Na internetu se prakticky ihned po masovém vraždění objevovala objektivní hodnocení společenského podhoubí morské tragedie. V posledních dnech tyto obecnější úvahy pomalu, leč nezadržitelně, pronikají i do rádoby seriozních novin, vydávaných v češtině. K tomu si dovolím jen jednu vzpomínku na své dětství. Začátek mého vědomého dětství probíhal za války. Přesto, nebo snad právě proto, jsme v naší dětské komunitě měli zažita některá pravidla, která byla vždy zachovávána. Jako děcka jsme nesnášely násilnosti na slabších. Když náhodou napadl podstatně silnější kluk slabšího, ostatní, třeba i mladší děti, se nepřidaly k nějaké šikaně jako dneska, ale napadly útočníka. Živelně jsme pak my, kluci, nesnášeli ubližování holkám. Ale pravdou je, že jsme je také mezi sebou netrpěli. Do života jsem si ze svého dětství odnesl mimo jiné absolutní odpor k násilí ze strany silnějších. Násilí na ženách je u mne neomluvitelné a násilí na dětech dokonce zrůdné. Přesto mne ale násilí ani neodrazuje, ani nefascinuje. Je pro mne velice důležitým indikátorem, který musí být vyhodnocen. Každé totiž začíná z maličkosti, ba dokonce z malichernosti. Ale není-li podchyceno okamžitě, může mít dalekosáhlé následky. Vidíme to nyní na Anglii. Také bohatá země, zdánlivě spokojených lidí, leč pod povrchem určitě podivně vařící. Pokud se včas neřeší zdánlivě neexistující, jakoby okrajové, ba ze slušnosti až korektně opomíjené problémy, jednou se to určitě vymstí. A bohužel prakticky obvykle těm, kteří jsou nejnevinnější. Ze současných událostí v Londýně nekouká nic dobrého, zvláště když Cameron je v hloubi své duše skrytě fašizujícím zupákem.