Srdceryvné emoce mnohých známých intelektuálů kolem voleb prezidenta, revoltující studenti proti krajské radní z KSČM a konečně humbuk kolem Grebeníčkova vystoupení ve sněmovně při projednávání zákona o dnu památky Jana Palacha, to všechno dokazuje jediné. Naše zem se ani skoro za čtvrt století nevymanila z osidel postkomunismu. Havel od samého počátku nelibě nesl, když cizina o naší zemi mluvila jako o postkomunistické a tvrdil, že jsme zemí fungující standardní demokracie. Nebyla to samozřejmě nikdy pravda, to byla jenom pýcha „otce“ na své dítko, nic jiného. Postkomunistickou zemí jsme byli od samého počátku, protože jsme uvízli v pokračujícím, doslova nepřerušeném, třídním boji. Nebyl to ovšem už boj mezi buržoazií, čili zaměstnavatelským měšťanstvem a proletariátem, ale mezi byrokracií komunistické strany, jíž noví mocní říkali „staré struktury“ a nově se tvořící ekonomickou a politickou mocí. Dokonce se u nás nevyprofilovaly v Evropě běžné, politické strany, nadtož standardní politické spektrum od radikální levice po radikální pravici. V každém politickém aktu, kde do hry vstupovala celá veřejnost, tedy ve volbách, se vždycky politický prostor rozdělil na antikomunisty a ostatní. Při čemž antikomunisté byli jak na levici, tedy v ČSSD, tak samozřejmě na pravici. Antikomunismus u nás je ale prapodivný. Jelikož se po listopadu vůbec nevyjasnilo, co to vlastně byl ten komunismus, je antikomunismus takticky zásadním odporem proti všemu, co kritizuje dnešek. Každý kdo něco na současnosti, kromě posledních dvou let kritizuje je označován za člověka, který si přeje návrat starých časů. Z antikomunismu se stala až pandemie psychické choroby, periodicky zachvacující velkou část politicky aktivní části společnosti. Ironicky řečeno, zatím co komunismus je přesvědčení, či pro mnohé víra, antikomunismus, alespoň ten v ČR, je duševní chorobou.

Velice nerad píši o umění a kultuře vůbec, již proto, že mám na ně svérázné a neodargumentované názory, že těm jevům vůbec nerozumím a konečně proto, že ani nevím, co vlastně jsou a jak se odlišují. Přesto se do toho dneska pustím, protože se zase objevil výtvor notorických petentů, kteří se vztekají nad tím, že jim stát bere dotace, prý na živou kulturu. Už to je nesmysl. Je-li kultura živá, tak nepotřebuje resuscitační berličky. To za prvé. Za druhé; ty řvouny jsem neslyšel, když stát bral peníze invalidům, neřku-li penzistům. Za třetí, pracovníci v kultuře jsou buďto „osoby výdělečně činné“, jako třeba Gott, nebo prostě „socky“, na něž je trapný pohled, ať již na obrazovce TV, nebo v reálu. Ti první jsou natolik populární, že se svou činností uživí, ti druzí ať jdou na „pracák“, udělají tím veřejnosti hned dvojí službu. Možná získají opravdu pro veřejnost užitečnou práci, ale určitě nebudou devastovat skutečnou kulturnost našeho národa, vlastně národů žijících v tomto státě. Tak jsem se dostal k té kultuře. Uznávám za kulturu jakýkoliv projev člověka, ať už se týká „umění“, či kupříkladu stylu oblékání, nebo způsobu stolování, nadtož mluvou a chováním třeba na fotbale. Uměním je pro mne každé konání člověka, ať již si píská jako kluk na vrbovou píšťalku, nebo to mydlí na housle jako Šporcl, maluje grafiti, či staví monumenty. Tvůrčím uměním…to je doména talentu a ten nemám, takže o něm bych ani neměl psát. Patřím totiž do té skupiny lidí, kteří tvrdí, že Picasso se fakticky vysmíval obrovské většině lidí, hudba je jim příjemná od klasiky po folklor, ale pouze ta, která přetrvala alespoň století, malířství rozdělují pouze na dvě kategorie, na obrazy které je zaujmou a mazanice. A tak bych ještě chvíli mohl pokračovat. Zakončím to celé ale úplně jinak. Dneska je epocha zásadní změny přístupu ke všemu minulému. Takže si troufám tvrdit, že kapitalismus svou pokleslostí udělal z uměleckých děl kapitál, z „velkého“ umění zábavu pro vyvolené bohatce a masovou pop kulturu ztechnologizoval na konzumerství lidu, jímž ho zluzovatěl, tedy znekulturnil. Amen pravím já.

Je naprosto jedno, zda Palach protestoval proti vojenské intervenci, nebo proti komunismu, či jenom proto, že ideály a politická praxe roku 1968 braly za své. Při vší snaze se to už nikdy nedovíme, protože v takové situaci byla jeho psychika vypjatá, takže jakákoliv svědectví kamarádů, ale ani jeho eventuální písemné zprávy, nemají plnou vypovídající hodnotu. Navíc se na událost nalepilo mnoho manipulací jak okamžitě, tak samozřejmě po vyšetřování. Nejtrapnější na celé události je, že se stal pro intelektuály „Pražského jara“ okamžitě symbolem a tím objektem tehdejší mocenské hry, sice v té době již rozhodnuté, ale přece jen definitivně nedořešené. Ovšem tragikomedií je, když si jeho oběť chtějí dát na svůj bojový praporec dnešní antikomunisté. Že jej „zbožštila“ vzdělanecká elita v dobách nadvlády KSČ, se ani moc nedivím, protože to byli všichni ateisté. Že si z něj dělá ikonu mocenská elita dneška, zavání nejen novou manipulací, ale tentokrát i podlostí, jelikož Palachův čin odporuje hlubokému mravnímu základu, od něhož současní mocní tak halasně neustále svou moc odvozují. Veřejnost je ze všech propagandistických zdrojů masírována, že se naše zem vrátila do Evropy, že všechno naše nové duchovno, určující veškeré činy se vrátilo do lůna judaisticko-křesťanské kultury, ba až civilizace. Jenže. V ní je sebevražda jedním z nejtěžších hříchů a mnohde tedy ještě pořád zločinů. Není tomu tak dávno, kdy sebevrazi nesměli být pochováni na hřbitově, čili do posvěcené půdy. A najednou chce ze sebevraha tato mocenská klika udělat oslavovaného. To je projevem obrovské duchovní bídy. Jistě, byl to akt zoufalého hrdinství, především tehdejší vládci by se za něj měli stydět. Ovšem sebevražda nepatří do kultury této části světa. A za současné globální atmosféry bychom její příklady už vůbec, ale vůbec neměli oživovat. Od nich je totiž jenom krůček k sebevraždám z Orientu, které nás tady v Evropě právem všechny děsí. Alespoň doufám, že pořád všechny.

Po tak emočně vypjatém období, jakým byly prezidentské volby, jsem předpokládal alespoň na pár týdnů klidnější období. Marně. Naši zastupitelé museli zahájit bitku hned o další barikádu. Několik novopečených tvůrců dějin navrhlo, aby bylo do kalendáře jako další památný den přidáno datum smrti Jana Palcha. Asi by si toho gesta nikdo ani nevšiml, pokud by se tématu nechopil Gebeníček, v očích většiny příslušníků politické třídy, včetně nového nejvyššího ústavního mentora, učebnicový představitel stalinismu v ČR. Zatím návrh zákona o dalším zbytečném památném dni procházel koncem minulého týdne sněmovnou teprve v prvém čtení a už se z toho stala událost číslo jedna. Tedy alespoň do doby, než abdikoval Ratzinger. Grebeníček měl, podle většiny odborníků, ba i politiků nezaslepených antikomunismem, nakonec pravdu. Takže se prolátlo, že nejzuřivějším antibolšánům vůbec nešlo o to co říkal, ale že to říkal právě on. Přesně podle věčné pravdy, že dějiny píší vítězové. Jen je vždycky otázkou, kdo jsou v dlouhodobém horizontu těmi skutečnými vítězi, aby se jejich interpretace skutečnosti už v průběhu dalších časů neměnila. Pokud by nová moc, která zákonitě jednou vymění i tu dneska zdánlivě věčnou, nebude mít už zájem o jakéhosi Palacha, demokratický socialismus či celé Pražské jaro z roku 1968, pak bude Palach vnímán tak, jak si ho současní mocní prosadí do legend.

Papež Benekdit XVI. oznámil rezignaci ze zdravotních důvodů. Takovou situaci nejpočetnější křesťanská církev nepamatuje stovky let. Ledaže by osmapadesátiletý otec otců ještě do volebního konkláve zemřel. První má reakce spočívá v tvrzení, že Vatikánské církvi teprve odchodem tohoto papeže končí dlouhá éra pontifikátu Jana Pavla II., kterému vysokou laťku teologické „neomylnosti“ zajišťoval právě Ratzinger. Nejsem si už tak jist, zda tímto činem spíše občanské, než církevní instituce, chce Benedikt XVI. položit základy nové tradice. Spíše předpokládám, že k tomu církev ještě nedorostla. Papež odešel, a kde hledat nového? Již po smrti Jana Pavla II. jsem předpokládal, že bude zvolen některý z kardinálů sídlících v Africe. Tedy, že zvítězí potřeba obrody, nad pocitem odměny za zásluhy, jak jsem vnímal zvolení Ratzingera. Evropan, nadtož Ital, by v žádném případě papežem být neměl, vždyť kromě Španělska, Itálie, Portugalska a Polska v ní převažují protestanti či dokonce pravoslavní. Nejkatoličtější je sice Jižní Amerika, leč v ní je až příliš hodně biskupů infikovaných „teologií osvobození“, což je pro ryze antikomunistickou církev naprosto nepřijatelné. Před církví je mnoho problémů, které byly odkládány, především pak vztah k sexu, od regulace porodnosti po svátost manželskou. Podle mého soudu by ale měla v prvé řadě řešit problém rovnoprávnosti žen ve svých institucích, neboť současnost odráží ještě stav z doby zakladatelské, čili vztahu muže a ženy ve formě vlastníka a exkluzivního dobytčete.

A JE VYMALOVÁNO. Na začátku listopadu loňského roku se poslanci ODS Fuksa, Šnajdr a Tluchoř doslova překotně vzdali svého mandátu a prakticky tak umožnili vládní koalici prosadit záměr zvýšení daně z přidané hodnoty, na jehož základě bylo možné schválit pochybný rozpočet na letošní rok. Brzy nato byli první dva jmenováni na lukrativní pozice a třetí se jí dočkal později. Včera jsem se z médií dověděl, že místopředsedkyně sněmovny parlamentu ČR Miroslava Němcová, která je i členkou nejvyššího grémia ODS, se za tento postup omluvila, alespoň posluchačům Rádia Impuls. Doslova prý řekla, cituji: „Za sebe bych se ráda omluvila, protože myslím, že je chyba, že jsou tito tři lidé na těchto místech,…Bylo by snadné říct, že mi to vadí, ale jsem součástí vedení ODS, takže se nemůžu postavit stranou a umýt si nad tím vším ruce“, konec citace. Podle jejího posouzení prý tento personální kompromis byl „přes čáru“. Za prvé mi osobně daleko víc vadí, že se především neomluvila za to, že místo jmenovaných se stal poslancem i pravomocně odsouzený člověk. Nebo to snad již byla domluvena amnestie pro něj? Nevím proč jsem si hned vzpomněl na minulý politický režim, který kupříkladu své politické odpůrce uvěznil, nebo dokonce popravil a za několik let je pak rehabilitoval. Jinými slovy propustil, leč vesměs neodškodnil, ale vždy poškodil. Navíc vždycky rehabilitoval v době, kdy už neměli reálnou šanci být efektivními protivníky existujících potentátů. To ovšem bylo v diktatuře „omluvitelné“, což se vůbec nedá říct o demokracii. Ani nevím, jak by se měla jmenovat taková demokracie, ve které se politická strana dopustí nedemokratického skutku a za nějaký čas se jeden z jejích představitelů za to omluví, aniž by došlo k jakékoliv nápravě. Jde v mých očích o další přínos ODS ke světové praxi demokratických systémů. Jeho schéma zní; proveď podraz, zajisti si jím splnění svého cíle, pak se veřejně za něj omluv, pokud možno jinou personou, která podraz provedla, neproveď žádnou nápravu a…je vymalováno.

Dneska jsem e-poštou obdržel odkaz na web http://youtu.be/7c3ouG8ArUU , který doporučuji každému k poslechu. Čtyřicet minut, které to trvá, stojí zato. Mám vážné obavy, že kdyby jej vysílala  TV v hlavním vysílacím čase, třeba místo pravidelných zpráv, tak, i když je zima, by s vysokou pravděpodobností dav vtrhl na Hrad a jeho končícího nájemníka přenesl na trochu jiný hrad. Inspirovala mne to však k trochu jinému činu. Dovolil jsem si poslat vedení strany budoucího prezidenta následující text:

Dobrý den.

Blahopřeji vaší straně k dosaženému výsledku.

Mimo jiné i proto si dovoluji zaslat vám následující návrh.

Návrh.

     Netajím se tím, že jsem nepřivítal vznik vaší strany. Důvod byl jediný. Jako zapřisáhlému levičáku mi nejvíc vadí nejednota té levice u nás, která reálně umí prosazovat zájmy neprivilegovaných.

Právě teď mi byl e-poštou doručen odkaz na webovou stránku http://youtu.be/7c3ouG8ArUU , kterou vám všem doporučuji ke shlédnutí.

Mimo jiné i na jejím základě mám pro vás návrh. Udělejte nyní všechno proto, aby Václav Klaus neunikl trestu. Tím byste, podle mého názoru, asi nejlíp dokázali smysl své existence.  Já jsem dokonce již dávno navrhoval, aby byly orgány činné v trestním řízení již tak daleko s vyšetřováním činnosti dosluhujícího prezidenta, aby Klaus šel z Hradu hned do vyšetřovací vazby a následně na trochu jiný hrad, hrad Mírov. Už jenom jeho amnestie totiž, podle mého odhadu, naplňuje skutkovou podstatu velezrady. A ve spojení s celou jeho činností od roku 1990 si troufám říct, že určitě. Když podle té naší, v tom punktu zprzněné Ústavy, je nemožné stíhat prezidenta za jiné trestné činy, pak ať je alespoň obviněn a vyšetřován pro ten jediný, právním řádem umožněný.

S pozdravem

Dostal jsem o tomto víkendu e-mail, od dosud neznámé osoby, ve kterém byly uvedeny identifikační náležitosti materiálů, které vedly bezpečnostní orgány minulého režimu o mé osobě. Neznám jejich obsah a nikdy mne ani nezajímal. Proto jsem zmíněný e-mail nepovažoval za důležitý, ba zajímavý ani tím, že dotyčný mi tykal. Zajímavějším se stal teprve tehdy, když mi z téže adresy prakticky ve stejné době přišly další dva „pozdravy“, které s mým životem nijak, ale nijak nesouvisí. Leč které se vyznačují určitým druhem příliš časté sprostoty anonymních ubožáků. Prvý zněl: „Namísto alibistických plků, radši zveřejni v BL, jak ses za 23 roků zasloužil o stav českotěšínské radnice, ty starej bolševiku“.  Druhý pak podobného tónu. „Zrovna jsem se, Hošku, dozvěděl, že v Těšínském divadle máš ředitelem válečného zločince. Maj dobrý program, ne?“. Ani to mi nikterak nezvedlo adrenalin, jelikož jsem nikdy nebyl ani zastupitelem na naší radnici, nadtož radním, který by alespoň nějak mohl něco ovlivnit. A divadlo? O tom jenom vím, kde stojí a za čtyřicet let jsem ho navštívil asi pětkrát. Po převratu pak už jenom jednou. Teprve dneska jsem byl nucen zpozornět, protože jsem od téhož aktivisty dostal trochu delší e-mail, kde byla mimo jiné i věta: „Asi se na tebe do toho Těšína dojedu podívat…“, kterou si už lze vysvětlovat různě. Proto se obracím na čtenáře tohoto mého blogu a ještě více pak na účastníky mé facebookové stránky, aby udělali vše co je nutné ke zmírnění rizika plynoucího ze spojitosti s mou osobou. Dokud totiž nevím, zda jde o chování nějakého osamělého pomatence, či naopak už o projev určité skupiny, tak všichni, o nichž se dovědí, že mne znají, nemohou se cítit docela bezpečně.

Nevzpomínám si již, kdy přesně jsem dospěl k rozhodnutí, že pokud bude zakázána komunistická strana, tak se stanu zakládajícím členem nové, ilegální komunistické strany. Určitě to ale bylo už v době, kdy jsem byl poslancem FS, z jehož tribuny jsem mimo jiné vyhlásil, že pokud bude uzákoněn třetí odboj, budu zvažovat potřebnost vyhlásit čtvrtý odboj. Nebudu chodit kolem horké kaše. Teprve dneska jsem se dověděl, že paní Baborová, radní z jihočeského kraje, pověřená vedením rezortu školství a členka KSČM, neunesla šikanu pubertálně zdivočelých „blaufšistů“, živenou zvrhle tendenčními médii, se vzdala svého postu a skončila s psychickými problémy v nemocničním ošetření. To je poslední kapka do poháru mé tolerance. Pro všechny ty, kteří rádi zapomínají, na tomto místě připomínám sled poněkud podivných událostí a ještě podivnějšího chování orgánů v trestním řízení. Poměrně brzy po převratu byl v zahradě svého domku bodnut do hrudi předseda komunistické strany Jiří Svoboda, při čemž viník nebyl vypátrán. Později byl pořezán v obličeji nejpopulárnější sociálně demokratický poslanec Pavel Dostál, při čemž viník nebyl vypátrán. O něco později pak nejmladší komunistický poslanec Jiří Dolejš byl napaden a zbit, při čemž viník nebyl vypátrán. Dovolím si přeskočit od zmíněných událostí až po příhody posledních dnů. „Superdemokrat“ Stránský vyhrožuje herci Dejdarovi za to, že agitoval pro Zemana. Zfanatizovaní političtí nedospělci uštvou komunistickou zastupitelku. Umělecko-mediální zvlčilci demonstrativně vzkazují zvolenému prezidentovi, že není jejich prezidentem. To všechno má jediný zdroj. Masivní, víc jak dvacet let trvající, goebbelsovky antikomunistickou propagandu tvůrců a slouhů současného režimu, která staví demokracii do antagonistického rozporu s komunismem. Je to plod antikomunismu, který již není přesvědčením, ale duševní poruchou. Pomýlenou vírou kopírující Hitlerův frenetický výkřik: „Sieg oder Bolschewismus“. Na to je jenom jediná možná odpověď – vstup do KSČM pod heslem: Komunismus, nebo zánik lidstva!!! „.

Napsal jsem už v předvolební době, že ČSSD opět překombinovala svou kampaň kolem prezidentských voleb. Je to v prvé řadě proto, že v ní jak mezi členy, tak mezi funkcionáři od regionů po věrchušku, jsou zásadně rozdílné přístupy k celé sociáldemoratické politice. Z toho pak logicky rezultuje i velmi rozdílné preferování osob do vedoucích funkcí ve straně. A  z toho pak nutně plyne neschopnost ČSSD dlouhodobě pracovat na tom, aby některou ze svých osobností mediálně dotvořila. Podle mne měla ČSSD před volbou prezidenta dost času, aby udělal pro veřejnost tahákem nejméně tři své vrcholné funkcionáře, Špidlu, Štěcha, či Falbra. Kdyby kterémukoliv dlouhodobě vytvářela tak intenzivní kampaň, jakou sám sobě vytvořil kupříkladu Fischer, měl by dotyčný více šancí, než trochu přemladý a málo politicky osvědčený Dientsbier. Špidla s vysokou pravděpodobností asi o funkci nestál, protože stejně jako Remek, neměl chuť nechat se vyválet v bahně, které by mu vytvořila média hlavního proudu v ČR. Ovšem při odvážné mediální politice ČSSD, by mohly být i v jeho osobě vlivy médií vyrovnané. Štěch by měl hned na první pohled více šancí a za sebou i hlas odborů, stejně jako Falbr, který by ještě k tomu byl svou osobností dokonce víc než rovnocenným soupeřem Zemana. ČSSD je nyní v mnohem horší situaci, než kdyby byl prezidentem kdokoliv jiný, než Zeman.