V současné, na Západě převažující postdemokracii, od počátku platí pracovní princip, vítěz bere vše. Po antikomunistickém převratu dokonce veřejnost nové mocné k takovému chování u nás nabádala. Jenže od prvních chvil vítězové nejen brali vše, tedy včetně veškerého národního majetku, ale zmíněný princip povýšili na zásadu, vítěz může vše. Začalo to revanšistickými pseudozákony o zločinnosti komunismu, restitucích, privatizaci a absolutně svobodné tržní ekonomice, osvobozené nejen z pout plánování, ale od jakékoliv vlády rozumu, čili regulací. Pokračovalo pak loupeží národního majetku a jeho předáním do vlastnictví vybraných soukromých osob, většinou cizineckých. Po rozkradení společného vlastnictví, zahájil politický vítěz následně devastaci velké většiny domácností, na základě drzého tvrzení, že hýřivý mejdan skončil, jak řekl doslova jeden z vůdčích poslaneckých lumpů TOP09. V současné době se tato etapa zdárně dokončuje a proto už začíná nová prezentace zásady o vítězích, kteří mohou vše. Zahajuje se éra cynického výsměchu vůči lidu. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vláda nejenže prosazuje věnovat katolické církvi víc jak padesát miliard, ale nedovolí o věci provést všelidové hlasování, jež si lid přeje. Na druhé straně by ale ráda vypsala plebiscit o fiskální smlouvě s EU. V zemi, kde je katolíků snad jen deset procent, chce politický vítěz jejímu kléru věnovat miliardy. Ve věci, ve které má nést dlouhodobou osobní odpovědnost za své budoucí konání, chce naopak rozhodnutí podle hodit na občany. Prostě řečeno, vítěz může vše.