Když jsem po zvolení Zemana prezidentem konstatoval, že éra havloklausismu bude pokračovat, myslel jsem tím především etapu dějin naší země, kterou modelují superčecháčci. Prvním byl sám Havel, který ze svých elitářských výšin uvedené slovo doslova nadužíval a prakticky o každém, kdo měl jiný názor než on koktal, že je „čecháček“. Klaus toho slova nepoužíval, ale jenom proto, aby se zásadně odlišoval od svého předchůdce na Hradě. Zeman ho také nepoužívá, zatím, leč jak Klaus, tak i on očividně pohrdají každým, kdo v jejich očích nedorostl jejich výšin. Osobně slovo čecháček nesnáším. Jednak nevím, kdo je tím míněn, ale především proto, že jsem Moravan a označovat mé rodáky za čecháčky považuji za nejhorší projev nacionalismu Čechů. Přesto ale tvrdím, že náš stát v postavách Havla, Klause a Zemana vyprodukoval superčecháčky. Všichni tři trpí společnou chorobou. Myslí si, že jsou osobami světového významu, ačkoliv v dějinách světa nic neznamenají, ba dokonce je prakticky ve světě nezná nějakých sedm miliard lidí. Havla opravdoví světoví politici vnímali jako neškodného fantastu a každý realistický státník se s ním nechal rád vyfotit jako s exotickým tvorem. Klaus ve své pýše ani nepostřehl, že je všem normálním lidem, tedy nejen státníkům, k smíchu. A Zeman? Ten se chce vyvarovat chyb svých předskokanů, takže prahne po tom, aby náš stát reprezentovat v mezinárodním prostoru sám. Pochopil, že Ústava mu jinou šanci na projevy svobodné vůle, čti jeho intelektuálského radikalismu, nedává prostor. Jsem přesvědčen, že jeho mezinárodních eskapád si ještě užijeme a stejně tak jsem přesvědčen, že nakonec bude ze jmenované trojice čecháčkem největším, čti mezinárodně naprosto bezvýznamným, leč o to více sebevědomým mluvkou.