Srdceryvné emoce mnohých známých intelektuálů kolem voleb prezidenta, revoltující studenti proti krajské radní z KSČM a konečně humbuk kolem Grebeníčkova vystoupení ve sněmovně při projednávání zákona o dnu památky Jana Palacha, to všechno dokazuje jediné. Naše zem se ani skoro za čtvrt století nevymanila z osidel postkomunismu. Havel od samého počátku nelibě nesl, když cizina o naší zemi mluvila jako o postkomunistické a tvrdil, že jsme zemí fungující standardní demokracie. Nebyla to samozřejmě nikdy pravda, to byla jenom pýcha „otce“ na své dítko, nic jiného. Postkomunistickou zemí jsme byli od samého počátku, protože jsme uvízli v pokračujícím, doslova nepřerušeném, třídním boji. Nebyl to ovšem už boj mezi buržoazií, čili zaměstnavatelským měšťanstvem a proletariátem, ale mezi byrokracií komunistické strany, jíž noví mocní říkali „staré struktury“ a nově se tvořící ekonomickou a politickou mocí. Dokonce se u nás nevyprofilovaly v Evropě běžné, politické strany, nadtož standardní politické spektrum od radikální levice po radikální pravici. V každém politickém aktu, kde do hry vstupovala celá veřejnost, tedy ve volbách, se vždycky politický prostor rozdělil na antikomunisty a ostatní. Při čemž antikomunisté byli jak na levici, tedy v ČSSD, tak samozřejmě na pravici. Antikomunismus u nás je ale prapodivný. Jelikož se po listopadu vůbec nevyjasnilo, co to vlastně byl ten komunismus, je antikomunismus takticky zásadním odporem proti všemu, co kritizuje dnešek. Každý kdo něco na současnosti, kromě posledních dvou let kritizuje je označován za člověka, který si přeje návrat starých časů. Z antikomunismu se stala až pandemie psychické choroby, periodicky zachvacující velkou část politicky aktivní části společnosti. Ironicky řečeno, zatím co komunismus je přesvědčení, či pro mnohé víra, antikomunismus, alespoň ten v ČR, je duševní chorobou.