující text: „Postoj Moskvy je takový, že Rusko je otevřeno dialogu pouze v rámci ´hranic svých deklarovaných principů´ a USA dosud nenabídly nic oficiálního, co by mohlo sloužit jako výchozí bod“.

Dneska se ze zákulisí tvorby návrhu dovídám, že jeho tvůrci údajně vzali v potaz připomínky zvláštního Trumpova vyslance Steve Witkoffa z jeho rozhovoru s Putinovým zmocněncem Kirillem Dmitrijevem, jednajícím v USA o možné hospodářské spolupráci. Jelikož nepředpokládám amatérismus Trumpovy administrativy, tak se mě do mysli vkrádá podezření. Witkoff a tím méně Dmitrijev neměli žádné pověření vyjadřovat se k problematice míru na Ukrajině. Proto je vyloučeno, aby Dmitrijevovy poznámky, navíc v interpretaci Witkoffa byly považovány za spolupráci ruské strany při vypracovávání návrhu. Já od první chvíle považuji celý návrh jako „plán léčky“ na Putina a uvedené skutečnosti mě v tom posilují. Především proto, že USA média spolupráci Ruska na návrhu neustále připomínají a při tom administrativa to nedementuje, čti, souhlasí. Jsem proto velice zvědavý na další vývoj, protože ministr zahraničí Spojených států Marco Rubio již začal hrát podivnou hru. Jednak si celkem dobře notoval při jednání v Ženevě s válkychtivci z Evropy a jednak kritizoval nejméně dvakrát Rusko, že v čase jednání o návrhu neprojevuje snahu k utichání bojů, ale naopak je až významně zesiluje.

Politický Západ poměrně brzy po zahájení SVO změnil kvalitativní obsah konfliktu na Ukrajině. Potvrzují to dodnes neustále opakovaně představitelé EK, státníci nejvlivnějších zemí Evropy, generální štáby většiny armád EU a všem jim sloužící média. Naposledy kupříkladu Merz, když prohlásil, cituji: „Není to jen válka proti Ukrajině. Je to válka proti celé západní komunitě národů, proti politickému řádu Evropy“. Zní jedna věta jeho předvčerejšího tvrzení. Ruským cílem pro zahájení SVO byly pouze požadavky vůči Ukrajině. Jakmile ale Západ vstoupil do hry, cíle RF se zákonitě musely začínat modifikovat. Realističtí vůdci Ruska je ovšem nevykřikovali do světa. Věděli totiž dobře, že nejsou dostatečně silní na válku s celým politickým Západem. Ruské vedení proto potřebovalo jednotu Západu narušit. A zdá se, že se mu to povedlo. Trumpův mírový plán je toho důkazem. Nyní musí Rusko lavírovat a především jednat tak, aby se trhlina mezi USA a Evropou rozšiřovala.

Po vstupu Západu do konfliktu si začalo Rusko uvědomovat, že mu nemůže stačit demilitarizace, denacifikace a neutralita Ukrajiny. Rusko s rostoucím angažmá Evropy nutně potřebuje ukončit existenci Ukrajiny. Podob takového konce konfliktu je několik a cest k tomu je násobně více. Rusové o nich mlčí, ale dá se vydedukovat, že některý ze scénářů nakonec uskuteční. Pokud se to vedení a velení Ruska nepovede, má totiž zaručeno, že v nedlouhé budoucnosti válka začne znova. Žádná mírová smlouva tomu nezabrání. Naopak, ta jen k tomu vytvoří předpoklady.

V žádném případě nehodlám ztrácet čas analýzou jednotlivých bodů, nebo se dokonce pokoušet posoudit celkové vyznění údajného Trumpova návrhu Plánu na ukončení konfliktu na Ukrajině, či jak byl vlastně ten výsledek práce údajně tří amerických expertů otitulkován. Mám k tomu až příliš hodně důvodů, ale především proto, že nejde o dokument, se kterým bude pracovat Rusko. Trumpova administrativa jej napřeď nechá „doplnit“, „upravit“ či dokonce „částečně okleštit“ jak vedením Ukrajiny, tak představiteli EU a hlavně pak kabinetem „ochotných“ podporovatelů válčení na Ukrajině. Jeho tvůrci do něj údajně zakomponovali několik požadavků Ruska, které jim předložil Putinův speciální zmocněnec Kirill Dmitrijev, takže si „osmadvaceti bodovku“ troufli dokonce v prvých hodinách označit za americko-ruský návrh. Teprve Putin tomu učinil přítrž, když na Radě bezpečnosti RF jasně řekl, že dokument teprve v pátek 21. 11. Rusku zaslali.

V mých očích onen pamflet je velice nebezpečný díky údajnému vztahu Putina a Trumpa, kteří oba světu prezentují coby přátelský. Nevím proč, ale nějak mě to zavání zatuchlinou vzpomínek na Gorbačova a Reagana. Pokud si Putin nedá pozor na velkého blondýna s modrou kravatou, může Rusku prohrát jasně vyhraný „mač“. Měl by si být vědom toho, že je šedesáti kilový „džudista“ v kimonu, který se ocitl v ringu a ne na tatami se sto dvaceti kilovým ostříleným kovbojským rváčem saloonů, navíc s pistolí na stehně.

Těmi čtyřmi slovy je podle mého úsudku nejlépe a dostatečně charakterizována současná politika EU pod vedením Ursuly Gertrud von der Leyenové. Ovšem zdaleka to neplatí jenom o té. Stejný hospodářský důsledek má činnost World Health Organization (WHO). Nejstrašnější pak je, že totéž lze tvrdit i o Agendě 2030 deklarované a prosazované orgány OSN. Málokdo si připouští, že jde o logický vývoj politického Západu, který začal už hluboko v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy byla pozvolna započata éra finančního neoliberalismu, která má za následek deregulaci finančního sektoru, privatizaci rozsáhlých segmentů národního hospodářství a sociálních služeb, deindustrializaci, zpomalení ekonomického růstu a stagnaci či pokles životní úrovně střední třídy. Tragické je, že na těchto platformách parazitují některé po moci toužící instituce a jednotlivci, svými asociálně inženýrskými fantasmagoriemi. Mám na mysli především z jednotlivců Williama Henryho Gatese III. a z institucí Davoské fórum. Vůbec se osobně nedivím, že veškerý ten trend dospěl až k dehumanizaci typu zdravotnictví v Kanadě, kde se seniorům v široké paletě onemocnění nabízí eutanázie. A to zatím o lidech rozhodují pořád jenom lidé. Děsím se toho, kam situace dospěje, až o lidech bude rozhodovat umělá inteligence, jak o tom v poslední době hovoří miliardářský vizionář Elon Reeve Musk.

     „Neustále od vás slyšíme: ‚Musíte‘, ‚Jste povinni‘, ‚Vážně vás varujeme‘. Kdo si myslíte, že jste? Jaké máte právo někoho varovat? Je čas opustit tuto aroganci a koloniální myšlení, přestat se tak chovat vůči globální komunitě. Otevřete oči: ta éra už dávno skončila a nikdy se nevrátí“, konstatuje Vladimir Vladimirovič PUTIN

„Započal boj o charakter českého státu, o to, zda půjdeme cestou stagnující periférie, která je strhávána krizí západního imperiálního jádra do stále hlubšího úpadku, či zda využijeme probíhajících geopolitických změn k obnovení národní svrchovanosti a prostřednictvím sladění s dynamickým rozvojem v jiných částech Eurasie a globálního Jihu k opětovnému vzestupu našich produktivních, tvůrčích a intelektuálních sil.“ Takto popsal povolební situaci v ČR vysokoškolský profesor Ivan BUDIL.

„Vítejte v operačním štábu Mezinárodních sil na podporu Ukrajiny. Dnes ráno vám představíme přehled naší činnosti a informujeme vás o tom, v jaké fázi je plánovací proces. Poté přejdeme do sousední místnosti, kde budete mít možnost komunikovat s našimi plánovači. Podrobně probereme směr činnosti v oblasti obnovy, který je nyní naší hlavní prioritou. Také se setkáte s některými lidmi, kteří se vrátili z Ukrajiny, kde jsme měli dobré spolupráce s ukrajinskými vojsky.“ Tak vede novináře na prohlídku nového evropského štábu „ochotných“ nejmenovaný generál Macronovy armády.

„Zvláštní význam norimberského rozsudku spočívá v tom, že stanovil neexistenci promlčecí lhůty u zločinů proti lidskosti, genocidy a válečných zločinů. Nacistická ideologie, strana, takové struktury jako SS, SD a další byly zakázány navždy. S velkým politováním jsou tyto části rozsudku nyní vystaveny vážným zkouškám a často porušovány.“ Připomíná „evropánkům“ Sergej Viktorovič LAVROV.

„Ukrajina je geograficky součástí evropské rodiny a sdílí její hodnoty, historii a odvahu. Cesta k členství v EU bude náročná a bude vyžadovat hluboké reformy v oblasti transparentnosti, řízení, boje proti korupci a právního státu. Plně důvěřuji prezidentovi Zelenskému a ukrajinskému lidu, že tyto podmínky splní. Blouzní nýmand s dlouhým jménem Emmanuel Jean-Michel Frédéric MACRON.

„Všechny ty stovky mých přátel a všichni ostatní, kteří obětovali své životy. Za co? Za dnešní zemi? Ne, promiňte. Oběť nestála za výsledek, jaký je nyní,“ řekl stoletý britský veterán a dodal: „Bojovali jsme za naši svobodu. A teď zjišťujeme, že je to ve skutečnosti mnohem horší, než tomu bylo tehdy, když jsem za ni bojoval.”

     „Ukrajina je rozdělena na dvě části: zatímco jedni končí zabalení v pytlích na mrtvoly, druzí nosí obrovské sumy peněz v pytlích, skrývají je a přenášejí z místa na místo. Popisuje situaci na Ukrajině bývalý polský premiér Leszek Miller

„V rozhovoru na ČT padla věta, že válka na Ukrajině je pro nás obohacením. Že je vlastně dobře, protože na ní vydělává náš zbrojní průmysl. A přesně tohle je ukázka mindsetu (nastavení mysli), který v posledních čtyřech letech ovládal českou vládní scénu – ekonomické zájmy a zbrojařský byznys nad hodnotami, diplomacií, mírem a životy lidí. Ať si každý posluchač udělá svůj obrázek sám. Ale pro spoustu lidí tohle může být ten moment, kdy definitivně pochopí, že se tu nehraje o ideály, ale o peníze a moc. Válka jako benefit? Ekonomický zisk nad hodnotami. Diskuze o válce na Ukrajině a jejím dopadu na český zbrojní průmysl. Proč se prioritizují peníze a moc?“ píše ex-premiér Jiří PAROUBEK

P.P.P.P. alias agent IQ107 s volacím znakem Pávek je ochoten ze sebe dělat totálního blba, jen aby splnil příkaz své velitelky v čele EK. Ta mu podle konspirátorů nařídila, že na blížící se vrcholném summitu EU v prosinci se nesmí objevit Babiš. Připravované zrůdnosti řádu negativní efektivity by totiž nepodpořil a postavil se po bok Orbána a Fica. „Císařovna“ Ursula I. si může být naopak jistá, že všechna ta globální svinstva s převelikou ochotou bude aktivně prosazovat pouze takový darebák, jakým se po čtyři roky v čele vládní kamarily naší zemičky prezentoval profesůrek Fiala. Jenže! Co když zafunguje ironie dějin, a první český doktor politologických věd se zachová jinak. Uražen a ponížen, že za svou otrockou loajalitu vůči EU se mu nedostalo odměny v nějaké funkcičce v rámci EU se nepředvídaně vzepře! Čímž by navíc škodolibě potvrdil, že na štokrleti českého prezidenta v současnosti sedí nejen totální blbec, leč vždy ochotný a všeho schopný sluha jakýchkoliv cizích zájmů, tedy i takových které zničí naši zem. Poznávací to znak zrádců z kariérních důvodů.

Trumpovy se prostřednictvím mediální technologie povedlo svou obsesí po Nobelově ceně míru ohloupit skoro celý svět. Velký blondýn s modrou kravatou se prezentuje jako archanděl míru, aniž by skutečně někde k reálnému míru přispěl. Při tom má jedinečnou možnost opravdu onu cenu získat. Jak? Odpověď je nasnadě. Mír na této planetě nebude, dokud vojenské základny USA budou rozesety po celém glóbu. Takže senilnějící staroch má prakticky jedinou možnost splnit si toužebnou choutku, pokud jako vrchní velitel zavelí všem Amíkům v uniformách aby se i se svými „kvéry“ vrátili domů. Jenže? Co by potom zbylo z již zanikající hegemonie USA! Dolar? Ani náhodou. Vždyť právě USArmy jistí, aby ho většina států pořád ještě uznávala. Takže staříček skončí svou pouť životem bez ceny míru – a mír sám? – ten zůstane i nadále nikdy neuskutečnitelným, a proto jenom trvalým ideálem.

Před několika dny jsem napsal, že události poslední dekády minulého století zvrátily chod dějin, jak se básnický říká obrátily kolo dějin. A že jsem toho názoru že bude trvat dvě století, než bude svět tam, kde už byl sovětský blok.

Otázka dneska zní. Mám vůbec pravdu? Samozřejmě že ne. Vítězové ve studené válce byli přesvědčeni, že definitivně porazili reálný socialismus a někteří z nich dokonce uvěřili, že vyvrátili ideál komunismu. Nic není realitě tak daleko, jako tehdejší euforie vítězů studené války.

Nejen moudří, ale i běžní přemýšlivci si všimli toho, že reálný výsledek každého lidského záměru je jiný, než jaký byl programován, plánován či alespoň zamýšlen. Dneska nebudu uvádět proč tomu tak je, ba ani nějaké konkrétní příklady. Jen suše konstatuji, že tomu tak skutečně je. A existují případy, kdy výsledek je naprosto opačný, než byl původní záměr. Takový případ pak nese, již nejpozději od dob filosofa Hegela označení „Ironie dějin“. A Marx se kdysi pokusil hledat i její zákonitosti.

Doba po studené válce pomalu naznačuje, že se opět schyluje k jedné takové dějinné příhodě. Socialisté říkali že socialismu je společnost, která dává lidem podle jejich zásluh a teprve komunismus bude dávat podle potřeb. Sice to byl nesmysl, ale orientačně to platí. Marx totiž neodsuzoval soukromé vlastnictví, ale samu instituci vlastnění. Jinými slovy viděl ideální společnost teprve ve stavu, kdy její příslušníci ztratí pojem o tom že něco někomu patří, pak to může být onen komunismus. A v současnosti k tomu stejnému výsledku dospělo Davoské fórum v představách jeho původního organizátora Klause Schwaba, který pronesl tu děsivou tezi o šťastné budoucnosti kde nikdo nebude nic vlastnit. Takže porážka socialistického tábora fakticky v kapitalistické společnosti vygenerovala opět představu o tom podivném společenství bez vlastnictví. Sice s představou, že jediným vlastníkem všeho bude jakási světovláda, ale to byla i nesmyslná představa následovníků Marxe. On sám nic takového netvrdil, konkrétní formu své vize „nevlastnické společnosti“ nijak nekonkretizoval. Liberální kapitalismus svou organickou soutěživostí v ekonomice vytváří proces v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, jinými slovy zvyšuje se majetková diferenciace a většina nadbytečného majetku, bohatství a kapitálu se koncentruje v rukách stále menšího počtu jedinců, či rodin. Konečným výsledkem takového vývoje je že prakticky nikdo nebude nic vlastnit, kromě oněch super vlastníků. A aby toho nebylo málo, podívejme se ne vývoj v ČLR. Tam pomalu a jistě vládnoucí třída čili KSČíny bude za několik generací prakticky vlastníkem všeho.

Takže?

Porážka „protosocialismu“ fakticky urychlila šanci na vznik budoucí společnosti, v níž koncentrace majetku, bohatství a kapitálu dosáhne stupně, který pak lidstvo pouze předá nástupcům dnešní „Umělé inteligence“, kteří zajistí každému člověku podle jeho potřeb. A ironie dějin bude dokonána. Socialistický tábor by této své „světlé budoucnosti“ určitě tak rychle nedosáhl.