Papež Benekdit XVI. oznámil rezignaci ze zdravotních důvodů. Takovou situaci nejpočetnější křesťanská církev nepamatuje stovky let. Ledaže by osmapadesátiletý otec otců ještě do volebního konkláve zemřel. První má reakce spočívá v tvrzení, že Vatikánské církvi teprve odchodem tohoto papeže končí dlouhá éra pontifikátu Jana Pavla II., kterému vysokou laťku teologické „neomylnosti“ zajišťoval právě Ratzinger. Nejsem si už tak jist, zda tímto činem spíše občanské, než církevní instituce, chce Benedikt XVI. položit základy nové tradice. Spíše předpokládám, že k tomu církev ještě nedorostla. Papež odešel, a kde hledat nového? Již po smrti Jana Pavla II. jsem předpokládal, že bude zvolen některý z kardinálů sídlících v Africe. Tedy, že zvítězí potřeba obrody, nad pocitem odměny za zásluhy, jak jsem vnímal zvolení Ratzingera. Evropan, nadtož Ital, by v žádném případě papežem být neměl, vždyť kromě Španělska, Itálie, Portugalska a Polska v ní převažují protestanti či dokonce pravoslavní. Nejkatoličtější je sice Jižní Amerika, leč v ní je až příliš hodně biskupů infikovaných „teologií osvobození“, což je pro ryze antikomunistickou církev naprosto nepřijatelné. Před církví je mnoho problémů, které byly odkládány, především pak vztah k sexu, od regulace porodnosti po svátost manželskou. Podle mého soudu by ale měla v prvé řadě řešit problém rovnoprávnosti žen ve svých institucích, neboť současnost odráží ještě stav z doby zakladatelské, čili vztahu muže a ženy ve formě vlastníka a exkluzivního dobytčete.