Po tak emočně vypjatém období, jakým byly prezidentské volby, jsem předpokládal alespoň na pár týdnů klidnější období. Marně. Naši zastupitelé museli zahájit bitku hned o další barikádu. Několik novopečených tvůrců dějin navrhlo, aby bylo do kalendáře jako další památný den přidáno datum smrti Jana Palcha. Asi by si toho gesta nikdo ani nevšiml, pokud by se tématu nechopil Gebeníček, v očích většiny příslušníků politické třídy, včetně nového nejvyššího ústavního mentora, učebnicový představitel stalinismu v ČR. Zatím návrh zákona o dalším zbytečném památném dni procházel koncem minulého týdne sněmovnou teprve v prvém čtení a už se z toho stala událost číslo jedna. Tedy alespoň do doby, než abdikoval Ratzinger. Grebeníček měl, podle většiny odborníků, ba i politiků nezaslepených antikomunismem, nakonec pravdu. Takže se prolátlo, že nejzuřivějším antibolšánům vůbec nešlo o to co říkal, ale že to říkal právě on. Přesně podle věčné pravdy, že dějiny píší vítězové. Jen je vždycky otázkou, kdo jsou v dlouhodobém horizontu těmi skutečnými vítězi, aby se jejich interpretace skutečnosti už v průběhu dalších časů neměnila. Pokud by nová moc, která zákonitě jednou vymění i tu dneska zdánlivě věčnou, nebude mít už zájem o jakéhosi Palacha, demokratický socialismus či celé Pražské jaro z roku 1968, pak bude Palach vnímán tak, jak si ho současní mocní prosadí do legend.