I když jsem o to vůbec nestál, přece jenom jsem, docela proti své vůli, vyslechl včera v česky mluvených televizích několik poznámek k II. světové válce. Již jsem ve svém blogu kdysi konstatoval, že když poslouchám prozápadní, počeštěné interpretace dějů té doby, tak upřímně lituji, že Hitler nezvítězil. V takovém případě by dneska nikdo z těch chytrolínů vůbec neexistoval a pokud několik málo z nich ano, tak by určitě nemluvili a nepsali česky nadtož ještě něco o Češích věděli. Hitler zaslepený antibolševismem měl přece jenom pochopit, že se lze se Stalinem dohodnout a on pak dokáže držet slovo dokonce i když je to pro něj nevýhodné. Hitler se Stalinem si proto měli rozdělit Evropu a Britské koloniální impérium a navzájem se nechat na pokoji. Zvlášť když Hitler kromě Británie již okupoval skoro celý zbytek Evropy. Padesát let jsem s vnitřním prožitkem oslavoval dne 9. května konec války. Skoro dvacet let mi vnucené datum 8. května fakticky nic neříká. Přesněji říká mně a jistě všem, co válku ještě pamatují, že v těch posledních dvaceti letech se český pohled na Druhou světovou válku „pozápadnil“. V našich médiích stále častěji sledujeme interpretaci druhé světové války v podání nejen Britů, Američanů, ale dokonce Německých „veteránů“. Interpretace Ruské pak jen sporadicky a České…fakticky vůbec ne. Ony totiž žádné ryze české interpretace dějů druhé světové války vůbec neexistují. Prostě proto, že dneska, ani tehdy, vůbec neexistovaly nějaké ryze české zájmy. Část našich lidí bojovala na straně Západu, část na Východě a pořádně ani nevěděli proč právě tam…jakoby i již tehdy mnozí vycítili, že druhá světová válka je prvou válkou celého světa proti komunismu. Vždyť také bezprostředně, na zaznění polnice alkoholika Churchilla, pokračovala už jako neskrývaný boj se vším socialistickým, komunistickým, ba jakýmkoliv antiindividualistickým. Sovětský svaz pak půl století „bojoval“ za mír a socialismus a Západ zase za svobodu a demokracii. Tehdy je ani nenapadlo, že jedno bez druhého nemůže existovat, k čemuž Evropané až nyní pomalu přicházejí, lež přitroublí Amíci nikdy nepochopí a raději v boji za své národní zájmy zničí celý svět.

Bylo pro mne záhadou, proč trpí Zeman tak silným antiislámismem, který se blíží doslova fobii. Vyloučil jsem ihned nějaký náboženský důvod, protože Zeman je intelektuálem, kterého až příliš silně vyagregovalo pozdní osvícenství. Při jeho návštěvě Izraele na první dojem asi skoro každého napadlo, že nemá rád muslimy pro terorismus, který je s některými jejich skupinami spojován. Při jeho inteligenci a živelnému odporu ke sdělovacím prostředkům, jsem tento důvod vyloučil. V takovém případě by alespoň připustil, že není muslim jako muslim a že skutečně jsou nějaké fanatické a především nepočetné skupinky islamistů, které se uchylují ke zločinům terorismu, leč ty nejsou zdaleka v celém náboženském světě islámu vlivné. Odmítl jsem i hypotézu, že Zeman nemá rád muslimy pro jejich poměr k ženám. Především proto, že on sám se k ženám nechová nějak podstatně lépe.  Postupně jsem zavrhl i domněnku, že Zemanovi na mohamedánech vadí jejich zdánlivá „lenost“. Musím z vlastní zkušenosti totiž tvrdit, že to je asi věc, která mu na muslimech může vadit nejméně, protože on sám je ze samotné podstaty programově líný. Zbylo mi jediné. Zemanova závislost na alkoholu. Je si ji dobře vědom, stejně jako toho, že moslimové se dovedou bez alkoholu celý život obejít. Takže si v prvé řadě uvědomuje, že fakticky každý muslim je v tomto punktu lepší, čti, povahově silnější než on. Podvědomě se jich za druhé dokonce bojí. Kdyby se totiž ve světě ujal životní styl odmítající užívání alkoholu v tak silné míře, jak dneska vítězí kampaně proti kouření tabáku, tak by to Zeman musel považovat za ohrožení své existence. On by totiž bez alkoholu dlouho nepřežil.

Včera se v ČT objevila informace o Pražském povstání trvajícím od 5. 5. do 9. 5. 1945, které bylo naším parlamentem, jenž je už od listopadu 1989 nejvyšší institucí historické pravdy, povýšeno dokonce na České povstání. Po celý život jsem povstání v Praze z května 1945 považoval za typický projev českého „připosrání“. Ne nadarmo jsme kupříkladu byli také poslední zemí sovětského bloku, kde došlo k výměně mocnářů. Vždycky jsme totiž velkými hrdiny, až už je dávno všechno rozhodnuto. Ale zpět ke včerejšímu zpravodajství ČT. Veřejnost se z něho dověděla, že za ony čtyři dny zahynulo v Praze na dva tisíce lidí, včetně dětí. Cudně se při tom nehovořilo, kolik bylo vlastně pobito Němců. Ještě zajímavější informací, alespoň pro mne bylo, že v metropoli je 1 116 pamětních tabulek a pomníčků se jmény padlých. A že městské samosprávy na péči o ně vydávají skoro deset milionů ročně. Nevím, proč mi při tom vadilo, že ve zprávě nebyla ani věta o tak zvané „Pražské operaci“, která byla poslední ofenzivou Rudé armády na východní frontě v celé II. světové válce. Ta operace byla iniciována poněkud zbytečným „hrdinstvím“ Pražanů, mnohdy snad i kolaborantů s německou mocí, zahájena pak už v noci 6. května a ukončena až 11. máje a padlo v ní 11 997 a raněno bylo 40 501 vojáků. Převážně Rusů, což tehdy byli v německé představě podlidé a v naší dodneška jen jacísi „rusáci-davaj časy“. Boje na našem území a tedy všechny ty válečné strasti a strachy pro naše lidi v Čechách ve skutečnosti skončily až 11. května. Z této perspektivy ještě výrazněji plyne idiotství současného prezidenta, jednoho z novodobých revizorů dějin, na jehož návrh si v Polistopadové době připomínáme konec války už 8. května, tedy ne v den skutečného konce utrpení českých obyvatel, ba dokonce ne ani v den osvobození Prahy. Pokud opravdu ta Pražská epizodka v poslední vteřiny největší války v dosavadních dějinách dostane pro historii pojmenování „České povstání“, pak nejlépe před celým světem dokážeme svou ubohost. Vždyť co si o nás právem budou myslet Slováci, nebo dokonce Jihoslované, kteří s hitlerovci partyzánsky bojovali celé měsíce, ba roky.

Na Islandu vyhrály volby dvě strany, které vládly zemi od roku 1995 do roku 2007 a přivedly ji ke krachu. Veřejnost pak doslova vládu vyhnala, zvolila novou a připravila ke schválení tak zvanou „občanskou ústavu“. Levicová vláda, která vládla od roku 2008, musela provádět úspornou politiku, aby dostala půjčky, takže zemi neměla čas vyvést k prosperitě. Na to dojela. Ztratila doslova polovinu voličské přízně. Opětné zvolení pravicové vlády dokazuje jednak ztrátu paměti voličů, ale především soudnosti. Veřejnost si může nechat zajít chuť na schválení nové ústavy, proti níž byly od samého počátku obě pravicové strany. Takže ze všech těch revolučních snah o zvýšení demokratičnosti zbudou jen a jenom silácké řeči. Nechci se mýlit, ale jsem přesvědčen, že občané – a to nejen na Islandu – jsou sami k sobě neodpovědní, nebo se chovají jako hysterka, která neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.

Když jsem po zvolení Zemana prezidentem konstatoval, že éra havloklausismu bude pokračovat, myslel jsem tím především etapu dějin naší země, kterou modelují superčecháčci. Prvním byl sám Havel, který ze svých elitářských výšin uvedené slovo doslova nadužíval a prakticky o každém, kdo měl jiný názor než on koktal, že je „čecháček“. Klaus toho slova nepoužíval, ale jenom proto, aby se zásadně odlišoval od svého předchůdce na Hradě. Zeman ho také nepoužívá, zatím, leč jak Klaus, tak i on očividně pohrdají každým, kdo v jejich očích nedorostl jejich výšin. Osobně slovo čecháček nesnáším. Jednak nevím, kdo je tím míněn, ale především proto, že jsem Moravan a označovat mé rodáky za čecháčky považuji za nejhorší projev nacionalismu Čechů. Přesto ale tvrdím, že náš stát v postavách Havla, Klause a Zemana vyprodukoval superčecháčky. Všichni tři trpí společnou chorobou. Myslí si, že jsou osobami světového významu, ačkoliv v dějinách světa nic neznamenají, ba dokonce je prakticky ve světě nezná nějakých sedm miliard lidí. Havla opravdoví světoví politici vnímali jako neškodného fantastu a každý realistický státník se s ním nechal rád vyfotit jako s exotickým tvorem. Klaus ve své pýše ani nepostřehl, že je všem normálním lidem, tedy nejen státníkům, k smíchu. A Zeman? Ten se chce vyvarovat chyb svých předskokanů, takže prahne po tom, aby náš stát reprezentovat v mezinárodním prostoru sám. Pochopil, že Ústava mu jinou šanci na projevy svobodné vůle, čti jeho intelektuálského radikalismu, nedává prostor. Jsem přesvědčen, že jeho mezinárodních eskapád si ještě užijeme a stejně tak jsem přesvědčen, že nakonec bude ze jmenované trojice čecháčkem největším, čti mezinárodně naprosto bezvýznamným, leč o to více sebevědomým mluvkou.

Redakce Britských Listů (BL) mně již třikrát odmítla publikaci textů na téma Zeman. Zdůvodnění bylo vždycky stejné. Prý jsou subjektivní a spekulativní. Poslední z nich, napsaný přesně před měsícem, reagoval na prvé kroky toho tělesně chátrajícího obra v prezidentské funkci, zatímco prvé dva se týkaly jeho negativního vlivu na ČSSD a na politiku v zemi. Oznámil jsem redakci BL, že Zeman nebude předmětem mých textů. O to víc ale budu o něm psát ve svém blogu. Z prvých zahraničních návštěv jasně plyne, že Zeman je nejen nenapravitelný, ale že se k jeho nešvarům přidala ještě pýcha plynoucí z mylného přesvědčení, že vlastní jakýsi vyšší mandát, plynoucí z volby všemi občany. Havel svým chováním na Hradě nezapřel, že byl celý život elitářským oligarchou, se sklony k diktátorství. Klaus s přibývajícím věkem už vůbec nedokázal kontrolovat své negativní vlastnosti, takže odcházel už jen jako ješitný stařík, z jehož bývalého ekonomistického diktátorství zbyl jenom nenávistný antisocialismus tvrdohlavého individualisty, kombinovaný se zarputilým odporem k jakékoliv občanské aktivitě. Zeman na Hrad přišel jako tlučhuba, zdivočelý intelektuál sám sebe považující za radikálního liberála s jakýmsi neurčitým sociálním cítěním, projevujícím se zatím jen a jenom v řečnění. Společným rysem zmíněné Hradní trojky bylo jejich přesvědčení o své obrovské výjimečnosti, která je doslova předurčovala k vyjadřování se ke všem událostem a každému významnému člověku, k zasahování do všech dějů na planetě, k mentorování všech domácích politiků a v prvé řadě nadřazování svého názoru nad vědomí veškerenstva, ba dokonce povýšení svého svědomí na božská sdělení. Zeman hned při prvních zahraničních cestách prokázal, že bude našemu státu škodit daleko víc, než Havel s Klausem dohromady. Jsem přesvědčen, že je nutné ho zbavit funkce. Za jednu z možností bych navrhoval změnu Ústavy. Všechny strany by, alespoň v této věci, dokonce v pudu sebezáchovy, měly spojit své snahy k jednotné akci. V první fázi by měly doslova naprosto osekat prezidentské pravomoci a v druhé fázi tuto postmonarchistickou funkci zrušit. Naše Ústava je co do ústavních činitelů zbytečně předimenzovaná. Pokud máme dvě komory parlamentu, pak vůbec nepotřebujeme prezidenta.

Ve včerejším vydání deníku Právo je publikován tradiční sobotní rozhovor. Tentokrát s novučičkým kancléřem Hradu, kterého zpovídá Jiří Ovčáček, kdysi pracovník ČSSD, kterého vyhodili pro, ne-li neschopnost, tak určitě pro lenost. Zemanův kancléř Mynář, který se jako předseda SPOZ v Osvětimanech nechal znovu zvolit do čela krajské organizace Zemanovců ve Zlíně, v rozhovoru vystřelil první Zemanem nařízenou střelu. Vyhlásil, že tvůrci amnestie jsou Jakl, Hájek a Hausenkopf, jejichž dílko vzal Klaus gentlemansky, což Mynář dvakrát zopakoval, na sebe. Zeman tím pokračuje ve své soukromé snaze navazovat na staré vazby s Klausem. Počítá totiž s tím, že v budoucím souboji s pravděpodobnou vládou ČSSD, bude využívat schopností týmů kolem exprezidenta. I v tom směru kancléř poslal jedovatý vzkaz, tentokrát předsedovi ČSSD, když souhlasil s hodnocením Ovčáčka, pro nějž je rekonstrukce stínové vlády přepsáním výsledků posledního sjezdu ČSSD. Aby to nebylo všechno, Mynář se zamontoval i do Fischera. Ovčáček konstatoval, že prezidentští kandidáti už odevzdali účetnictví za kampaň, a jen týmy Zemana a Fischera konstatovaly, že jim zůstaly nevypořádané některé částky. Mynář se suverenitou zkušeného mafiána ve své odpovědi o problému Zemanova týmu řekl jednu větu a jinak hovořil, slušně řečeno pomlouval, ve zbylých dvou odstavcích tým Fischerův. Za zmínku stojí, že Mynář, když mluví o svém novém působišti, užívá obrat „u nás na Hradě“, což z celého rozhovoru považuji za nejcharakterističtější znak nového kancléře. Že se mu za pár týdnů už podařilo najít „obětní beránky“ trestuhodné amnestie, to on sám považuje spíše za vedlejší produkt své vazalské služby Zemanovi.

Od samého počátku prosazování Klausové na post velvyslankyně na Slovensku bylo toto Zemanovo chování klasifikováno jako klientelismus. Osobně jsem o tom rovněž přesvědčen a tvrdím, že mimo jiné se názorně potvrzuje, že příchodem Zemana na Hrad se pouze prodlužuje havloklausovská éra stagnace naší země. Jakési nové normalizace. Jelikož klientelismus je prvkem mafiánství, tvrdím, že z Hradu se opět začínají zdárně šířit chapadla chobotnice, tentokrát pouze reprezentované novými lidmi. Což začalo již jmenováním osob ze SPOZ do vysokých funkcí Hradní kanceláře. Tvrdohlavost, jakou Zeman předváděl při prosazování Klausové, byla v mých očích ale přesto přehnaná. Ovšem pouze dotud, dokud Zeman do problému nezamontoval premiéra. V té chvíli totiž už nejde jen o Klausovou, dokonce ani v prvém plánu, ale o existenci vlády. Je sice pravdou, že staříček Schwarzenberg již několikrát vyhrožoval odchodem z vlád, ale teď si myslím, že mu jde opravdu o podstatu ústavnosti tohoto státu. O to, zda Česko bude nadále parlamentní republikou, nebo prezidentskou „diktaturou“, třeba až Ruského typu. Pro Zemana situace není příliš příznivá. Média vtipně šíří nový průzkum veřejného mínění, který dokazuje, že jen třetina občanů si přeje pád této vlády. Dvoutřetinová většina se přiklání k tomu, aby Nečasovci doživořili až do trpkého konce. Z čehož nepřímo plyne, že Zeman je v kleštích. Pokud jeho tvrdohlavost vyvolá pád vlády, tak ztratí velkou část své popularity, pokud bude i nadále ještě dlouho trvat na poněkud svérázném jmenování, potvrdí klientelistické chování své kliky a ztratí popularitu možná ještě víc. Typicky nevýhodná pozice pro každého politika, když se dostane do situace, v níž ať udělá co chce, vždy to bude pro něj nevýhodně.

Dvacátého dubna se narodil nejen Hitler, ale i můj přítel Miloš. 21. dubna pak můj přítel Jiří a dneska si připomínám narozeniny Vladimíra Iljiče Uljanova. Což jsme všchni společně dělali celé minulé půlstoletí.  Zatímco o Hitlerovi se v našich televizích hovoří skoro každý den, o Leninovi se mlčí. Nejsem sám, kdo si už všiml, že dokonce ČT, čili nejvlivnější veřejnoprávní sdělovalo, vysílá tak četné množství pořadů o Hitlerově Třetí říši, že mnozí diváci již vidí v mnohých z nich doslova oslavování alespoň některých osob a událostí té doby. Záměrně dneska připomínám narozeniny Lenina, protože to byl první člověk, který se otevřeně vzepřel celodějinné vládnoucí moci. Ta sice po třech čtvrtinách století jeho vzpouru porazila, leč podle mého přesvědčení jenom oddálila svůj konečný pád. Neboť tvrdím spolu s jinými“. „Budoucnost lidstva musí být kolektivistická, ať již se bude nazývat jakkoliv – a nebo nebude žádná“. Jsem jist, že sobeckost, pěstovaná pod rouškou osobní svobody je pomalu a jistě již dneska genocidou. Uvědomil jsem si tuto pravdu víc jak jindy dneska, kdy jsem na netu objevil fotografii muslimského dítěte, sajícího mléko z prsu mrtvé matky. K čemuž jsem si přečetl následující příšernou statistiku: Jen v Iráku bylo od zločinné Bushovy agrese, čili od roku 2003, zabito 50 tisíc dětí za každý rok. To je 137 za každý den. Jedno dítě za každé čtvrt hodiny po celé desetiletí. A naše sdělovala nám drze předvádějí oplakávání jedno dítě z Bostonu?!! Zmíněná fotka muslimského děcka tam nikdy nebyla. To už není jenom zločinná manipulace, to je doslova Hitelrovský rasismus; vždyť ono v tom Iráku jde přece jenom o jakési muslimy, že?!!

Od doby, co jsem osobně poznal Zemana, tak mu jinak neřeknu, než Velká Huba. V naší politice se v poslední době vyprofiloval exemplář, který mu zdatně konkuruje. Je jím současný premiér. Pro něj si, po událostech posledních dnů, rezervuji ale pojmenování Drzá Huba. Proč? Hitem současné mediální občanské výchovy realizované našimi sdělovali je problém instituce, s pitoreskním názvem Ústav pro studium totalitních režimů. Jednak se obnovovala Rada tohoto zařízení, protože řadě členů vypršel mandát. A druhak, ta rada odvolala jeho ředitele. Navíc klerikála, takže se do festivalu nenávisti zdatně zapojil i katolický „primáš“ Duka. Vyhazova veřejnosti prakticky neznámého Hermana se stala obrovskou to ranou pro všechny antikomunistické štváče. Motoru antikomunismu tím ale byla dodána další pohonná směs, zajišťující jeho setrvalý běh, která musí pravici vydržet až do parlamentních voleb. Předsedkyní nové rady se stala známá disidentka, vězenkyně svědomí, signatářka a mluvčí Charty 77, členka režimem pronásledovaného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a samizdatová autorka Petruška Šustrová. Petr Nečas, který v posledních letech komunistické éry pasivně kolaboroval s režimem v Socialistickém svazu mládeže a studoval poměrně prominentní vysokou školu, si na nově zvolenou předsedkyni rady nestydatě otevřel hubu, jak napsal nejeden levicově smýšlející publicista, jejichž názory se ovšem nemohou dostat do médií ovládaných lokaji současné moci, takže je lze číst pouze na internetu. Ubožácký mládežník nemohl Šustrovou nařknout ze sympatií ke komunismu, tak ji pro změnu označil přímo za trockistku. On to přece musí vědět, protože z toho kdysi na své alma mater skládal zkoušku. K tomu mám jenom jeden komentář. Zoufalství naší pravice ji žene do stavu, ve kterém už ztrácí veškerou soudnost. A tak máme všichni štěstí, že nevlastní jaderné zbraně.